Válečník z Mimo Reality

Uplyne několik mimo realitních dní. Jak víte, stal jsem se vládcem Mimo Reality. Děsná legrace. Koukám, jestli se někdo nefláká, pak někomu udělám z jeho snu noční můru, abych se tak nějak trochu pobavil. Je to jako práce nočního hlídače. Nevíte, jakou to má spojitost? Vysvětlím ji. Práce nočního hlídače je, že rozsvítíte světla, zkontrolujete oblast, pak je zhasnete, potom je zase rozsvítíte a pak je zase zhasnete. No něco takového mám já. Fakt nuda. Nedivím se Akahadě, že chtěla být vládcem obou Realit.

Procházím se takhle po Mimo Realitní Litomyšl. Je to tu klid. Jen občas uvidím tu nějaký sen, ale jsou nic moc. Nuda fakt nuda. Rád bych se tam vrátil a koukl se, o co jsem zmeškal. Na to mají určitě přísná pravidla. Nedovolí mi to a já tu budu muset trčet, dokud mě někdo nezabije nebo nezraní. Fakt parádní. Měl jsem radši, když jsem bojoval v Realitě. Jo na to už můžu zapomenout. No počkat? V mém osudu je, že budu stát před armádou vojáků. To znamená, že já se tam podívám? Už aby to bylo.

Sednu si na silnici a koukám. Představuju si, jak tudy jdou lidi a jezdí auta.  Pak mě přeruší Xaileena.

„Válečníku, copak se vám děje?“ zeptá se.

„Xaileeno. Můžeš mi normálně tykat. Jsme parťáci ne?“ řeknu a ona zakroutí hlavou.

„Od té doby, co nám vládneš, tak se to zruší. Vypadáš nějak sklesle. Co se děje?“

„No nudím se. Chtělo by to nějakou akci v Realitě, abych se zabavil, ale určitě ji nemůžu navštívit.“ řeknu a ona si dá ruku na moje rameno.

„Můžeš, jen nesmíš jít po snu, co chtěla Akahada a jít tam v Realitní podobě.“ řekne a já se na ní koukám překvapeně. Fakt můžu? Opravdu můžu? To je great. Rozeběhnu se a mířím k Voileenovi, který chrání bránu do Reality. Jakmile jsem u brány, tak se zastavím. Voileen za chvilku přijde.

„Oh. Válečník mě přišel navštívit. To je čest.“ řekne překvapeně.

„Říkej mi normálně Dragone. Začínám pomalu zapomínat, jak se jmenuju. No rád bych pokecal, ale pustíš mě do Reality?“ řeknu a on se zasměje.

„Dragone. Ty tady vládneš, takže tě pustím jen buď opatrný.“ řekne a otevře obrovskou bránu. Rychle se rozeběhnu dovnitř.

Objevím se na nějakém kopci. Málo lidu, ale jak řekla Xaileena. Musím být v Realitní podobě. Tak to udělám. Páni, málem bych zapomněl, že jsem rád nosil černé kalhoty a červená trička. To už tu musí být jinačí móda. No vždycky jsem byl podivínem, tak tu budu taky za podivína. Vyrazím hledat nějakou civilizaci. Slyším auta, takže silnice není daleko. Rozeběhnu se a jdu za zvukem, ale pak se zastavím. Jakým jsem vlastně v roce? Žijí pořád mí přátelé? Počkat. Vždyť nebudou vědět, kdo jsem. Vymazal jsem jim paměť. Tak, co tu budu dělat? Asi jsem měl zůstat v Mimo Realitě.

Dojdu k silnici. Jedou tu dost aerodynamická auta. Pořád nevymysleli antigravitační kola. No to je jedno. Půjdu doleva a uvidím, kam dorazím.

Asi po hodinovém chození se u mě zastaví auto. Kruci. Nemám tohle rád. Člověk neví, kdo mu zastaví. No, a že se oni nebojí. Mám určitě divné hadry. Jdu pomalu k nim. Auto je to Dodge, ale co přesně, tak to už si nepamatuju. U auta sedí jedna blonďatá holka. Typuju na dvacet dva let. Docela pěkná, ale na to nesmím myslet, jsem tady jen na omrknutí.

„Zdravím. Kam máš namířeno?“ zeptá se.

„Eh. Nevím. Já se jen tak procházím.“ řeknu a ona se na mě koukne.

„Pěkný hadry. Vidím, že rád nosíš staré hadry. Nechceš svézt?“

„No jo. Ta nová móda se mi moc nelíbí, ale jestli nebudu otravovat, tak klidně. Můžeš mě odvézt k nejbližšímu městu.“ řeknu a nastoupím do auta.

„Jinak se jmenuju Petra.“ řekne.

„Ahoj já jsem Dr… teda Filip.“ řeknu a ona se rozjede.

„Projít se. Zajímavý nápad. A odkud jsi?“

„Jsem z Litomyšle.“

„No to máš pořádný kus cesty. Za kým jedeš do Prahy?“

„Jo to mám. Jdu se tak podívat a zajít na nějakou pařbu.“

„Kolik ti je?“

„Osmnáct. Tobě?“

„Dvacet. No už tu budeme. Kde přesně chceš vyhodit?“

„Stačí mě vyhodit na nějakou červenou stanici metra.“

„Dobře. Tady máš moje číslo, kdybys mě chtěl pozvat na nějakou pařbu.“ řekne a dá mi lístek s jejím číslem. No to snad ne. Mám starý hadry a já ji nějak zaujal? Klid, tak to udělej, jak si to vždycky dělával. Ztratil jsi číslo, nebo bylo smazáno.

„Tak tady ti to bude stačit?“ zeptá se a kouknu se.

„Jo bude. Díky Petro.“ řeknu a jdu do metra. Tam nastoupím a jedu na I. P. Pavlova. Kde vystoupím a dojdu na Fričovou ulici. Pokud tam táta stále žije. Dojdu před jeho dům, ale i před ním stojí pohřebáci. Co to? Nepanikař. Jdi v klidu. Hlavní dveře se otevřou a vynášejí rakev. Jakmile ji dají do auta, tak vyleze moje starší sestra Klára. Ach jo. Nemůžu ji obejmout. Nebo se sní zase popovídat. Jít na kávu nebo do hospody. Mimo Realita mi to vzala, tyto krásné okamžiky. Vidím, že má prsten na prsteníčku. Tak se vdala. Jo s Honzou. Je tam sní taky. Jdu k nim blíž.

„Zdravím. Kdo pak vás opustil?“ zeptám se ze zvědavosti.

„Můj táta. Stáří.“ řekne smutně a koukne se na mě. Zarazí se.

„Neznáme se?“ zeptá se.

„Ne. Určitě ne. Upřímnou soustrast.“ řeknu. Snažím se zadržet slzy.

„Děkuju. Co je vám?“ zeptá se.

„Nic. Nic. Pardon, že jsem zdržoval.“ řeknu a jdu rychle pryč. Ach jo. Já fakt tam neměl chodit. Musím přijít, kdy můj táta odešel na onen svět.

Dojdu k nějakému parku a sednu si na lavičku. Chvilku v Mimo Realitě a čas se tady posune o kus dál. Musím nějak zapomenout na svou minulost. No někam vyrazím a zapiju to. Mám stále číslo na Petru. Ne. Kdyby něco bylo, tak bych zmizel z jejího života a ublížil jí, že jsem byl zase typický chlap. Hold to zapiju sám. Jenže nemám peníze. Počkat. Jsem ze světa, kde je vše možné. Tak peníze by nebylo těžké sehnat. Zavřu oči a představuju si, že mám v peněžence šest tisíc. To by mělo stačit. V kalhotách mi něco ztěžkne. Šáhnu si do kapsy a mám tam peněženku s těmi penězi. Tohle mi můžou realisti závidět. Takže sbohem tati, i když si mě nepamatuješ, tak mi budeš chybět.

Je noc. Čas někam vyrazit do nějakého klubu. Nevím do jakého. Možná, který si pamatuju, už nejsou. Tak se procházím po Praze. Samá hospoda. No asi skončím v hospodě. No, co se nestane. Musím potkat Petru. Osud nebo smůla? Nevím. Ta mě hned pozná a přijde ke mně.

„Ahoj Filipe. Kam razíš nakonec?“ zeptá se a já pokrčím rameny. Ona se usměje a obejme mě.

„Tak pojď semnou do hospody. Vypadáš trochu pobledle. Co se stalo?“

„Nic. Jen nevím. Ale asi půjdu.“ řeknu a jdeme do jedné hospody. Tam si sedneme a objednáme si pivo. Začneme si povídat. Vykládáme si různé historky a popíjíme alkoholové nápoje. Jsme tam až do zavíračky. Ona se rozhodne, abych u ní přespal. No chvilku váhám, ale pak to přijmu.

Dojdeme do jejího bytu, kde si lehneme do postele. Těším se, až vystřízlivím a půjdu zpátky. Ona mě začne hladit po vlasech a přisune se blíž. Mám z toho špatný pocit. Nemůžu se s ní vyspat, ale bohužel se to stalo.

Ráno se proberu a ona už je vzhůru. Chystá snídani. Zatraceně, co jsem to provedl? Musím jí vymazat paměť. Nejsem žádný fikúchyl. To je kluk, který se s holkou vyspí a pak pošle do háje. Najednou mi zčerná ruka. Je tu někdo z Mimo Reality? Kdo? Vylezu z postele a obleču se. Dojdu do koupelny, kde stojí Xaileena. A sakra.

„Užil sis? To je dobře, jelikož jí teď musíš vzít do Mimo Reality.“ Řekne přísně.

„Cože? Proč?“ zeptám se.

„No udělal jsi jí jedním z nás. Chápeš? Musíš ji vymazat z Reality. Tady nemůže být.“ řekne a já se zamyslím.

„Proč?“

„Shadeen určitě měl nějaké své žáky. Když jí tu necháš, tak po ní určitě půjdou a budou tě hledat. Budou chtít pomstít svého mistra.“ Řekne a já se zarazím. Měla samozřejmě pravdu, ale o tom je jinačí příběh, jak jsem se s jedním setkal. To vám povím později.

„Fajn tak máme ty žáky a jsou i jinačí problémy?“ radši se zeptám.

„Ano. Můžu zemřít, že jsem jí nepřivedla do Mimo Reality. Musíš jí vymyslet jméno.“ řekne a já se zamyslím.

„Jmenuju se Petra, takže asi Poileena.“ řeknu a ona se na mě podivně podívá.

„Co je?“ zeptám se.

„To znamená otravný.“ řekne a já na to mávnu rukou. Najednou ucítím něco divného. Pak mám najednou nějakou vidinu. Po městě jezdí tanky ze druhé světové války a všechno ničí. Jakmile to přestane, chytnu se za hlavu a posadím se.

„Viděl jsi deja-vu?“ zeptá se Xaileena.

„Asi.“ odpovím ji.

„Musíš ji zastavit. Vezmi si sebou Poileenu. Já jdu zpátky. Hodně štěstí. Jen jí vymaž paměť a přeměň.“ řekne a zmizí.

Jdu za Petrou. Na stole je snídaně. Tu sním, a jakmile je otočená zády, tak na ní vyšlu temný vlákna.

„Už nejsi Petra. Teď se jmenuješ Poileena. Budeš mi pomáhat se zastavováním deja-vu.“ Řeknu. Ona spadne na zem. Kruci. Ona omdlela. Nevím, kdy se probere. Snad dřív než tu projedou tanky. No a jakou bude mít zbraň. Dělej holka. Zatraceně. Nikdy jsem netušil, že něco takovému budu čelit. Už se probouzí. To je dobře.

„Co to sakra má být? Proč ležím na zemi? Dragone! To jsi takový nevychovanec, že necháš dámu ležet?“ řekne a já se zarazím. Její kůže se už mění. Na černém korzetu má zlatou kosu. Takže její zbraň je kosa.

„Poileeno nemáme čas. Za chvíli tu budou tanky a je na nás, abychom je zastavily.“ řeknu a ona se na mě kouká zmateně.

„Poileeno? Vždyť se jmenuju Petra. Co to sakra? Co se to semnou stalo? Vysvětli mi to!“ řekne přísně. Ups. Já jí nezměnil paměť. Chytnu jí za hlavu a napravím to.

„Dobře Dragone. Jen mě moc netahejte do boje. Nechtěla bych být moc zraněná.“ řekne a vyrazíme ven.

Zatím klid. Jen klidný vítr. Takže za chvilku to přijde. Přeměním se a připravím si Shadeenův meč.

„Hele! Jak to, že máš meč? Vždyť máš mít železný bič. To není fér. Já musím mít kosu.“ řekne naštvaně. Ach jo. Ta je ale otravná. Pár minut s ní a už jí mám chuť zabít.

„Neboj, ten mám taky.“ řeknu a najednou mě zasáhne raketa od tankového děla.

„Haha. Dragon to schytal.“ směje se Poileena.

Zvednu se a opráším se. Dám Poileene pohlavek a jdeme přímo k tanku. Znovu vystřelí, ale to už se uhneme. Jakmile jsme u něj blízko, tak začne po nás střílet z kulometu. Najednou za námi se objeví další tank. Je to německý. Ou sakra.

„Poileeno! Znič tamten tank!“ zařvu a ona se na něj koukne.

„Proč já?“

„Já se postarám o tady ten! Nejsem tady dvakrát!“ zařvu.

„Fajn. Tak se nerozčiluj proboha.“ řekne a vytáhne svou obrovskou kosu. Sekne s ním před ním a tank se rozpůlí na dvě poloviny. Páni. Já vyskočím na ten tank a otevřu poklop. Spíš ho vyrvu. Vojáky vyhodím a sednu si k řízení. Vždycky jsem se chtěl projet tankem, ale moc jsem si toho neužil, jelikož mě nějaký sestřelil. No ten nepřátelský tank musel být hodně překvapen, že jsem to přežil. Máchnu s mečem a ten se roztáhne. Omotá celý tank a pak jen zatáhnu. Tank je na krvavé kousky. Potom přijde ke mně Poileena a má ruce nahoře. „Co blbneš?“ zeptám se jí.

„Za tebou tři muži se samopalama.“ řekne a já se otočím. Fakt tam jsou.

„Pako. Na co máš tu kosu?“ řeknu a ty vojáky zabiju.

„Promiň, že já jsem ta slabší“ řekne uraženě.

„Nejsi slabší, ale musíš se naučit jí používat.“ řeknu a jdeme na zbytek tanků. 

Konečně máme hotovo. Jsme unavený, ale hlavně, že jsme to zvládli. Jak v boji, tak i s nervama. Je fakt otravná. Měl jsem fakt vymyslet jinačí jméno. Příště Xaileenu poslechnu. Jsem maňa.

Pak jsme chvilku ještě zůstali v Realitě. Zvládli jsme jinačí deja-vu jako útok mimozemšťanů, obrovský pavouky, obry, draky, ale ty jsem moc nechtěl zabíjet, tak se o to postarala Poileena a zase měla plnou pusu stížností. Pak jsme se radši vrátili zpátky do Mimo Reality. Xaileena jí naučila více bojových chvatů, taky jí chtěla zabít a tak mě potrestala tím, že týden nedostanu svá oblíbená jídla. No co. Zasloužil jsem si to za svou blbost. Pak byl dočasně pokoj s deja-vu. Pak nastal jinačí problém. Učňové Shadeena.

KONEC