My, oni a ti druzí - 14.kapitola

Hlavou mi projížděla prudká bolest. Všude kolem mě byla tma a až po chvíli jsem si uvědomila, že mám zavřené oči. Bála jsem se je otevřít. Ležela jsem na něčem chladném a tvrdém. Kolem mě se ozýval šum mnoha zvuků, které jsem jednotlivě nedokázala rozeznat.

Snažila jsem se potlačit paniku. Ptala jsem se sama sebe, co se stalo, ale odpověď jsem neznala. Pamatuju si, že…ach ne…Kate…krev…náraz…oni…co se…jak jsem…ne…

Jsem snad mrtvá?

Nejsi mrtvá.

Rozlila se mnou vlna úlevy. Můj hlas tu pořád je. Určitě ví, co se stalo a určitě mi pomůže. Nejsem sama. Možná, že už můžu otevřít oči…

Nedělej to.

Ztuhla jsem. Když mi říká, že nemám otvírat oči, tak to znamená…znamená to, že jsem na hodně, hodně špatném místě…Cítila jsem, jak se z mých očí derou slzy, jak se mi chvějí rty, hrozilo, že se každou chvíli složím, ale já nemůžu…nemůžu…kde to jsem?

Nevím…vidím jen to co ty, ale podle toho, co slyšíš…neotvírej oči.

Scott…Toby…jsou v pořádku?

Nevím.

A Kate…

Je mi líto.

Umřu?

Neodpovídal. To ticho bylo smrtící a já poznala, co si myslí. Já umřu.

Neumřeš.

Lžeš. Nemyslíš si to.

Další ticho. Takže…jo. Chci aspoň vědět, kde umřu. Otevřela jsem oči.

Dlouho mi trvalo, než se mi podařilo zaostřit. Jako první jsem uviděla velké, tlusté mříže. Chvíli jsem neviděla nic jiného. Pak jsem si uvědomila, že vidím další mříže. A za nimi lidi. Hrozně špinavé, vyhublé lidi. Někteří leželi schoulení na zemi a něco si mumlali, jiní hlasitě vzlykaly a další se dívali do neznáma s téměř znuděným výrazem. Tohle bylo vězení. A já vězeň.

Nevím proč, ale to vědomí mě uklidnilo. Byla jsem pořád šíleně vyděšená, ale dokázala jsem to potlačit, alespoň na chvíli.

Poté jsem zaměřila pozornost na svoje bezprostřední okolí. Ze tří stran mě obklopovali mříže, z té čtvrté stěna z kamene. Ale co bylo důležitější, ve své cele jsem nebyla sama.

Nejdřív mě zalila obrovská vlna úlevy, když jsem vedle sebe uviděla ležet Scotta a o kousek dál Tobyho. Pak mě přepadla panika, když jsem si uvědomila, že jsou oba v bezvědomí.

Dýchají. Jsou v pořádku.

Díky.

Pomalu jsem se sunula po zemi, abych překonala ten malý kousek, který dělil Scotta a mě. Můj hlas měl pravdu, opravdu dýchal. Pro jistotu jsem ho ještě chytla za zápěstí, abych mu zkontrolovala tep. Asi to bylo zbytečné, ale musela jsem. Když jsem uslyšela jeho tep, tak se mi ulevilo, ale zároveň se mi vybavila chvíle, kdy jsem mu šílená strachy drtila paži. Bylo to hrozné.

Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem zjistit, jestli nebyl zraněný. Vypadal v pořádku, neviděla jsem žádnou krev. Co když má otřes mozku? Nebo vnitřní krvácení? No tak, holka, dýchej, to se zvládne.

„Bude v pořádku,“ promluvil někdo za mými zády a já se vyděšeně otočila, abych uviděla čtvrtého obyvatele naší cely. Byl to velmi, velmi starý muž. Nehybně mě sledoval. Na rozdíl od ostatních nevypadal zničeně a vyděšeně, spíš trochu zvědavě. Na sobě měl stejně jako všichni ostatní špinavé oblečení. Jeho bledě modré oči byly stále upřené do mé tváře, jakoby mě zkoumal a zjišťoval, kdo jsem.

„Jak to víte?“ Zeptala jsem se a musela si pročistit hrdlo, protože ze mě nevycházel skoro žádný zvuk.

„Kdyby nebyl, tak by ho sem nepřinesli,“ odpověděl mi.

„Oni? Kdo?“ Moje otázka byla naprosto zbytečná, přece jsem věděla, kdo nás sem dostal.

„Vždyť to víš.“

„Jo, vím,“zamumlala jsem a sklopila pohled. Pak jsem se odplazila k Tobymu, abych ho zkontrolovala. Stejně jako Scott dýchal, ale byl v bezvědomí.

Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe. Vypadalo to, že jsme v nějaké obrovské hale, pravděpodobně v bývalém vězení, ale nějakém hodně starém. Kolem stěn byly dvě řady cel, podle mého úsudku museli být v každé tak tři, čtyři lidé. Mezi celami byla široká ulička. Nebyla tu žádná podlaha, jen udusaná hlína. Taky jsem nikde neviděla okna, chabé osvětlení pocházelo z dlouhých světel zavěšených na stropě.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se starého muže.

„Ber to jako vězení a konečnou stanici,“ odpověděl, posadil se na zem a opřel se o zeď. „Odsud se už nedostaneš.“

„Jsou tu všichni jako my?“ Srdce mi divoce bušilo. Tohle předčilo i moje nejhorší noční můry.

Stařec jen pokývl hlavou.

„Proč nás sem zavřeli? Co…co se s námi stane?“ opravdu si nejsem jistá, jestli chci slyšet odpověď.

„Myslím, že jsme nějaký experiment. Ale moc o tom nepřemýšlím. Proč taky? Proč se na konci života děsit?“  Stařec se na mě díval smutnýma, unavenýma očima a já měla chuť začít si rvát z hlavy vlasy.

„Nechci umřít,“ zamumlala jsem. Do mých očí se opět začaly drát slzy, ale já se je snažila zadržet. Jakmile to jednou pustím ven, už to nepůjde zastavit.

„Je mi líto,“ řekl muž a vypadalo to, že to myslí vážně.

Kousek od nás někdo bolestně zaskučel. Rvalo mi to srdce. Nesnažila jsem se najít původce toho zvuku, jen jsem zůstala schoulená na místě s hlavou schovanou v dlaních. Snažila jsem se klidně dýchat, ale nešlo to. „Jak nás zabijí?“ Vypravila jsem ze sebe. Musela jsem to vědět. „Zastřelí nás? Sežerou?“

„Nevím. Nestane se to tady,“ muž si povzdechl a protáhl se. „Jednou za čas někoho odvedou, někdy víc lidí naráz. Někdo z nich se vrátí, jiní ne. Ale ti, co se vrátí…jsou jiní.“

„Jak jiní?“

„S nikým nemluví. Nebrečí. Nezoufají. Jenom sedí a nic nedělají. Později je opět odvedou. Nikdy nám neřekli, co s nimi dělají, a myslím, že to nikdo nechce opravdu vědět. Netrap se tím, stejně s tím nic neuděláš,“ stařec se už nedíval na mě, ale za mě. Otočila jsem se a poznala, koho sleduje. Ženu v cele naproti nám. Seděla zcela nehnutá a dívala se před sebe, vypadala, jako by byla zhypnotizovaná.

Toby najednou zalapal po dechu. „Kate?!“ Zavolal a rychle se posadil.

Nevěděla jsem, co udělat, ani co říct.

„Kate?!“ Tobyho zrak padl na mě. „Kde je?!“ Z jeho pohledu mě bolelo srdce. On to věděl, věděl, že je mrtvá, ale nevěřil tomu. Já ale nemohla být ta, kdo mu vezme poslední zbytky naděje. „Co s ní je?!“ Přiskočil ke mně a zatřásl mnou. „Prosím…řekni mi…kde je…“ Díval se na mě planoucím pohledem a já nebyla schopná slova. „Ne…“ Toby začínal chápat… „Prosím…ne…“

 „Je pryč,“ zašeptala jsem.

„Ne!“ zakřičel Toby. Vyskočil na nohy a začal pěstmi mlátit do zdi. „Ne…“

„Toby…“ Taky se mi podařilo vstát. Položila jsem mu ruku na rameno. To bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

Najednou se Toby otočil. Z očí se mu řinuly slzy. Objala jsem ho. On mi zabořil obličej do ramene a vzlykal. Pevně jsem ho držela. Nedokázala jsem si ani představit, jak to musí bolet.

„Měl jsem něco udělat,“ šeptal Toby, „měl jsem před ni skočit, ochránit ji, měl jsem to být já, ne ona…“

V hlavě se mi vybavili vzpomínky na prostřílené sedadlo. Byli to ty kulky, co zasáhly Kate? Kdybych se nesehnula, tak…

„Nemůžeš za to,“ utěšovala jsem ho. „Nemohl jsi nic udělat…“

„Ona na mě spoléhala! Měl jsem ji ochránit!“ Toby mě od sebe odstrčil a skočil k mřížím. „Vy parchanti!“ Začal křičet a třást mřížemi. „Pojďte sem! Ukažte se! Vy za to můžete! Vy jste ji zabili! Přísahám, že za to zaplatíte! Najdu si vás! Pomstím se!“

Nevěděla jsem, co dělat. Toby burácel mřížemi a křičel, stařec ho beze slova pozoroval, stejně jako několik lidí, co se dívali se sousedních cel. Scott ležel v bezvědomí na zemi a mě nenapadalo nic, čím bych to všechno mohla spravit. Tohle je asi opravdu konec.

Uplynulo několik hodin a téměř nic se nezměnilo. Scott se pořád neprobral. Toby seděl opřený o zeď a na nic nereagoval. Starý muž ležel na zemi a spal. Záviděla jsem mu to. Muselo být krásné usnout a uniknout tomu. Upřímně nevěřím, že mě by se tady někdy podařilo usnout.

Chvíli jsem chodila sem a tam po cele, abych si protáhla svaly a pročistila myšlenky. Mumlání lidí kolem jsem nevnímala. Někdy však někdo nahlas vykřikl nebo se dal do hlasitého pláče. To jsem vždycky pevně zavřela oči a čekala jsem, až se kvůli tomu přestanu třást po celém těle. Když jsem se trochu obrnila, tak jsem si pozorně prohlédla lidi v nejbližších celách. V cele napravo byli tři lidé, jeden muž ve středním věku, starší žena a mladá holka, které mohlo být nanejvýš patnáct. Na druhé straně bylo pět lidí, tři muži a dvě ženy. Jeden z mužů byl vlastně kluk, ne starší než holka z vedlejší cely. Ti druzí dva byli přibližně stejně staří, museli mít něco kolem třicítky, spíš pod ní. Jedna z žen mohla být jen o pár let starší než já a ta druhá byla o hodně starší. V cele naproti přes uličku byli čtyři lidé, ta žena, která vypadala jako zhypnotizovaná, pak mladý muž, který ležel schoulený na zemi a vydával ze sebe přidušené zvuky, které měly být asi vzlyky, dál mladá žena, která stála se zavřenýma očima opřená o zeď a malý kluk, který cosi prstem kreslil do prachu na zemi. Snažila jsem se určit, kolik je tu cel a lidí, ale šlo to těžko. Myslím, že tu jsou stovky lidí, ale nemůžu to říct s jistotou.

Scott mi začínal dělat starosti. Neustále jsem se ptala sama sebe, proč se ještě neprobral. Snažila jsem se zahnat myšlenku, která se však sávala stále silnější. Co když se už nikdy neprobere? Ta představa byla děsivá. Nechci, aby…nemůžu na to slovo ani pomyslet. Vím, že nás to s největší pravděpodobností brzo čeká všechny, ale jsem vděčná za každou minutu, za každou sekundu, která nám všem ještě zbývá. Naději nemůžete zabít, to poslední chvíle budu věřit, že se z toho nějak dostaneme, i když vím, že je to téměř nemožné. Ale to slůvko téměř je důležité. Dokud žiju, mám naději. Nebo si to můžu aspoň nalhávat.

Náhle se něco změnilo. Všeobecný hluk zesílil a lidé se začali cpát k mřížím. Natahovali ruce ven, jako by chtěli něco chytit, jako by měli něco dostat…Za chvíli mi došlo, co se děje. Stejně jako všichni ostatní jsem se narvala k mřížím, abych viděla, co se děje. V uličce stáli tři lidé a mezi sebou vezli vozík. Jedna z nich, žena, držela velkou zbraň. Zbylí dva muži vždy vzali jeden z velkých džbánů, které byly na vozíku, a do každé cely přes mříže jeden dali. Z jejich trhavých pohybů a pootevřených úst, z nichž odkapávali sliny, jsem si uvědomila, že jsou to ti šílení.

Brzy dorazili až k naší cele. Zastavili se u ní na nezvykle dlouhou dobu. Já se přitiskla co nejvíc ke zdi, abych od nich byla co nejdál. Žena s pistolí sledovala Scotta. Vypadala, že o něčem přemýšlí. Pak otevřela celu.

„Vezměte ho!“ Poručila.

Na její povel jeden z mužů vstoupil do cely a chytl Scotta za ramena.

Udělala jsem krok vpřed, chtěla jsem ho zastavit, ale stařec, který stál vedle mě, mě zadržel.

Žena po mě střelila pohledem. „To bych nedělala,“ zasyčela.

Zatřásla jsem se. Její hlas mě děsil. Sledovala jsem, jak muž táhne Scotta po zemi. Několik slin z jeho pootevřených úst dopadlo na Scottovu tvář. Otřásla jsem se odporem. Musela jsem něco udělat, ale nevěděla jsem co.

Když už byl Scott venku z cely a žena ji chtěla zavřít, tak najednou Toby, který po celou dobu seděl na zemi s neutrálním výrazem, vyskočil a vrhl se na ni. Chytil ji pod krkem a praštil jí o mříže.

Ze všech cel se začal ozývat povzbuzující řev. Všichni chtěli vidět, jak někdo z nich ublíží někomu z těch zrůd.

Toby však neměl šanci. Oba šílenci na něho skočili a odtáhli ho od ní. Shodili ho na zem a jeden z nich ho začal kousat do ramene. Chtěla jsem vyskočit a jít mu pomoct, ale stařec mě pevně držel za paži a nepouštěl mě. Podívala jsem se na něho, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Dost!“ Zařvala žena a zvedla zbraň, která ji před tím vypadla z rukou. „Zvedněte ho!“

Oba muži se zvedli a mezi sebou drželi Tobyho, který teď krvácel z několika ran.

Žena se na něho krutě usmála, pak natáhla paži a praštila Tobyho pažbou zbraně do hlavy. Toby se skácel k zemi. Upadl do bezvědomí.

Žena pokynula hlavou jednomu z mužů a ten odtáhl Tobyho bezvládné tělo zpátky do cely. Žena ji po té zavřela. Druhý muž vzal džbán s vodou a prostrčil ho mřížemi. Poté vzal Scotta a táhl ho neznámo kam.