Led v ostří

Sníh zakrýval celé údolí. Ohromné stovky metrů vysoké stromy, starší než osud sám, a obrovské sady ovocných stromů. I obrovská řeka, která byla jindy plná ryb, zamrzla a zanechala na sobě vrstvu ledu širokou desítky centimetrů. To ale nevadilo ani jednomu z hostů. Ti tenhle výjev sledovali z pohodlí a tepla prostor na zámku Etyla, državy lenního pána Kysmora Pentura, držitele Nekonečných sekvojí, Pána jara a Rytíře zrozeného za svítání.
Moc titulů pro tak malého pána. Vždyť posledních dvacet let se mu nic nepodařilo, nevytáhl paty ze svého kraje. Za to já? Aha, vy ještě nevíte, s kým máte tu čest? Tak dovolte, abych se představil! Držitel svého oblečení, Pán ničeho a Rytíř zrozený z omylu. Tak bych se dokázal charakterizovat. Jméno? To není podstatné. Nikdy to nebylo podstatné. Jen práce. Ano, práce má konkrétní jméno… vždycky má konkrétní jméno. Nyní se práce jmenovala Ath'tin'ywk ka’n Lye'aty. Ano, nebojte se, ani já to nevyslovím a nejspíše ani žádný jiný člověk. Ale pro druh myslících monster zvaných Um'an je to hláskový zákusek.
Celý hodovní sál byl zaplněn lidmi, elfy z lesů a hor a dvěma Um’any. 
Lesní elfové nebyli na první pohled příliš rozeznatelní od obyčejných lidí, byli jen o něco větší, měli ostřejší rysy, zvlášť u uší, ale s trochou umu by se dokázali zamaskovat mezi většinovou populaci lidí. Za to jejich bratranci z výšek vypadali naprosto jinak. Měli bledou, skoro do čista bílou kůži, jejich oči byly průzračně modré, stejně jako odstín jejich vlasů, které měly nádechy šedé. 
Um’ani , to byli opravdu zrůdy, byli stejně velcí jako lidé, ale tím podobnost skončila. Měli šupinatou kůži skládající se ze všech možných barev, od sytě červené až po temně černou. Jejich oči, byly zcela bílé, neměly dokonce ani zorničky. Pod nimi se tyčila tvář bez nosu a tlama s tisíce malými zuby, za kterými se ukrýval malý syčivý jazýček. 
I přes svou nenávist o nich toho vím tolik. Vždycky se na práci pořádně připravím. A zvlášť na takovou, kde musím zabít příslušníka národu, který se dá počítat na desítky jedinců.
Důležité bylo i samotné jméno, první část je osobní, to se v jejich zemi nesmí opakovat, každý se jmenuje jinak. Neexistují dva lidé… dvě zrůdy se stejným jménem. Dále předpona před jménem rodu. Tady to bylo ka’n, tedy něco na způsob lidského prince. A za tím jméno rodu, ve kterém se narodil. Jednoduché, ale důležité. Zabít prince nebude jen tak. Měl u sebe jednoho společníka svého druhu a další, který měl příponu ma’n, červ, čekal venku a hlídal koně. 
Pán ničeho se chvíli rozhlížel po okolí, uviděl plno lidí a dalších tvorů, které znal. Někteří ho měli rádi, další ho nenáviděli a pár se ho i bálo. Měl pověst jednoho z nejlepších nájemných vrahů a i samotný Kysmor Pentur si toho byl vědom. Proto u každého okna stál muž se štítem a kopím. U důležitých hostů byli jejich osobní strážci s mečem či jinou zbraní. 
Ale díky svému titulu jsem byl pozván. Uděláme pořádnou zábavu?
Rytíř se pousmál, potěžkal si svůj jedenapůlruční meč a vzal si do rukou dřevěný štít pobitý ocelovými plátky největší kvality. Na sobě měl lehký kožený oděv, pod ním ale schovaný plát z elfské oceli, tak lehké a tak odolné, že lidské meče by na ni neudělali ani škrábnutí. 
Ale um’ani nejsou lidé. Místo velkých masivních mečů a silných úderů používají tenké a dlouhé oceli se svými specifickými pohyby. Lidské meče proti nim byly těžší, pomalejší, méně ostré. Jediné, co dokázaly lépe, bylo vyvinout vyšší sílu a dokázaly silněji udeřit, ale pokud se nebojuje s dřevěnými panáky, je to jedno. Proto mám štít, ten um’ani nepoužívali a jejich zbraně k tomu nebyly uzpůsobeny. Musí zbraň držet oběma rukama, a tím pádem bude mít jen na svou bezprostřední ochranu jednu čepel. Já mám meč a štít. Mám výhodu.
Dav zašuměl a pár strážců vyšlo k rytíři. Ath'tin'ywk se poprvé podíval na svého protivníka, zasyčel cosi ve svém příšerném jazyce a během okamžiku byl u něj jeho druh a podal mu jeho meč –měl zakřivenou čepel, ukovanou z vyšlechtěné elfské oceli, měřil na 70cm a rukojeť byla posázená drahými kameny.
Můj meč byl oproti tomu obyčejný, krom elfské oceli na něm nebylo nic, co by stálo za řeč. Bylo to proto, že po boji své zbraně měním. Meč nechám roztavit a udělám si další. Tak jak to v přírodě chodí. Silnější a mladší nahradí slabšího a starého.
Stráže udělali uprostřed obrovského sálu kruh, a lidé začali tleskat. Na jednom konci kruhu stál um’an a modlil se ke svým hadím bohům a na druhé straně byl rytíř, skoro čtyřicetiletý muž, dobře stavěný, vysoký a plný svalů. Rytíř se však nemodlil, jen si několikrát potěžkal ocel, jako by ji držel poprvé.
Nevýhoda každého nového meče, musím se s ním sžít.
Oba dva bojovníci znali pravidla šermířského souboje. Používaly se pouze sečné zbraně a byla dovolena jakákoliv zbroj či štít. Nesmělo se ublížit žádnému z přihlížejícího a stejně tak on se nesměl vnucovat do souboje. Soudcem souboje byl majitel pozemku, kde se souboj pořádal a kdykoliv ho mohl zastavit.
A souboj byl na život a na smrt. Ledaže, by se druhý bojovník vzdal. Ale to byla ostuda, neznal jsem nikoho, kdo by někdy prohrál a žil. Věřím, že ani tenhle se nevzdá, až budu meč tlačit proti jeho srdci.
Majitel zámku a soudce souboje lord Pentur byl naštvaný, chtěl poklidný Svátek zimy, místo toho dostane krvavý souboj, zarazil by ho hned při jeho počátku a vyhodil by mě, jenže lid chtěl souboj.
Kdyby nezačali tleskat, dnes večer bych se schovával někde v noře a doufal, že mě ty zrůdy nenajdou… nebál jsem se postavit jednomu, ale tři? Tři nesmírně dobří šermíři by mě porazili, přese všechny mé schopnosti.
Bylo to bláznovství tenhle úkol přijmout, ale musel jsem. Za všechny ty lidi, které zabili. Za tu vesnici, co vypálili. Za všechny mrtvé děti a ženy. Plundrovali Svobodné království, můj rodný domov, a tady za hranicemi byli za to odměňování, musel jsem to zarazit. 
Souboj začal. Um’an vyrazil. Třemi dlouhými skoky překročil délku pěti metrů a rychle udeřil od shora dolů, rytíř nastavil štít a zahnutý meč se zarazil. 
A mám ho!
Rytíř škubnul štítem, ale um’an zároveň při tom pohybu vytrhl meč z oceli a udeřil na bok protivníka, ten okamžitě vyrazil výpad mečem a rychle se vrhl kupředu štítem, doufaje, že nelidskou stvůru zasáhne. Ta ale při tomto pokusu uskočila o dva metry dozadu. 
Ještě jsme ani nezačali, a on už si se mnou hraje! Je tak rychlý!
Princ se postavil vzpřímeně a olízl jazykem svou čepel, ta se zbarvila zelenou krví. Náhle se usmál, nebo se o to aspoň pokusil a dalším rychlým skokem byl u rytíře.
Odrazil jsem jeho úder a hned za ním poslal svůj, meče spolu tančili nemilosrdný tanec. Pokaždé, když už jsem myslel, že jsem ho zasáhnul stál o metr vpravo, nebo vlevo. Při každé takové chvíli jsem zalitoval okamžiku, kdy jsem se rozhodl tasit meč. Ale nakonec ho dostanu, já to vím, bude mrtvý. A já mu pak vytrhnu ten jeho jazyk a nakrmím tím jeho koně. Přesně to udělám!
Um’an bral souboj jako zábavu a publikum to bavilo. Rytíř byl proti němu pomalý a neohrabaný. Jemu stačilo udělat pouhý jeden krok a dostal se z dosahu soupeřova meče. Um’an věděl, že se tohle stane. Už před týdnem jeho druhové objevili rytíře, co je sleduje a princ získal plno informací. Tenhle muž, proti kterému stál, se narodil před třiceti sedmi lety ve Svobodném království, v rodině vojenského seržanta a hospodské děvečky, jako nechtěný byl brzy podřízen životu na ulici, kde se naučil bojovat s holí. V deseti letech vyhrál první souboj dětí na královském turnaji, kam ho dostalo jméno jeho otce, a dostal tu čest být panošem prince Thorana. Když Thoran onemocněl a zemřel, ve věku nedožitých dvaceti devíti let, stal se panoš patnáctiletým rytířem. Dostal se do armád několika lordů a panstev, ale nebavilo ho plnit rozkazy a celé dny sedět ve hradech a čekat na nějakou akci. Ve dvaceti třech vstoupil do skupiny nájemných žoldáků, kde sloužil bezmála devět let, než byli všichni jeho druhové povražděni při bitvě, která rozhodla o podřízenosti Svobodného království sousední zemi. Od té doby pracuje jako nájemný vrah. 
Teď! Můj meč proletěl centimetr nad jeho hlavou, zrůda se sklonila a jeho meč vyjel k mým nohám, stačil jsem uskočit... ách! Pozdě jsem uhnul! Říznul mě pod pravým kolenem. Sklonil jsem se abych zahlédl ránu…
… když se rytíř nahnul, um’an se usmál a jeho dlouhý zakrvácený jazyk vyletěl k ráně a olízl ji. Rudá krev se setkala se zelenou.
ON MĚ ZNEUCTIL! Nebyl čas myslet! Rychle jsem vykopl zraněnou nohou a kopl tvora do obličeje, on se zakymácel a v tu chvíli jsem do něj vrazil štítem a celým svým tělem jsem ho povalil na zem. Ztratil svou rychlost.
Byla to hra. Jenom hra, rytíř se sklonil nad poraženým bojovníkem, natáhl meč a sekl přímo dolů. Um’an se rychle překulil, jakmile se meč zarazil do dřevěné podlahy, zrůda sebou prudce škubla a během okamžiku se kutálela na zpáteční místo a svým tělem meč zavalila. Začal krátký souboj.
Rytíř svou zbraň nakonec s těžkým nádechem vyprostil, a to zanechalo na jeho protivníkovi dlouhou táhlou ránu přes celé jeho záda. Princ se postavil a udělal několik seknutí mečem, rytíř je po jednom blokoval – ať už svým mečem či štítem a několikrát i sám podnikl výpad, málokdy byl výpad ale účinný a protivníka vůbec zasáhl. 
Takhle to šlo nějakou dobu. Deset vteřin? Nebo hodinu? Když bojujete, čas se zastaví a na celém světě existují jen dvě věci – vaše zbraň a to co musíte zabít.
Na beznosé Ath'tin'ywkově tváři se objevilo drobné zamračení, souboj trval už déle, než čekal. Rozhodl se zrychlit a zesílit všechny své údery než…
…venku byla zrovna vánice a obrovská zima, ale mezi mnou a ní byly tlusté zdi. Proč je tu takový chlad?
Ostří zakřiveného meče projelo tělem skrz naskrz. Ani zbroj pod koženým oděvem mu v tom nezabránila.
Je to smrt? Nebo…
Rytíř padl na kolena, zakymácel hlavou na znamení prohry, princ se napřímil a vytáhl svůj meč z těla rytíře a napřáhl se…
Prohrál jsem.
Hlava se skutálela po podlaze a obecenstvo začalo tleskat.