My, oni a ti druzí - 13.kapitola

Ležela jsem na rozepnutém spacáku. Vedle mě jsem slyšela klidně oddychovat Scotta. Nemyslím však, že spal, toho by nebyl schopný. Zahříval nás dohasínající oheň. Kousek od nás spali Toby a Kate.

Chceš si promluvit?

Tak a je to tady. Mluví na mě můj hlas a já ho musím brát vážně. Vlastně…on slyší moje myšlenky. Takže…ahoj? Jak se máš? Tohle asi nepůjde. Nemůžu takhle mluvit sama se sebou.

Nemusíš. Chci ti jenom pomoct.

Chceš dostat jméno?

Ne, radši ne.

To je dobře. Na to bych si nezvykla.

Na chvíli jsem se zaposlouchala do Scottova klidného dechu. Vím, že teď taky mluví se svým hlasem.

Proč jsme se o tom nebavili? Vždyť jsme byli tak dlouho zavření v malé kůlně. Neměli jsme co dělat. A je to docela velká věc.  Tihle dva o tom mluví, jakoby to nic nebylo. Tak proč ne my? Možná dokážu pochopit, proč jsme o tom nemluvili Scott a já, ale Jenna…proč ta nic neřekla?

Protože vám to připadalo děsivé.

Ale proč ne jim? Co je na nás jinýho?

Nevím. Možná je to tím, že jste měli jiný vztah než oni. Nikdy jste si plně nedůvěřovali.

Ale…já jsem jim důvěřovala. Tím to není. Navíc Scott a Jenna byli rodina.

Na tohle ti neumím odpovědět. Netrap se tím, není to důležité a v ničem ti to nepomůže.

Tohle je příšerný. Kdyby tak někdo vydal nějakou příručku, kde by se psalo co se děje a co máme dělat.

Řekl jsem ti, co se děje.

Stejně pořád nic nevím. A to, co vím, mě netěší. Prakticky jsi mi řekl, že z mé rodiny se stali šílenci, protože to byli dobří lidé a že ti nejhorší jsou na tom nejlíp. Jestli je tohle opravdu skutečnost, tak co mi brání prostě sebrat nůž a ukončit to? Tohle není život.

Nevzdávej to. Vždycky je naděje.

A jaká?

Jste pořád tady. Nehledě na okolnosti se vy čtyři pořád držíte, jste naživu. Nejdřív jsi byla sama. Pak jste byli tři.

Ale ona už není.

Bojovala už do konce. Nevzdala to, vezmi si z ní příklad. A víš co? Teď už jste čtyři. Za nějaký čas vás už může být víc. Můžete to změnit.

Co můžeme změnit?

Všechno. Dokud žijete, je pořád naděje.

Myslím, že už dlouho žít nebudeme.

Zvládli jste to měsíc, zvládnete to rok. Kdybych si nemyslel, že máte šanci, tak bych ti sám navrhl, ať si vezmeš ten nůž. Ale já vím, že šanci máte.

Tohle zní, jako bychom byli rebelové. Ale to my nejsme.

Vy všichni jste rebelové, každý člověk jako vy. Jen to, že žijete, je z vás dělá.

Já to vzdávám. Na tohle nemám náladu, nechci to poslouchat. A víš co? Stejně slyšíš, co si myslím, takže ti nemusím lhát. Děsí mě to. A díky všemu, co řekneš, mám ještě větší strach? Rebelové? To jako opravdu? Nic takového. Jdu spát.

Myslíš, že usneš?

Ne, ale na tom nezáleží.

Vyčistila jsem si hlavu. Šlo to podivuhodně snadno. Všechno tohle bylo šílené a šílenství jde ignorovat. Usnula jsem a cosi ve mně si přálo, abych se už neprobudila.

 

Ráno mě probudil zpěv ptáků. Rozespale jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Vypadá to jako nádherný den. Zpěv ptáků, sluneční paprsky, které dopadají na mou tvář skrz koruny stromů…jakoby svět nevěděl nic o tom, jak mizerně na tom vlastně je.

„Dobrý ráno,“ pozdravil mě nejdřív Toby a pak všichni ostatní. Vstala jsem jako poslední.

Kate něco míchala v kotlíku na ohni. Měli opravdu pořádnou výbavu.

Musela jsem si promluvit se Scottem. Potřebovali jsme se domluvit, jak to uděláme dál. Věděla jsem, jak to chci já, chci se s nimi spojit, protože mají spoustu věcí a jsou to lidi a myslím, že kdybychom zůstali se Scottem sami, tak se jednou doslova sežereme. Doufala jsem, že se na to Scott dívá stejně. Mohla bych teď najednou říct, že máme auto a že můžeme jet dál společně, ale myslím, že by to nebylo správné. Ať tak či onak, jsme v tom se Scottem společně.

Takže teď ho jenom nenápadně odlákat stranou.

„Ehm…Scotte? Můžeš jít se mnou? Potřebuju se na něco podívat.“ Byla to mizerná výmluva a navíc jsem se hrozně červenala, ale kate ani Toby to naštěstí nijak nekomentovali.

Se Scottem jsme kousek poodešli. Pořád jsme viděli na mýtinu.

„Chceš, aby jeli s námi,“ řekl Scott. Trochu překvapeně jsem se na něho podívala, ale ono bylo vlastně jasné, o čem s ním chci mluvit.

„Jo, to chci.“ Odpověděla jsem.

„Nepřekvapuje mě to. Souhlasím s tím. Myslím, že oni taky budou souhlasit. Jdeme se jich zeptat.“ Po svém krátkém proslovu se Scott otočil a šel zpátky směrem k mýtině. Já šla beze slova za ním.

Toby a Kate na nás čekali. Myslím, že řešili to samé, co my. Nevypadalo to, jako bychom je vyrušili, takže si to asi taky řekli rychle.

„Asi je nám všem jasný, o čem jsme mluvili,“ začal Toby. Mírně se usmíval a mě spadl kámen ze srdce. Už nebudeme cestovat sami. Vím to. „Půjdete s námi? Nevíme kam, to vám rovnou řeknu, ale v množství je síla.“

„Budeme rádi, když se k nám připojíte,“ doplnila ho Kate. Toby jí věnoval úsměv, dal jí ruku kolem pasu a letmo ji políbil. Skvěle se k sobě hodili, byli pár.

„Půjdeme s vámi,“ řekl Scott a kývl hlavou. Nezněl moc nadšeně, ale oni to nemuseli poznat.

„Hrozně rádi,“ taky jsem přikývla a usmála se. „Je tu ještě jedna maličkost, o které jsme vám neřekli…víte…nevěděli jsme, jestli vám můžeme věřit, takže…“

„Máme auto,“ řekl za mě Scott. Trochu jsem do něho žďuchla.  Taky mě mohl nechat domluvit.  

„Vy máte auto?“ Zaradovala se Kate.

„Jo, velký a pěkný,“ řekla jsem. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom jeli v něm, než šli pěšky.“

„Absolutně souhlasím,“ přitakal mi Toby, kterému se rozzářily oči hned, jak uslyšel slovo auto.

„Dobře, tohle jsme vyřešili. Sbalíme věci a vyrazíme na cestu?“ Scott se jako jediný nevypadal nadšeně, ale to je u něho normální.

„Rory ještě nesnídala, můžeme chvíli počkat,“ Kate se na mě podívala a já si uvědomila, že mám vážně hlad.

„Jenom něco slupnu a můžeme vyrazit.“

„Super,“ Toby si promnul ruce. „Tak se najez a my mezitím začneme balit věci.“

A jak řekl, tak jsme udělali.

Asi za hodinu jsme všichni nasedli do auta. Ještě teď jsem na jazyku cítila chuť té báječné snídani. Měla jsem dokonce i čaj, to bylo to, co dělala Kate v kotlíku. Měla jsem taky takové malé placky, nevím, z čeho to bylo, ale bylo to báječné. Na nich byly nasypané borůvky. Čerstvé jídlo, to je něco co jsem potřebovala.

Scott řídil. Toby se ho snažil přesvědčit, aby nechal řídit jeho, prý byl něco jako amatér-závodník, ale Scott mu to nedovolil. Možná mu pak budu muset domluvit. Nakonec Toby skončil na zadním sedadle spolu s Kate a já seděla na svém oblíbeném místě spolujezdce.

Jeli jsme po dlouhé silnici a v dohledu nebylo vidět vůbec nic. Bohužel tuto oblast nikdo z nás neznal. Naštěstí to byla rovná krajina, takže bylo vidět na kilometry daleko.

Po cestě jsme si povídali. Dověděli jsme se, že Kate s Tobym se znali ještě před tím, než to všechno začalo a že už i před tím spolu hodili. Od té doby spolu cestovali. Na oplátku jsme jim řekli, že my jsme se potkali až po tom, řekli jsme jim i o tom, jak jsme zůstali v zahradách u města a pak se museli vydat na útěk. O Jenně jsme jim nic neřekli. Většinou jsem mluvila já, ale snažila jsem se nezabíhat moc do podrobností.

Asi každé tři hodiny jsme dělali přestávky. Něco jsme pojedli a trochu se protáhli. Ze všeho jsem měla najednou dobrý pocit. Auto nám praskalo pod tíhou zásob a celou dobu byla cítit skvělá nálada. Jak mi chyběla normální lidská společnost. Ne, že by Scott nebyl…no…normální, ale Kate s Tobym byli jiní. Oba byli zábavní a měli jsme si pořád co říct. Třeba jsem se dozvěděla, že Kate stejně jako já miluje plavání. Nešlo však ani o to, že jsme měli něco společného, ale že jsem se to dozvěděla. O Scottovi jsem ani po té dlouhé době nevěděla nic, ale o nich toho už vím moc.

Vždycky, když jsme najeli na nějakou křižovatku, tak jsme se podívali na ukazatele, pokud tam nějaké byli a vždycky jsme se dali opačným směrem, než bylo nějaké město. Samozřejmě jsme nemohli vědět, jestli jsou ty názvy nějaká velká města. Taky se nám stalo, že ve všech směrech byli ukazatele s neznámými názvy. To potom byla loterie, ale zatím se nám dařilo.

Už se stmívalo a nám se podařilo vyhnout veškeré civilizaci. Občas jsme sice v dálce zahlédli nějakou menší vesnici nebo město, ale pořád jsme zůstávali dostatečně daleko. Bohužel však nikde blízko nebylo místo, kde bychom se mohli schovat na noc, takže když už byla tma, tak Scott zajel ke kraji silnice a zastavil.

„Přespíme tady,“ řekl, když vypnul motor. Běžte spát, budu hlídat, pak probudím Tobyho.

„Holky můžou taky hlídat!“ zasmála se Kate.

Nemusela jsem se ani podívat Scottovi do obličeje, abych věděla, jak se tváří.

„Taky máte takový hlad?“ zeptala jsem se rychle, aby Scott nemohl říct žádnou kousavou poznámku. „Zbylo nám ještě něco?“ Narážela jsem na ty placky, co jsem měla k snídani. Kate mi řekla, že jednou jedinkrát, když se s Tobym připlížili k jedné malé vesnici, tak se jim z místního obchodu podařila ukrást mouka a dokonce i vajíčka a že potom vlastnoručně ty placky upekli na ohni. Nevím, jak to udělali, ale jejich zálesácký schopnosti jsou nad moje chápání.

„Jo,“ odpověděl mi Toby a podal mi dvě placky. Zakousla jsem se do jedné z nich ještě dřív, než jsme vystoupili z auta.

Když jsme se všichni najedli, tak jsme roztáhli spacáky a spokojeně se natáhli. Scott si sedl na kapotu auta a sledoval okolí.

Chvíli jsme si ještě potichu povídali, ale pak jsem začala pozvolna usínat, až jsem se po dlouhé době šťastná ponořila do říše snů.

 

Podle dohody mě vzbudila Kate, abych ji vystřídala v hlídce. Už začínalo pomalu svítat.

„Vidělas něco?“ zeptala jsem se jí rozespale.

„Všude je klid, budeš mít problém neusnout,“ odpověděla mi Kate se zívnutím a pak si lehla k Tobymu na spacák.

Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na Scotta, vedle kterého jsem ležela. Vypadal jako andílek, když spal. Ale když se probudil…zatřepala jsem hlavou. Neměla bych na něho být tak přísná.

Chvíli jsem chodila kolem auta, abych se zahřála. Pak jsem se rozhodla, že si udělám menší rozcvičku.

Mělo to v sobě něco tajemného. Klidně jsem oddechovala a pomalu rozhýbávala celé svoje tělo. Kolem mě byla neznámá krajina a v dohledu nebyla žádná civilizace. Zaposlouchala jsem se do svého vlastního, klidného dechu a pročistila si hlavu. Všechno bylo tak klidné.

„Je tu krásně, že?“ Ozval se potichu Scott zrovna, když jsem se protahovala na jedné noze, a já málem ztratila rovnováhu a spadla na zem.

„Nemůžeš spát?“ zeptala jsem se trochu otráveně.

„Už se mi nechce,“ řekl Scott a mírně se usmál. Poprvé za posledních dvacet čtyři hodin.

Otevřela jsem kufr auta a chvíli jsem se v něm prohrabovala, dokud jsem nenašla, co jsem hledala. „Chceš sušenku?“ zeptala jsem se Scotta.

„Jo, dík.“

Hodila jsem mu balíček sušenek a sama jsem se do jedné sušenky pustila.

„Ti dva jsou prima, že?“ Řekla jsem po chvíli ticha.

„Jo,“ řekl Scott skoro neslyšně a zadíval se do dálky.

„Nemáš je rád, že?“ Zkoumavě jsem ho pozorovala a čekala, co řekne.

„Ne, že bych je neměl rád…“ Povzdechl si Scott, „ale jsou jiní.“

„Veselí, zábavní, upřímní?“

„Tak nějak.“

„Vydrž to, třeba narazíme na nějaký zachmuřený lidi co se ti budou líbit,“ řekla jsem s úsměvem, ale Scott se na mě podíval jako na vraha. „To byl vtip,“ ujistila jsem ho.

Scott mi hodil zpátky sušenky a lehl si zpátky na spacák.

Povzdechla jsem si a vrátila se k rozcvičce.

Po pár hodinách se všichni probudili, nasnídali a my se vydali na cestu. Ani tentokrát nenechal Scott Tobyho řídit.

„Budeme muset najít nějakou vodu,“ řekl Scott. Byla to pravda, začíná nám docházet. Den to ještě vydržíme, ale potom…

„Kdybychom třeba narazili na nějakou menší vesnici…třeba někde budou mít studnu. Měli bychom zkusit něco takového najít,“ navrhl Toby.

„Dobrej nápad,“ uznal Scott. „Ale může to být nebezpečný.“

„To bez vody taky,“ povzdechla si Kate.

Zrovna, když jsme potřebovali nějakou křižovatku a ukazatel, tak se nic takového neobjevovalo. Až po dvou hodinách jsme na jednu dojeli.

Bylo to jednoduché. Podle ukazatele ať bychom jeli kamkoliv, tak bychom někam dojeli. Všude nás mělo čekat město nebo vesnice, z názvu se to nedalo poznat.

„Tak kam?“ zeptala jsem se. „Znáte někdo něco z toho?“

Nikdo neznal.

„Jsem pro to, co je nejblíže,“ řekla Kate.

„Souhlasím,“ přitakal Toby. „Aspoň budeme vědět, na čem jsme, co nejdřív.“

„To dává smysl,“ souhlasil Toby.

„Takže je to jasný, jde se doprava!“ Vykřikla jsem nadšeně. Ostatní můj entuziasmus nesdíleli, ale i tak jsme se vydali k našemu cíli, který by měl být jen čtyřicet kilometrů daleko.

 

V dálce jsme už viděli obrysy větší vesnice. Takových pět minut a jsme tam. Zatím to vypadalo dobře. Vlastně ani nevím, jaké by to mělo být, kdyby to vypadalo nedobře.

Atmosféra v autě by se dala krájet. Všichni jsme byli nervózní. Neměli jsme ani tušení, co nás čeká.

„Takže jaký je plán?“ Zeptala jsem se.

„Lilly se to nelíbí,“ řekl Toby. Nechápavě jsem se na něho podívala.

Lilly je jeho hlas. A mně se to taky nelíbí.

„Tomu mému taky ne.“ Tohle člověku nedodá pocit jistoty.

„Jednou pro tu vodu stejně jít musíme, tak proč ne teď?“ Kate nezněla moc pevně, ale myslím, že má pravdu.

„Kate má pravdu,“ povzdechl si Scott. „Teď nebo jindy? V tom není žádný rozdíl.“

„Stejně už jsme skoro tam,“ podotkla jsem. Domy před námi se začínali zvětšovat.

„Správně,“ řekla Kate. „Prostě tam přijedeme, najdeme vodu a vypadneme.“

S velmi špatným pocitem jsme sledovala, jak se vzdálenost mezi námi a prvními domy krátí.

„Jsme tady,“ zašeptal Toby,“ když jsme vjeli do vesnice.

Scott zpomalil. Museli jsme jet po hlavní silnici. Po obou jejích stranách byly rozestavěny domy. Občas byla nějaká odbočka, ale všechno to byly malé silničky. Jely jsme dál po hlavní. Přímo před námi byla velká zatáčka.

Nikdo z nás nic neříkal. Čekala jsem, že se někdo ujme iniciativy, ale nikdo to neudělal.

Scott ještě víc zpomalil. „Vypadá to, že tu nikdo není,“ zašeptal. „Někde zastavíme a…“

Právě jsme projeli zatáčkou. Scott oněměl a všichni jsme vytřeštily oči na to, co bylo před námi. Srdce mi sevřel strach.

Přes celou silnici byly poskládané zátarasy. Kolem nich byli skrčení šílenci, ve své hrůze jsem nedokázala určit jejich počet, ale bylo jich moc. Na zátarasech stáli tři další lidé, kteří se od šílenců lišili na první pohled. Dva z nich měli zbraně. Velké, hrozivé zbraně. Všichni tři se na nás dívali a krutě se usmívali.

„Couvej!“ Vykřikl Toby a Scott okamžitě zmáčkl pedál a chtěl jet. Já jsem se však otočila a uviděla jsem něco, co mě přimělo panikařit snad ještě víc. Uviděla jsem dva další lidi, jak přes cestu, přímo za nás, natáhli velký pás s obrovskými bodci.

„Stůj!“ Zařvala jsem. Scott se otočil, a když uviděl to, co já, tak bleskově zabrzdil.

Podívala jsem se zpátky dopředu. Muži s pistolemi mířili přímo na nás. Muž uprostřed, který nedržel žádnou zbraň, zvedl něco k hlavě. Megafon.

„Zdravím vás!“ Mužův hlas, zesílený megafonem, se rozléhal kolem nás. „Vystupte prosím z auta s rukama nad hlavou!“ Po té se hrozivě zasmál a mě přeběhl mráz po zádech.

„Scotte…“ Zašeptala jsem vystrašeně a chytla ho za paži. On ztuhle seděl a křečovitě se držel volantu.

„Nedělejte si to těžší, než to máte! Chovejte se rozumně a možná neumřete.“ Jeho hlas se do mého srdce zatínal jako ledová dýka. Muž po jeho levici zvedl zbraň nad hlavu a několikrát vystřelil.

Nepanikař. Z toho se dostaneš.

„Máte poslední šanci.“ Muž nekřičel. Nevyhrožoval. Jeho hlas byl monotónní. Působil však neuvěřitelně děsivě.

„Co uděláme?“ Zeptala jsem se nešťastně, ale nikdo mi neodpovídal.

„Střílej.“ Jediné slovo, které pro nás znamenalo zkázu.

Všechno se mi před očima zamlžilo. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak na nás namířil muž, který před tím střílel do vzduchu. Uvědomovala jsem si, že tisknu Scottovu paži tak silně, že ho to musí hrozně bolet. Dál jsem věděla, že křičím „Jeď!“ aniž bych se o to sama snažila. Slyšela jsem, jak zavrčel motor a auto poskočilo dopředu. Cítila jsem, jak do mě Scott strčil tak silně, až jsem se praštila hlavou o přední desku auta. Uslyšela jsem několik výstřelů a pak náraz.

Zděšeně jsem otáčela hlavou, abych zjistila, co se stalo. Všechno bylo tak zmatené.

Naše auto narazilo do okraje závor. Scott se je snažil objet, ale muselo tam být málo místa. Nevím, jak se to stalo, ale dokázal se znovu rozjet, ale kolem bylo moc šílenců, nemohl nic vidět. Další náraz. Motor zhasl. Před sebou jsem viděla zeď.

Vyděšeně jsem se otočila. V horní části mého sedadla byli díry po kulkách. Já však nekrvácela. S hrozným tušením jsem se podívala na zadní sedadlo. Uviděla jsem Kate. Ona…trefili ji přímo doprostřed čela. Z rány se jí řinula krev a zabarvovala její krásný obličej doruda.

Její krví zbarvený obličej byl to poslední, co jsem viděla, než jsem ztratila vědomí.