Daideen

No paráda. Máme novou členku v mém vládnutí. Jmenuje se Poileena a je strašně otravná. Ani byste nevěřily, jak otravná je. Pokud si myslíte, že vás nic nevytočí, tak to jste na omylu. Stravte s ní jeden den a budete mít chuť jí zabít anebo spácháte sebevraždu. Asi mi to nevěříte. No poznáte později, no hodně později se dozvíte, co ona provede, ale nechám vás napnutý jako prádelní šňůru.

Ale tenhle příběh vám nebudu vyprávět já. Proč? Jelikož u té osoby jsem nebyl pořád. Jen jsme se potkali, trochu jsme si zablbli a jak to dopadlo? No poznáte sami.

Jsem Daideen. Nejlepší učeň Shadeena. Ten, který ho zabil, bude těžce litovat. Vím, že to byl někdo z Mimo Reality, ale přesně kdo to nevím. Musím ho najít a vykonat svou povinnost. Musím svého mistra pomstít.

Sice měl Shadeen více svých učňů, ale ty jsou takový amatéři, že by se pomstít nedokázali. Jsem u sebe doma a připravuju se na venek. Obleču si dlouhý černý kabát, do pouzder si dám své pistole a nasadím si klobouk. Jdu na místo, kde byl můj mistr zabit.

Dojdu do toho lesa. Je tu ticho. Nesnáším ticho. Prozkoumávám zem. Nic zvláštního nenajdu. Asi jsem na slepé stopě. Kruci, jak ho mám najít? Bude to těžší, než jsem si myslel. Kdybych měl něco, co by mi ukázalo odehrání události. Půjdu zpátky do Hradce a dám si kávu.

V jedné kavárně přemýšlím. Určitě mi něco uniklo. Zapomněl jsem na něco? Nějaká maličkost na mém mistrovi. Už vím! Jeho meč. Nebyl tam jeho meč, takže ten, který ho zabil, meč si ho musel vzít. Už mám nějakou stopu. Shadeen byl na svůj meč velmi opatrný, a proto ho začaroval. Kdo mu odcizí meč, tak se budou plnit sny. Kdo to ví předem je Vládce Mimo Reality. No smůla, že je pořád zalezlí. No počkám si, až se bude něco dít nadpřirozeného. Chytnu toho, který má na starosti ničit deja-vu a zeptám se ho na pár otázek.

Uplynou dva dny a nic. Žádné deja-vu jsem nezaregistroval. Buď ten týpek je tak dobrý, že všechna deja-vu přeruší dřív, než je zaregistruju.

Jdu takhle po ulici a uslyším něčí rozhovor.

„Poileeno!  Ty hisanamejci! Proč ses nezúčastnila boje!?“ ozve se a já poznám, že je to někdo z Mimo Reality. Mám to ale štěstí.

„Proč, jelikož jsem si myslela, že to zvládneš sám a nakonec jsi to dokázal. Proč si mě pořád bereš? Vždyť to zvládáš sám.“ ozve se ženský hlas. Nakouknu a vidím vysokého kluka v červeném tričku, černých kalhotách, má středně dlouhé hnědé vlasy, zelenomodré oči, bradka a v ruce drží Shadeenův meč. To on! Ta jeho partnerka je středně vysoká, hubená a dlouhé blonďaté vlasy. Má na sobě žluté tričko a jeany.

„Kruci Poileeno! Máme nějakou zodpovědnost!“ zařve ten kluk.

„No a? Já chci zpátky Dragone. Je tu nuda.“ řekne a on vyvolá bránu. Brána. To mám, ale štěstí. Vejdou dovnitř, ale než k ní doběhnu, tak zmizí. Zatraceně. Brána se takhle zavírá jen, když vejde vládce. Cože? Takže někdo z nich je vládce Mimo Reality? Zabiju je oba, až je znova potkám. Pro jistotu.Musím počkat, až se zase objeví.

„Hele to je Daideen. Nazdar Daideene, co tu děláš? Už jsi našel mistrova vraha?“ ozve se a já se otočím. Je to Petr alias Laizer. Synáček moc bohatého tatínka. Je to na něm poznat. Je moc rozmazlený. Dovolí si všechno, jelikož ví, že mu to projde. Je to nejmíň oblíbený spolužák.

„Zdar Laizere. Jo jsem dost na velké stopě. Viděl jsem jednoho týpka, který má Shadeenův meč.“ řeknu a on se zarazí.

„No a kde ho máš?“ zeptá se.

„Stihl odejít do Mimo Reality.“ řeknu a on se zasměje.

„Tak hodně štěstí. Řeknu ti, že jsem mistra nesnášel. Byl to vůl, když se nechal zabít. Mistr znamená být nejlepší, a když ho někdo zabil, tak to musel být lepší než on.“ řekne a jde pryč. Já vytáhnu pistoli a namířím na něj.

„Daideene ty víš, kdo je můj otec. To fakt chceš riskovat život kvůli jednomu cvoku? Stálo by za to mě zabít? Táta by tě hledal a nepřestal by, dokud tě nedostane.“ řekne a usměje se. Já odložím pistoli a zasunu ji zpátky do pouzdra.

„To co by udělal tvůj fotr, tak to teď dělám.“ řeknu a on se zarazí. Otočí se a odejde pryč. Já ho fakt nemám rád.

Zajdu si do kavárny. Objednám si kávu a medovník. To mi snad pomůže k lepším myšlenkám. Naštěstí, že mám ukrytý pistole pod kabátem, jinak bych byl v dost velkém maléru. Na ty pistole nemám ani povolení. Přinesou mi kávu a medovník. Koukám se okolo. Lidi na mě koukají zvláštně. Je mi to fuk. Nejhorší je, že se můžou objevit kdekoliv.

Další nudný den jsem zase beze stopy. Ty dva jsou fakt dost silní. No spíše on. Ta holka nevypadala, že jí to moc nebavilo. On jí seřval, takže vládcem je on. Dragon mu říkala. Mám obličej a jeho jméno. Má zvláštní jméno. Určitě pochází z Reality.  Jen tě najít.

Někdo zazvoní a já jdu otevřít. Je to moje sestřenice. Co tu zrovna chce.

„Ahoj bratranče. Můžu dovnitř?“ zeptá se.

„Jo jistě.“ odpovím a pustím ji dál. Ona si sedne na křeslo a prohlíží si můj byt.

„Víš, co je dneska za den?“ zeptá se. Kouknu se do kalendáře.

„Je pátek. Narozeniny ani svátek nemáš, takže výročí s tvým klukem?“ řeknu a ona se zamračí.

„Zapomněl jsi, že mám dneska maturitní ples.“ řekne a kouknu se na vitrínu, kde mám lístek. Má pravdu. Dneska má ples. Kruci. Naštěstí, že mi to připomněla, ale proč mi to šla připomenout?

„Někdy bych si toho lístku všimnul.“ řeknu a ona vstane z křesla.

„Od té doby, co jsi v tom nějakém gangu ses hodně změnil. Připrav se, že tam budou tví rodiče.“ řekne a odejde pryč. Hledání Dragona se musí odložit. Musím na sestřiččin maturák.

Teď kousek řeknu něco já. Mezitím v Mimo Realitě, kdy se dozvěděl Daideen o maturitním plesu, tak já jsem měl vidinu.

Xaileena přijde ke mně a zeptá se.

„Co je to teďka za sen?“

„Bylo to na maturitním plesu. Někomu se zdálo, že by tam mohl vypuknout požár a všechny to zabít. Hasiči by přijeli o hodinu později. Tohle bude snadná prácička. Na to si ani nevezmu Poileenu.“ řeknu a ona se usměje.

„Tak buď opatrný.“ řekne a já mířím k bráně.

Zpátky k Daideenovi. Za chvilku bude sedm večer. Oblek mám, lístek mám, takže můžu jít na ten ples. Vejdu do kulturního domu. Tam už na mě čeká sestřenka s mými rodiči.

Dám si baťoh s mýma věcma do šatny a přijdu k nim.

„Vidím, že jsi nakonec přišel.“ řekne otec. Já se jen pousměji.

„Dobře. Všichni sedíte nahoře. Jsou tam cedulky, takže to nepřehlídnete. Jinak bratranče, nezkus mi tenhle ples zničit.“ řekne přísně. Kývnu a pak jdu s rodiči na balkony, kde si sedneme na svá místa. Otec se semnou baví, jestli mám nějakou přítelkyní, co dělám a jestli jsem skončil s tím gangem. Když mu odpovím, že jsem neskončil, tak začne zase na mě nadávat. Ignoruji ho a koukám se okolo. Pak si všimnu jednoho kluka, který mi někoho připomíná. Hnědé středně dlouhé vlasy, bradka a vysoká štíhlá postava. Už vím, vždyť je to ten Dragon. Co tu chce? Má se tu něco stát? Teď nevím, co mám dělat. Buď ho zabít a nebo varovat všechny před nějakým šíleným snem.  Máš pro tentokrát štěstí. Slíbil jsem, že nezničím tenhle ples.

Stojím takhle u těch balkonů a koukám se po okolí. Jeden kluk se na mě kouká. Neznám ho. Jen vidím, že jeho otec mu něco říká a nevypadá to na spokojené téma. Pořád se na mě kouká. Mám ho znát? Ani nevím. Budu ho ignorovat.

Začne představení tříd a on zmizí. Nelíbí se mi to. Něco se má stát. Určitě se má něco stát. Proč by tu byl? Možná tu má nějaké kámoše, kteří, taky maturují. Hrozný ten pocit, když si nevíte rady. Radši ho půjdu najít. Zvednu se a otec mě chytí za ruku.

„Kam jdeš?“ zeptá se přísně.

„Jdu na záchod. To snad můžu ne?“ řeknu a on mě pustí.

Jsem na místě, kde má požár vypuknout. Musím to uhasit dřív, než se to rozšíří. To by byl fakt pech na maturitním plesu zemřít.

Jdu do šatny a vezmu si baťoh. Odejdu na záchod se převlíknout. Když vyjdu ze záchodů, tak si ho všimnu, jak stojí u okna a něco pozoruje. Nikdo tu není, takže bych ho mohl zabít. Parádní. Vytáhnu pistoli a nasadím si tlumič. Zamířím na něj a najednou se prudce otočí a švihne železným bičem. Ta mi omotá ruku a čepele se zaryjí do masa. Zařvu bolestí.

„Kdo jsi?“ zeptá se.

„Jsem Daideen a ty jsi mi zabil mého mistra.“ řeknu.

„Mistra? Zatraceně ty budeš jeden ze Shadeenových  učňů.“ řekne překvapeně.

„Ano to jsem. Jsem jeden z nejlepších.“ řeknu hrdě.

„Jo? Podle mě jsi pako. Přivolal jsi pozornost a já tu nesmím být spatřen.“ řekne  a zatáhne za bič. Čepele mi vyjedou z kůže, ale bolí to jako čert. Kouknu se na ruku a mám tam šroubovitou ránu.  Zamkne dveře.

„Tak, aby nás nikdo neviděl a nevstoupil.“ řekne. Proč mě nezabije? Na co čeká? To je tak čestný, že mě nechá být? Promiňte mistře. Zklamal jsem vás. Přece to nevzdám. Vytáhnu druhou zbraň a vystřelím. Dragon se snaží kulku rozseknout, ale pozdě. Zasáhne ho do břicha. Kouká se na ránu a směje se. Čemu se směje? Vystřelím do něho další náboje a teprve si toho všimnu, že náboje prolítávají skrz.

„Jak zbytečné plýtvání nábojů.“ směje se a já vytáhnu nůž, který mám ukrytý na noze. Vrhnu se na něj a bodnu ho do prsou. Nůž se do něho zabodl. Krvácí. Z rány mu teče černá tekutina.

„Podcenil jsi mě Dragone a teď tě dorazím.“zařvu a chci mu vytáhnout nůž a pak mu podříznout krk, jenže mi něco omotá nohy a svalí mě to na zem.

„Na tohle jsem čekal.“ řekne a začne se smát.

„Čemu se směješ? Zranil jsem tě.“

„Ty jsi fakt pako a nebo ti to Shadeen neřekl. Jestli mě zraníš nebo zabiješ, tak se staneš vládcem.“ řekne a směje se dál.

„Cože? O čem to mluvíš?“

„Gratuluji ti. Právě jsi povýšil z učně na Vládce Mimo Reality. Jaký máš z toho pocit?“zeptá se tak hloupě, že se na něj vrhnu. On mě chytí a pak mě někam odhodí. Spadnu do nějakých otevřených dveří. Padám někam.

Nečekal jsem tu nějakého učně. No musím vyřešit ten požár. Jako na zavolanou začne hořet závěs. Zjistil jsem, že žhář to nemá na svědomí. Lidi se snaží otevřít dveře. Vezmu rychle hasičský přístroj, jenže nefunguje. Součást toho snu. To je pěkný. Oni se taky nemůžou nikam dostat, takže jak to jen udělat, aby tu neuhořeli a neprozradil se. Oheň se rozšiřuje. Zamnou je okno. Mám bič. Něco zkusím.

Roztočím bič nad sebou a začnu pomalu zrychlovat. Oheň se k biči přibližuje. Už není za závěsech, ale otáčí se přesně jako bič. Jdu k oknu, do kterého kopnu. Okno se otevře a rozbije se při tom sklo. Švihnu bičem a oheň se rozlítne na všechny strany a pak zmizí. Fajn to by bylo. Rychle do Mimo Reality.

Proberu se. Je tu nějak tmavě. Kde to jsem? Červená obloha? Ne! Já jsem v Mimo Realitě.

„Přesně tak. Jsi tady.“ ozve se ženský hlas. Chci vytáhnout své pistole, ale nemám je. Otočím se a ta holka je má v ruce, takže mě odzbrojili. Pak se tam objeví další.

„Dělal problémy Xaileeno?“ zeptá se ji.

„Ne jen teď zjistil, že mu chybí zbraně.“ řekne.

„Daideene, jak jsem ti řekl. Ted jsi náš vládce.“ řekne Dragon.

„Nebudu jeden z vás! Nikdy. Nebudu vypadat jako vy!“ řeknu a on se zase zasměje.

„Co je?“ zeptám se ho.

„Ty už vypadáš jako my. Jen to máš skrytý pes ten klobouk a kabát. Jen se tě zeptám. Máš šťastný život v Realitě?“ zeptá se a já se zarazím. Sice mou povinností se pomstít, ale když jsem teď vládcem. Neviděl bych ty ostatní učně. Hlavně Laizera. Počkat! Určitě to udělal schválně. Nechal se zranit, abych se stal vládcem.

„Xaileeno radši mu uprav vzpomínky, aby nám pak nedělal problémy kvůli pomstě.“ řekne a odejde. Cože to říkal?

Sedím na trůně. Stal jsem se vládcem Mimo Reality. Zabil jsem Akahadu, která chtěla ovládnout Realitu.

Tak a mám pokoj od vládnutí. Daideen si nic nepamatuje. myslí si, že je vytvořený odtud. Nějaké informace, které věděl jsme si uchovaly. Hlavně informace o ostatních učňů. Ty se nám budou hodit.

KONEC