Chodba

Procházím dlouhou chodbou, v rukou mám meč a jsem připravená každým okamžikem zaútočit. Můj tep se zrychluje. Přestávám vnímat sama sebe. Cítí jenom zběsilý tlukot srdce. Po čele mi stéká kapka potu a já uvažuji, jestli dojdu na konec nebo ne.
Za sebou slyším kroky. Otočím se, ale nikoho nevidím.
Kráčím dál a před očima se mi promítá celý život. Chci žít, chci zemřít. Hlavně ať už jsem na druhé straně chodby. Zase slyším kroky, ale teď si jsem jistá, že za mnou někdo je. Neváhám a přecházím do bojové pozice a pohlédnu mému společníkovi do očí. Vidím hněv, smutek, ale hlavně smíření.
Je tady stejně jako já aby buď přežil nebo zemřel. V této chodbě bude jeden vítěz, jeden poražený. Nemáme na vybranou. Nebyla to naše volba, ale nemáme na vybranou.
Čepele našich mečů se střetnou a odletí pár jisker. Další úder, následován dalším a dalším. Přestávám vnímat, kolik výpadů jsem vykonala, hlavní je že ještě žiju. Každý z nás uštědřil mnoho zranění protivníkovi. Ale pořád se ještě držíme na nohou.
Kapky potu mi stékají po tváři, už je ani nevnímám, jenom vím, že mi docházejí síly, ale já ještě nechci skončit. Spoléhám na to, že mému protivníkovi také docházejí síly.
Náš souboj je nekonečný. Přestávám vnímat a mé pohyby jsou vedeny jenom chtíčem po životě. Náš souboj by někomu mohl připadat jako tanec. Ano tanec to je, ale o život a smrt.
Jeden výpad střídá další, ale jejich síly slábnou. Už nejsou tak rychlé, tak svižné. Naše paže přestávají pracovat tak jak chceme. Ale chceme ještě pořád?
Své naděje vkládám do mého posledního úderu. Už nemám sílu na další. Už nechci nic než zemřít. Už ani nedoufám, že bych mohla vyhrát. Ale mé prosby byly vyslyšeny.
Mému soupeři vypadl meč z ruky a já jsem mu konečně pohlédla pečlivěji do tváře. Už to nebyly jenom oči, co mě upoutaly. Byla to tvář. Svaly napjaté, vypovídající o tom co ho čeká.
Byl to muž. Vysoký, krásný, ale teď zoufalý. Věděli jsme oba dva, co má teď následovat, ale já to nedokážu. Jak mám usmrtit muže, který neudělal nic, než si zvolil špatnou cestu? Vždyť já jsem mohla být na jeho místě.
Mé svaly mohly být staženy hrůzou nebo snad smířením? Otřela jsem si tvář a uvažovala jak z této situace vyjít. Prsty jsem jezdila po mém meči. Vsazený safír, mi vždycky dodával kuráž. Ale nikdy mi nepomohl vyřešit takovou situaci. Mám být vrah, nebo mám být obětí?
Muž se naproti mně sesunul na kolena očekávajíc smrtelnou ránu. Ale já nemůžu.
Natáhnu ruku, ale pak já zase spustím. Až teď jsem si uvědomila, že můj bok zdobí šrám. Nehledím na bolest, která mi vystřelovala z ramene. Natáhla jsem ruku ke svému soupeři.
„Vstaň.“ Mé tiché vyzvání v chodbě znělo jako blesk a neslo se ozvěnou. Muž mě poslechl.
„Nechci ti ublížit, nechci být vrah. Běž si kam chceš.“ Zašeptala jsem, neboť mi hlasivky přeskakovaly.
„Má paní.“ Muž se uklonil a políbil mi hřbet ruky a já jsem odešla pryč z chodby. Z chodby plné bolesti a zápachu krve a smrti.