Až spadne poslední hvězda

Hvězdy. Malinkaté tečky na noční obloze, které září svým slabým světýlkem. Nemohou nám posvítit na cestu, nemohou nás naučit moudrosti světa a dokonce nám ani neprozradí náš osud. Jen tam tak nečinně sedí, dívají se na nás shůry a my je přesto obdivujeme jako nějaká nesmrtelná božstva. Jsou naší nadějí. I v té nejčernější tmě, i uprostřed hluboké noci, kdy máme strach z neznáma, nám ukážou, že nakonec se světlo vrátí a nastane nový den. Krásný a beze strachu. To jen díky hvězdám můžeme přežít tu dlouhou temnou noc.


Dřevorubec Hynek to měl těžké. Každé ráno, den co den, musel v lesích kácet starodávné stromy. Sekal do jejich mocných kmenů celé hodiny, než se konečně skácely a jejich šeptavá duše zmizela ve větru. Ačkoliv to bylo jeho zaměstnání, vrah stromů, jak by řekli někteří, litoval jich. Nerad porážel ty skvosty přírody, ale kdyby to nedělal on, dělal by to někdo jiný. A možná i s větším zápalem a chutí k ničení. Hynek se snažil les chránit.

Dnešek byl pro něj výjimečný. Stalo něco nepředstavitelného. Hynek se ztratil. Ve svém lese, který znal daleko lépe než vlastní boty. Ať se díval, jak se díval, vůbec tu část lesa nepoznával. Nikdy tu nebyl.

A tak se Hynek, jako nějaký tulák se sekyrou na rameni, motal kolem dokola. Nevěděl jestli míří pryč nebo bloudí jen tak v kruhu. Vzdal se už naděje, že by cestu ven našel pomocí svých schopností a nechal to jen na náhodě, kam ho dovede. Doufal, že les mu pomůže, i když se zároveň obával, že právě les ho sem zavedl.

Už ale začínal být nervózní. Stromy zahalil temný plášť noci a nad korunami stromy se začaly blyštit jasné hvězdy.

A pak, znenadání, zaslechl slabý dívčí hlásek. Okamžitě mu to přišlo podivné. Zde? Hluboko v lese? Co zde asi pohledává? Ztratila se snad jako on? Pokusil se odhadnou správný směr a vyrazil. Snažil se být potichu, aby ji zbytečně nevyplašil. Hromotluka se sekyrou uprostřed lesa by se bál snad každý příčetný člověk.

Jak se přibližoval, hlásek začínal být silnější a silnější. Spatřil světlo, plamínek, jak se v dálce mihotá a vytváří podivné stíny. Už pomalu začínal rozumět, co vlastně říká…

Proč jen jsi to provedl?
Proč v zármuteks mě uvedl?
Jak velký pytel zlata,
tě proměnil v kata?

… a jak se blížil slyšel další a další smutné verše …

Už nemohu dál žít,
jen svůj naivní sen snít.
Jako otrok temných sil,
není pro mne šťastných chvil.

… konečně ji měl Hynek na dohled. Byla ozářena ohněm, který před ní plápolal. Dívala se do něj upřeným pohledem, jako by ho chtěla očarovat. Recitovala verše – ústa se jí pomalu zavírala a otevírala. Melancholie z toho okamžiku přímo čišela.

Ačkoliv se tvářila, jako by se proti ní spikl celý svět, byla nádherná. Se svými blonďatými vlasy vypadala jako anděl, jež někde na své strastiplné cestě ztratil křídla. Kdyby se alespoň jednou usmála…

Za dívkou stál malý domeček. Vypadal skoro až roztomile. Měl malá dvířka a okýnka s ještě menšími květináči. Sotva metr na výšku. Hynek se však divil, že domeček byl mnohem menší než dívka. Určitě v něm nemohla spát nebo dokonce žít. Nebyl pro ni stavěný. Poté si všiml, že je k němu připoutána masivním železným řetězem.

Kdykoliv se pohnula, zlověstně to zachřestilo. A její verše přesto pokračovaly…

Jsem sama, sama ztracená,
Jsem tu jedna, jediná,
A žádná síla, žádná moc,
nevyslyší mou prosbu o pomoc.

… a její báseň skončila. Stromy zašuměly. Odmlčela se na dlouhou chvíli. Pak znenadání, aniž by otočila hlavou, řekla: „Jdi pryč!“

To Hynka zaskočilo. Nevěděl, že o něm ví a její reakce navíc nebyla vůbec přívětivá. Snažil se ji proto uklidnit konejšivými slovy: „Neboj se, já ti přece nechci ublížit.“

Udělal několik nesmělých krůčků, než ho dívka opět okřikla: „Cožpak nevíš kde jsi? Jakému nebezpečí se vystavuješ tím, že se mnou vůbec mluvíš?“

„Je to můj les, jsem tu jako doma. Není místa, kde bych se cítil bezpečněji.“

„Tohle není tvůj les, nikdy tvůj nebyl. Tady,“ ohlédla se na malý domeček, „přebývá Poděs. Nehorší ze všech skřetů, kteří kdy chodili po zemi. Nemá ani duši ani srdce a už vůbec žádné slitování. Jestli tě tu přistihne, promění tě v nějaký odporný hmyz a zašlápne. To bys snad chtěl?“

„Žádní skřeti přece neexistují,“ tvrdohlavě odporoval Hynek.

„Podívej se okolo sebe,“ řekla dívka a rozpřáhla ruce, „jsme tu uprostřed lesa a já jsem připoutána k prťavé chaloupce tímhle hloupým řetězem, a ty mi tu tvrdíš, že nevěříš na skřety?“

„Je to trochu podivné, to přiznávám,“ ustupoval ze svých stanovisek mladý dřevorubec, „ale co tady vlastně děláš ty?“

„Můj otec mě prodal,“ začala dívka vzlykat, „dlužil hodně peněz, takže udělal s Poděsem výhodný obchod. Výhodný pro něj samozřejmě. Já tu teď musím sloužit až do konce svých dní. Už nikdy nebudu svobodná. Nikdy.“

Hlava jí poklesla. Opět se dívala do ohně. Uhlíky praskaly a občas se nějaký vznesl. Ty ovšem vůbec nevnímala. Hynek stál zaražený na místě. Poprvé v životě si uvědomil, že přesně ví, co má udělat. Jeho dosavadní rozhodnutí byla jen sázkami s nejistým výsledkem, ale tím, co má udělat právě teď, si byl naprosto jistý.

Vzal do ruky kus řetězu, položil ho na pařez a několika údery své sekery zničil. Jakmile přerušil jeden chatrný článek, zbytek se už jako kouzlem rozpadl. Nezůstalo po něm nic jiného, než úzký pruh železných pilin.

„Co jsi to provedl?“ lekla se dívka a vytřeštila oči, „co jsi to proboha udělal?“

„Jdeme,“ rozhodl Hynek nedbaje jejích nářků a vzal ji za ruku. Chtěl ji dostat co nejdál od toho místa. Neznal cestu domů, ale když se chcete dostat pryč, je výběr směru nadmíru jednoduchý. Nevzdálili se však ani deset metrů a dveře chaloupky se rozletěly. Poděs se probudil.

Skřet měřil sotva čtyřicet centimetrů, ale vztek z něj sršel jako z několika dospělých mužů. Nic ošklivějšího snad po zemi ani nechodilo. Oblečení nosil špinavé a tvář měl celou zkřivenou. Hlavu mu zakrýval špičatý klobouk. Nejvíce nebezpečná ale vypadala hůlka v jeho ruce. Mířil s ní na Hynka.

„Za to zaplatíš, dlouhonohej,“ zaskřehotal Poděs a máchl hůlkou, ze které vyšlehl jasný červený paprsek. Hynka minul jen o kousek a místo něj zasáhl majestátní dub, který se během okamžiku vznítil. Rudé plameny ho olizovaly od kmene až po korunu.

„Pojď,“ křikl na dívku Hynek a společně začali utíkat. Neohlíželi se. Nechtěli vědět jaká strašlivá kouzla za nimi Poděs posílal. Chtěli být prostě pryč. Pryč z toho místa. Z toho prokletého lesa. Přeskakovali všechny překážky, které jim stály cestě a větvičky je přitom šlehaly do tváří.

Nebe se nad nimi jako zázrakem otevřelo. Ocitli se na pasece. Oba se zastavili a začali popadat dech. Kromě nich nebylo v lese nic slyšet. Ticho ale nenavozovalo pocit bezpečí. Bylo spíše strašidelné. Číhalo na ně a v tu nejnevhodnější chvíli se chtělo změnit v nebezpečí.

Nic se ale nestalo.

„Zdá se že jsme unikli,“ oddychl si Hynek a usmál se na dívku, „jaké je vlastně tvé jméno?“

„Anastázie,“ řekla dívka a zůstala zamračená, „my jsme neunikli, to nás jen Poděs nechal na pokoji.“

„Já myslel, že on nemá žádné slitování,“ divil se Hynek.

„On ví, že nás náš osud dostihne. Můžeme před ním utíkat, ale on má příliš velkou moc. Tím, že jsi mě zachránil, získal moc nad všemi lidmi.“

„Jak to?“

„Skřeti nechápou dohodu jako úmluvu mezi jednotlivci. Oni to chápou jako úmluvu mezi národy. Tím, že jsi mě zachránil, jsi za lidi porušil dohodu. Poděs teď může vzít něco, co nám patří. Co patří všem lidem.“

„A co chce lidem vzít?“

Anastázie se na chvíli zamyslela a začala pomalu recitovat…

Jsou naším božím darem,
už od dob, kdy svět je světem.
Jsou naší nadějí, když slunce zajde
a na nás tíha noci padne.

A až zhasnou všechny hvězdy,
Až nám nebe neosvítí cesty,
pak všechna naděje ze srdcí našich zmizí
již nebude tužeb, nebude vizí.

… a když přestala, oba se zahleděli na oblohu. Všechny hvězdné body pomalu mizely. Jeden po druhém se snášely dolů a padaly kamsi mezi stromy. Obloha se stávala temnější a temnější. Naděje mizela, ztrácela se. Zoufalství naplnilo jejich srdce. Nedalo se s tím bojovat.

„Počkej tady,“ řekl rozhodně Hynek Anastázii a zamířil na místo, kam padaly hvězdy. Běžel. Musel tomu zabránit, musel hvězdy zachránit, dostat je zpět na oblohu, protože kvůli jeho chybě by celé lidstvo přišlo o naději. A jak by se bez nich mohlo žít dál?

Světlo bylo stále jasnější a jasnější. Dorazil na další paseku. Uprostřed stál Poděs a do jeho klobouku padaly hvězdy. Některé se pokoušely uniknout, ale skřet vždy použil hůlku a spoutal je. Jeho klobouk se zdál být nekonečný. Hynek na nic nečekal a vydal se vstříc svému osudu.

Nevěděl jak s takovými mužíky bojovat. Prostě se k němu přiblížil, sekl svou sekerou a čekal, že se ozve nelidský skřek. To se ale nestalo. Sekeru zastavila chatrně vypadající hůlka. Poděs musel být mnohem rychlejší a vnímavější, než se na první pohled zdálo.

Nějaká mocná síla Hynka nejdříve spoutala a následně odhodila několik metrů daleko. Skřet se přestal zajímat o klobouk. Rozhodl se nejdříve vyřídit odvážného, či spíš pošetilého dřevorubce.

„Ty lidský červe,“ skřehotal a mířil svou hůlkou, „tvůj druh za porušení smlouvy zaplatí a já získám sílu všech hvězd na obloze. Nyní zemři.“

Chtěl švihnout hůlkou, ale v tom se ze stínů vynořila Anastázie, zastavila ho a hůlku mu zlomila. Stal se bezmocným. Bez svých kouzel, bez své magie. Hynek ale věděl, že to ještě není konec a proto vykřikl: „Vem ten klobouk.“

Ale než stačila Anastázie zareagoval, Poděs byl u něj a nasadil si ho na hlavu. Pelášil plnou rychlostí pryč. Za ním se táhla světelná záře hvězd.

„Né, jsou v něm všechny naše hvězdy,“ zoufale křičel Hynek. Musíme ho zastavit.

„Jeho žádný člověk nedostihne,“ řekla sklesle Anastázie, „je příliš rychlý, i bez své magické moci.“

V tom se ale Hynkova tvář rozzářila.

„Povídej,“ řekl zasněně a ukázal prstem na oblohu. Byla tam poslední hvězda. Sice jen jedna, ale i ta mohla být nadějí. Mohla lidi inspirovat. Posilovat jejich ducha. Dívali se na ní a nová víra opět hřála jejich duše.

V tom se hvězda začala pohybovat. Zprvu neznatelně, nebyl vidět téměř žádný pohyb. Postupně však zrychlovala.

„Prosím,“ vzlykala Anastázie, „zůstal na obloze, nenech nás tady samotné. Bez tebe nebudeme ničím. Prosím, nepadej.“

Oba zachvátil nesmírný chlad. Poslední hvězda opouštěla oblohu. Lidé přicházeli o svůj největší dar. Hynek s Anastázie se mohli jen dívat. Dívat, jak naděje opouští konečky prstů, teplo duše mizí a rozplývá se v temnotě noci.

Co se stane až spadne i poslední hvězda? Vydrží to lidé? Budou znát něco jiného než-li strach a úzkost? Jak vůbec někdo může dovolit, aby poslední hvězda spadla na zem? Byl to počátek konce?

Hvězda už byla v nezadržitelném pádu.

Hynek, stižen bolestí a smutkem, se náhle usmál. Najednou pochopil. Pochopil, co vlastně naděje znamená. Naději přece nemůžete jen tak zničit, nebo zabít. Naděje, přežije všechno.

„Padá hvězda,“ šeptl dívce, „přej si něco.“

A Anastázie se poprvé, za celé roky, usmála. Byla šťastná. Objali se a užívali si tu společnou chvilku. Oba si přáli jen jednu věc. Mysleli na ní a představovali si, jaké to asi bude, až se jim jejich touha vyplní. Ještě nějakou dobu tam stáli, jen tak ve tmě obklopeni stromy, než se jim splnilo jejich společné přání. Jen jedno mocné přání, než z povrchu zemského nadobro zmizeli.

Po chvíli na obloze zazářila nová hvězda. Jasnější než všechny předchozí. Držela tam pevně a žádná síla, žádná moc ba i skřetí ji nemohla poslat k zemi. Začala lidem dávat opět naději. Kdokoliv se na ní podíval, ožil. Všechny jeho problémy byly na krátký okamžik zapomenuty. Jen pro ten jeden kratičký okamžik.

A od těch dob lidé vědí, že když jedna naděje umírá, tak ta další, právě ožívá.

Originál povídky na: http://fabulator.cz/povidky/az-spadne-posledni-hvezda/

Facebook page: https://www.facebook.com/michalozogan