My, oni a ti druzí - 15.kapitola

„Už jdeš?“ zavolala máma z přízemí.

„Jo!“ Odpověděla jsem jí a dala jsem si do vlasů poslední sponku. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem pěkně, za tu práci to stálo.

„Pospěš si, ať nepřijdeš pozdě!“

S povzdechem jsem vyběhla z pokoje a šla dolů do kuchyně na snídani.

Můj bratr i otčím už seděli u stolu. Otčím četl noviny, brácha se rozespale prohraboval svými kukuřičnými lupínky s mlékem a máma mi zrovna pokládala moji snídani na stůl.

„Dobrou chuť a rychle to sněz, víš, co říkala pní Holagenová o těch pozdních příchodech…“ Máma se otočila a šla umývat nádobí. Já se zamyšleně zakousla do toustu a přemýšlela jsem, jestli bych si přece jen radši neměla vzít to červené tílko.

„Mami, já mám hlad a ty hnusný lupínky nechci,“ můj bráška zatahal mamku za rukáv a prosebně se na ni zadíval. Uměl to dobře, když chtěl, tak jeho velké hnědé oči byli k nerozeznání od očiček štěňátka.

„A co bys chtěl?“ Povzdychla si máma.

„Ty víš, co chci,“ bráška roztáhl ústa do širokého úsměvu.

„Tak dobře,“ máma se na něho trochu utahaně usmála, udělala pár kroků a otevřela dveře od spíže. „Rory, pojď mi pomoct!“ Zavolala pak na mě. Já se otráveně zvedla ze židle a šla jsem za ní.

„Co to…“ zamumlala jsem. Místo spíže jsem uviděla schodiště. Ale…vždyť by tu měly být poličky s jídlem a ne…cože?

„Můžeš být ještě pomalejší?“ Ozvalo se zdola.

Zatřepala jsem hlavou a sešla jsem po schodech dolů. Ocitla jsem se ve velké místnosti. Byla tam hrozná zima. Moje máma se v rohu místnosti nad něčím skláněla. Šla jsem za ní.

„Podrž to!“ zavelela a vrazila mi do rukou něco velkého a červeného. Zvedla jsem to na úroveň očí a s křikem jsem to okamžitě pustila na zem. Zavřela jsem oči. Tohle se mi musí zdát. Pak jsem je se strachem otevřela a podívala se na zem. Ruka tam pořád byla, celá ztuhlá a zakrvácená.

„Co to vyvádíš…“ Pokárala mě máma a vzala ruku ze země. V druhé ruce držela velký, zakrvácený nůž. Pak ustoupila v bok a chtěla odejít. Já však uviděla, co před tím zakrývala tělem. Bylo to zohavené lidské tělo. Zamotala se mi hlava. Obrátila jsem se a dala se na útěk, narazila jsem však do zdi. Pak jsem si uvědomila, že to není zeď, ale další lidské tělo. Začala jsem couvat, ale upadla jsem. Otočila jsem hlavu. Můj obličej byl jen několik centimetrů od nějakého ubohého člověka. Vyskočila jsem na nohy. Rukama jsem nahmatala zábradlí u schodů. Klouzalo. Bylo celé od krve. Se zděšením jsem si uvědomila, že i moje ruce jsou pokryté krví. Rychle jsem vystoupila po schodech a vlétla do kuchyně.

„Rorý!“ zapištěl můj bráška. „Kde mám snídani?“ zazubil se na mě. Z jeho zubů trčely cáry něčeho ohavného.

„Kde máš flákotu?“ zeptal se mě otčím. Zvedl se ze stolu a podíval se mi přímo do obličeje. Jeho oči byly celé černé, jakoby mu je někdo zalil barvou.

„Už to nesu!“ Ozvala se za mnou máma a zamávala mi před obličejem odřezanou paží. Pak ji hodila na stůl a můj brácha z ní začal odřezávat kousky masa. Používal při tom nůž a vidličku, jako by to bylo opravdové jídlo.

Rozrazila dveře a chtěla jsem utéct ven. Celý svět byl však zalitý krví a všude se povalovali zbytky lidských těl. Začala jsem křičet.

Otevřela jsem oči. Byl to jen sen. Rukávem jsem si otřela z tváře zaschlé slzy a snažila jsem si uvědomit, kdy jsem usnula. Spánek musela být reakce organismu na hodiny pláče a zoufalství. Ztratila jsem Scotta. Nejspíš ho už niky neuvidím. Toby tu ležel zakrvácený a v bezvědomí. Chtěla jsem mu alespoň omýt rány, ale stařec mi to nedovolil, že nám prý dávají jenom tolik vody, abychom neumřeli na dehydrataci. Ani nevím, kdy jsem se schoulila do klubíčka a začala brečet. Vlastně nemám ani tušení, jak dlouho už tady jsem.

„Zlej sen?“ Ozvalo se z vedlejší cely. Byla to ta holka z cely napravo.

„Jo,“ zamumlala jsem a sklonila hlavu.

„Zlý sny nejsou zase tak špatný, ber to jako horor…teď, když už člověk nemůže chodit do kina, tak je to aspoň nějaká zábava.“ Dívala se na mě a na rtech jí pohrával mírný úsměv, jako by vůbec nebyla v tak hrozný situaci, v jaké je.

„Ty říkáš nočním můrám zábava?“ Zeptala jsem se hodně kyselým tónem, ale nezdálo se, že by to té holce vadilo.

„Možná,“ zasmála se. Lidský smích, tady tak nepatřičná věc. „O čem se ti zdálo?“

„Jak jsme snídali ruku.“

„Klasika. A netvař se tak smutně, tvůj kluk se už probral,“ ukázala za mě. Rychle jsem se otočila a opravdu, Toby seděl opřený o zeď.

„Toby?“ Oslovila jsem ho potichu. Po chvíli váhání jsem si k němu sedla.

„Proč my?“ Zeptal se. Nepodíval se na mě. Všimla jsem si, že jeho rány už vypadaly lépe. Nebyli hluboké, jenom ta krev způsobovaly, že vypadaly děsivě.

Mlčela jsem. Stařec však ne. „Proč vy? Podívejte se kolem sebe, takhle se tady ptá každej!“

„Ona byla to jediný, co mě drželo nad vodou. S ní byl svět krásný.“ Toby se stále díval před sebe. Mluvil velmi tiše.

„Pomůže, když řeknu, že je teď na lepším místě?“ Chabý pokus.

„Scotta je mi líto.“ Toby se na mě podíval. „Jsme na tom asi stejně.“

„On nebyl…není…byli jsme spolu spíš kvůli užitku. Nic romantickýho v tom nebylo,“ namítla jsem. Snažila jsem se potlačit neodbytné slzy. Každou chvíli hrozilo, že se vrátím do stádia schouleného klubíčka. Radši jsem vstala a šla se nabít ze džbánu, který byl postavený uprostřed cely jako svatý grál. Zdál se mi najednou hrozně malý. Napila jsem se dvěma malými doušky. „Obviňuješ mě za to, co se stalo? Kdybyste nás nepotkali…“

„Možná trochu,“ uznal Toby. „Ale nemohli jste to vědět. Jestli někoho obviňuju, tak jsem to já.“

„Hej krasavče!“ Zavolala ta holka odvedle. „Obviňování je k ničemu! Jestli si někomu pomohl na druhou stranu, tak by ti měl poslat dárkovej balíček. Ty seš na tom hůř, on je z toho venku. Podívej se na mě,“ holka rozmáchla rukama, „třeba já jsem zastřelila vlastního bratra a vyčítám si to? Ne! Aspoň už není zombie.“

„Nemůžeš už zmlknout?!“ Zařval na ni muž z její cely. „Bolí mě z tebe hlava!“

„Hlava tě bude bolet, až tě sežerou!“ Holka se zasmála a udělala na něho dlouhý nos.

Postarší žena, poslední obyvatel jejich cely, propukla v hlasitý pláč.

„Vidíš, co děláš?!“ Muž zalomil rukama. „Proč zrovna já musím být v cele s pitomým puberťákem a šílenou ženskou?“

„Polil bych je studenou vodou, kdyby mi jí nebylo líto,“ zamumlal stařec.

Náhle jsem si uvědomila, že okolní hluk, až na vyřvávání toho muže utichá. Všichni se tlačili ke zdi, aby byli co nejdál od mříží. Muž si uvědomil, že se něco děje a ztichl.

„Pojďte ke zdi,“ zašeptal stařec. Já i Toby jsme si stoupli ke zdi.

Pak jsem je uviděla. Muže se zbraní v ruce obklopeného dvě šílenci. Na chvíli se zastavil u cely s našimi novými známými. Všichni v cele se dívali do země a muž, který před tím tolik křičel, se celý třásl.

Trojice však postupovala dál. Muž se zbraní nás všechny přejel pohledem a pak se zastavil u vedlejší cely. Beze slova ukázal na asi třicetiletého hnědovlasého muže a pak otevřel celu.

„Prosím, ne mě! Vemte někoho jiného! Třeba toho blonďáka§ Je stejně starý“ Mě nepotřebujete! Prosím!“ Nešťastník se skácel na zem a dal se do breku.

Do cely vstoupili oba šílenci. Každý z nich drapl vězně z jedné strany. Vyvedli ho z cely. Muž ji zamkl.

I poté, co jsem je už dávno neviděla, tak ten pláč a křik byl stále slyšet.

 

Po tomto incidentu všude panovalo tíživé ticho. Nikdo nemluvil. Lidé dokonce přestávali bláznivě mumlat a brečet. Já sama jsem ležela na zádech na studené zemi a snažila jsem se zapomenout. Na všechno. Chci, aby to zmizelo. Několikrát mě napadlo, proč se neozývá můj hlas. Dokonce jsem se ho i pokoušela ptát, ale neodpověděl mi. Až když jsem začínala panikařit, tak řekl, že je tady, ale to bylo vše. Víc jsem z něho nedostala.

Nevěděla jsem, co dělat. Moje panika, strach a všechny tyto pocity nezmizely, ale vše bylo utlumené, už to nebylo tak ostré. Popravdě jsem se začínala nudit. A to bylo špatné. Začala jsem totiž přemýšlet. Můj mozek se vracel do míst, kam jsem už nikdy nechtěla vkročit. Na některé věci jsem si zakazovala myslet, ale nebylo mi to nic platné. Jediné moje štěstí bylo, že moje paměť byla přímo narvaná zakázanými místy, že jsem se na jednom nikdy nezastavila příliš dlouho. Nakonec vše splynulo v jeden hrozný, zmatený obraz, který vyjadřoval všechnu hrůzu, kterou jsem cítila. Nejjasnějšími barvami byla vykreslena vzpomínka na Scotta, nejdřív ležícího tak dlouho v bezvědomí, poté odtahovaného těmi zrůdami. Náhle se vše změnilo a já viděla Katin zkrvavený obličej a díry v sedadle. To však nestačilo. Moje paměť zacházela ještě dál, až k úplnému začátku. Nemohla jsem z hlavy setřást vzpomínku na moji mámu a bráchu, jak tam stojí, vypadají děsivě a šíleně, jak mě chtějí napadnout, vzpomínku na to, jak můj nejlepší kamarád požírá svoji vlastní rodinu. Všechno se mi vracelo. Můj pobyt ve sklepě, to, jak neskutečně vyděšená jsem byla a to, jak jsem se cítila, když mě našla Jenna. Byla to úžasná žena. Vzala mě k nim a pravděpodobně jen díky ní jsem teď naživu. Ale ona je už taky pryč. Využili její dobré duše, aby ji zabili. Protože to oni dělají. Využijí poslední kousek dobra, co v nás ještě zbývá.

„Toby?“ zašeptala jsem.

„Hm?“ Toby, který seděl vedle mě, si promnul oči.

„Než mě zabijí, tak jednoho z nich sejmu. Zabiju ho. Jednoho z těch zlejch parchantů. To ti slibuju.“ Všechny mé vzpomínky vyvolali touhu pomstít se.

„Já taky,“ Toby se na mě podíval. „Myslím, že máme dohodu. Než umřeme, tak je sejmem.“ S vážným výrazem mi podal ruku.

„Za Scotta…“ Stiskla jsem nabízenou ruku, „Jennu…“

„Za Kate,“ naše pomstychtivé pohledy se vpíjeli do sebe. Tohle lidi spojuje.

„Za naše rodiny a za všechny, kterým zničili život.“ Hlavou mi probíhali tváře lidí, které jsem znala. Žijí? Jsou jako já? Uvidím je ještě někdy?

Naše ruce se rozpojily. Cítila jsem, že tohle je závazek, který musím dodržet. I kdyby to měla být poslední věc, co udělám, což pravděpodobně bude.

„Jdete na to špatně,“ promluvil stařec.

„Proč myslíš?“ Zeptala jsem se.

„Myslíte, že oni tohle způsobili?“ ptal se nás s povytaženým obočím. „Samozřejmě, vyšli z toho nejlépe. Ale kdo jim dal tu moc?“

„Jak to myslíš?“ Toby nechápavě kroutil hlavou. Taky jsem nevěděla, o čem to mluví.

„Nechci se jich zastávat, to nikdy, ale opravdu si myslíte, že tohle všechno způsobili oni, ty stvůry, co nemají ani dostatek slušnosti zabíjet nás pro potravu, ale které nás zabíjejí pro zábavu? Myslete si, co chcete, ale já nevěřím, že tohle celé spustily,“ stařec zatřepal hlavou, patrně aby si pročistil hlavu. „Někdo to musí mít na svědomí. Ale kdo?“

Zarazilo mě, že to, co řekl, dávalo smysl. Tohle musel někdo způsobit. Ale… „Proč by to nemohli být oni? Jsou to přece ti původně zlí lidé, nebo ne? Když byli zlí, tak proč by tohle nechtěli?“

„Takže ty myslíš,“ stařec začal přecházet po cele sem a tam, „že se všichni zlí lidé na světě dali do nějakého kultu za účelem zničit svět? Úplně všichni zlí lidé? A co je vlastně dělá zlými?“

„Když to říkáš takhle, ale…“ Uznala jsem to, ale chtěla jsem vyslovit spoustu námitek, ovšem nevěděla jsem, proti čemu vlastně namítám.

„Žádné ale!“ Vykřikl stařec. „Ono to takhle přece nemuselo dopadnout! Ano, ovládají ty šílence, ale to přece neznamená, že musejí vyhrát! Vždyť lidí jako nás je většina! Jenomže už v prvních pár dnech jsme to prohráli. Kdybychom bojovali a nebyli příliš šokovaní!“ Stařec máchl pěstí do vzduchu a jeho kroky se stávaly čím dál rychlejšími. „Problém byl samozřejmě to, že ve většině rodin bylo různé zastoupení, neznám žádnou rodinu, kde by byli všichni jako my! Stačil jenom jeden šílenec a byl konec!“

„V mé rodině jsem byla normální jen já,“ namítla jsem. „Tomu říkáš většina?“

„Opravdu? Výjimka. Co u tebe, jak že se jmenuješ, Toby? Jak to bylo u vás.“ Muž ukázal prstem na Tobyho.

„Já, otec a sestra, jsme byli normální, ale matka a bratr ne,“ Toby sklopil zrak.

„A jak to dopadlo? Jsou ještě sestra a otec naživu?“ Stařec se do Tobyho zapichoval pohledem. Ten si jen povzdechl, než se na něho podíval.

„Moje matka vzala brokovnici a zastřelila moji sestru. Brácha napadl otce. Zbytek nevím, protože jsem utekl.“

Zamrazilo mě. Svědectví o době, v jaké žijeme.

„To je mi líto, ale vidíš. Byli jste tři, oni dva. Mohli jste z toho vyváznout, ale byli jste tak překvapení, že jen jednoho z vás napadlo utíkat.“ Stařec udělal raději krok zpět, když Toby vstal a tvářil se velice výhružně. Radši jsem mezi ně skočila. Toby si sedl zpátky na zem. „chci jen říct,“ pokračoval stařec už o poznání mírněji, „že jestli se chcete někomu mstít, tak musíte najít toho správného nepřítele.“

„Jak myslíš,“ Toby se na něj nevýrazně podíval, „ale já vím, kdo ji zabil, takže vím, komu se pomstím.“

„Nechápeš to,“ povzdechl si stařec a unaveně usedl na zem. Složil hlavu do dlaní a už nic neříkal.

„Nic si z něho nedělejte,“ ozvala se holka odvedle. „Už těm minulým dával tuhle přednášku.“

„Těm minulým?“ zeptala jsem se.

„Ti, co tu byli před vámi. Tenhle stařík už je tu nějakou dobu,“ odpověděla mi. Pořád si udržovala svůj přidrzlý tón, ale teď už z ní byl cítit strach jako ze všech ostatních.

Chtěla jsem se zeptat, co se s nimi stalo, ale neudělala jsem to. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Suzy,“ odpověděla mi. „A ty?“

„Rory,“ představila jsem se a přes mříže jsme si podali ruce.

„Před tím jsem se spletla, že?“ Suzy se na mě smutně usmála. „Ten koláček není tvůj kluk, že?“

„Koláček?“ Zamumlal nevěřícně Toby, který ležel na zemi se zavřenýma očima.

„Tvůj kluk byl ten, kterého odvedli?“ Suzy mu poslala vzdušný polibek a pak věnovala pozornost zase mně.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila se ignorovat bolestivý pocit v hrudi. „Jen jsme spolu cestovali.“

„A kdo je to Jenna? Slyšela jsem, jak říkáš to jméno.“

„To byla jeho teta. Taky s námi cestovala, dokud ji…však víš.“ Nemůžu na ty dva myslet. Radši jsem se zvedla a šla se napít. Ve džbánu byl poslední doušek vody. „Nevíš, kdy nám donesou další?“ zeptala jsem se Suzy. Ostatní obyvatelé našich cel leželi na zemi, nebo seděli opření o zeď. Každý z nich se pokoušel uprchnout do říše snů, aby mohl alespoň na chvíli předstírat, že život není živoucí noční můra.

„Doufám, že brzo, taky nám došla,“ Suzina tvář se zasmušila, ale pak se na ní opět objevil mírný úsměv. „Jednu výhodu ten nedostatek vody má. Vlastně dvě. Člověk z toho začíná bláznit a navíc díky tomu neztratíš pojem o čase. Ten malý džbán přináší asi každých dvacet čtyři hodin.“

„Jak dlouho už tady jsi?“ Opřela jsem se o zeď vedle mříží mezi našimi celami.

„Něco přes týden. Z téhle jsem tady byla první,“ Suzy se protáhla a rozhlédla se kolem sebe. „Stejně by mě zajímalo, kdo tu byl úplně první.“

„Nemůžete už zmlknout?“ Muž ze Suziny cely se posadil a otráveně se na nás podíval. „Prosím!“

„Ale no tak, klídek,“ Suzy se zasmála. „Stejně tady nemůžeme dělat nic jinýho.“

Po chvíli jsme však skutečně přestali mluvit, protože sucho v krku začalo být tíživé.

 

K mé nezměrné úlevě nám po pár dalších hodinách dovezli další džbán s vodou. Nejraději bych ho celý vypila, ale museli jsme počítat s tím, že další dostaneme až za dalších dvacet čtyři hodin.

Snažila jsem se spát, ale to věčné světlo mi pořádný spánek nedovolovalo, takže jsem většinu času strávila ve stavu bdělého spánku. Někdy jsem prohodila pár slov s Tobym, někdy se Suzy.  Po dalších dvou džbánech odvedli nějakou ženu. Po této události se celé vězení ponořilo do ještě tíživější atmosféry. Bylo to děsivé.

„Kdy myslíš, že nás odvedou?“ Zeptal se Toby. Všimla jsem si, že pevně zatíná pěsti.

„Nevím,“ zamumlala jsem.

„Víš, co mě tady děsí nejvíc?“ Toby se na mě podíval a mě vyděsila prázdnota v jeho pohledu. Taky tak vypadám? Když jsem neodpovídala, tak pokračoval. „Už ji neslyším. Je pořád tady, ale nechce se mnou mluvit.“

„Ten můj taky ne,“ povzdechla jsem si. „Asi to znamená, že už vážně nemáme žádnou naději.“

„Nestěžujte si,“ zabručel stařec. „Aspoň nějaký hlas máte. Věděli jste, co dělat. O něčem takovém se mi mohlo jenom zdát.“

„Ty nemáš svůj hlas?“ Podivila jsem se.

„Ne,“ řekl stařec.

„Jak je to možný?“ Zeptal se Toby.

„Nejsem jedinej, kdo ho nemá,“ zamumlal starý muž.

S Tobym jsme si vyměnili nechápavé pohledy.

„Jestli by vás to zajímalo,“ ozval se otravný muž odvedle, „tak já taky nemám žádnej hlas. A jsem za to rád.“

„Já mám hlas,“ přidala se Suzy.

„Jak je to možný?“ ptala jsem se ani nevím koho.

Protože ne všichni mají hlas. Jen ti mladí. Neptej se proč.

S rozšířených očí Tobyho a Suzy jsem poznala, že jim jejich hlas řekl to, co ten můj mně.

„Mám teď o čem přemýšlet,“ zamumlala jsem.

„Já taky,“ Suzy se poprvé za celou dobu, co ji znám, zdála zmatená.

Něco na tom mě však potěšilo. Můj hlas se znovu ozval. Znamená to, že to se mnou nevzdává? Ať tak či tak, je to dobré znamení. I když je celá ta věc podivná.

 

Dostali jsme další džbán s vodou, což znamená, že už jsem tady čtyři dny. Veškerá naděje, že bych mohla znovu uvidět Scotta, zmizela.

Podle lidí, prchajících ke zdi, jsem poznala, že si jdou pro dalšího.

Byl to ten stejný muž se zbraní jako před tím. Tentokrát měl sebou jiné šílence. Jedna z nich byla žena. Vlasy měla zcuchané do chumlů a zdálo se, že už ztratily svoji přirozenou barvu.

Muž se zastavil u Suziny cely. Hrklo ve mně, ji ne. Zvedl ruku a ukázal na toho otravného chlapa. Ten celý zbledl. Muž otevřel celu. Šílenci se vrhli na svoji oběť. Kopajícího a řvoucího ho vyvlekli z cely. On se však nedal. Pološílený strachy se vyrval z jejich sevření a začal utíkat pryč.

Muž se jen usmál, zvedl svou zbraň a vystřelil. Uslyšela jsem tupou ránu, jak jeho oběť padla na zem. Poté se muž otočil a zadíval se na Suzy a starou ženu, se kterou sdíleli celu. Muži se však nezdály, zavřel celu a podíval se k nám. Hrozilo, že mi srdce každou chvíli vyletí z hrudi. Muž nás chvíli pozoroval a pak v jediném úderu mého srdce ukázal na mě.