My, oni a ti druzí - 16.kapitola

Oba šílenci mě chytli za ramena a táhli mě z cely. Všechno se kolem mě točilo. Zoufale jsem se podívala na Tobyho. Ten mi můj pohled vrátil, ale nic neudělal. Jen seděl. Očima jsem sklouzla k Suzy, ale ta se dívala do země. Nikdo mi nepomohl. Byla jsem na to sama.

Celou cestu jsem vnímala rozmazaně. Když jsme šli uličkou mezi celami, tak jsem se nebránila, šla jsem dobrovolně. Jen když jsme procházeli kolem těla zastřeleného muže, tak jsem trochu ztratila rovnováhu a oni mě museli podepřít. Všude panovalo příšerné ticho. Chtěla jsem, aby lidé začali vydávat nějaké zvuky, aby křičeli, brečeli nebo nadávali, prostě cokoliv, oni mě však doprovázeli jen hrobovým tichem.

Hrozně se mi ulevilo, když jsme odtamtud odešli. Prošli jsme masivními železnými dveřmi a ocitli se v o něco větší chodbě. Nebyli tu žádné mříže, nebylo tu nic, jen prázdná chodba. Vedli mě dál a dál. Prošli jsme několika dalšími dveřmi, několikrát jsme zabočili, až jsme se dostali do úzké chodby, která se zásadním způsobem lišila od zbytku budovy. Všechno v chodbě bylo bílé, hladké zdi i podlaha z kachliček. Dokonce i dveře, zasazené vždy několik metrů od sebe do zářivě bíle stěny, měly sněhobílou barvu. U jedněch takových jsme se zastavili. Muž je odemkl. Vešla jsem dovnitř a dveře se za mnou zavřely. Osaměla jsem.

Na chvíli jsem zavřela oči. Třásla jsem se po celém těle. Potřebovala jsem se uklidnit. Zatím jsem v pořádku. Třeba se z toho nějak dostanu.

Otevřela jsem oči a prohlédla si svoji celu, pokud se tomu tak dalo říkat. Byla větší než ta předchozí. Nebylo tu žádné okno, ale světlo, které vycházelo z malého světla na stromě, bylo žluté a hřejivé. Stěny byly natřené světle hnědou barvou. Na zemi byl položený koberec. V rohu místnosti byla dokonce skutečná postel. Nebyla nijak velká a ani nevypadala příliš pohodlně, ale byl na ní polštář a peřina. Na druhé straně místnosti byl dokonce stůl s dvěma židlemi.

Úplně zmatená jsem si sedla na postel. Matrace se pode mnou mírně prohnula. Vyzula jsem si boty a své holé nohy jsem položila na koberec. Byl to úžasný pocit.

Náhle se otevřely dveře a dovnitř vešla dívka. Já jsem rychle vyskočila na nohy.

„Neboj se,“ usmála se na mě dívka. V ruce nesla tác s jílem. „Nechci ti ublížit.“ Na to položila tác na stůl. „Za chvíli ti donesu nějaké oblečení, to tvoje je už hrozně špinavé.“ S dalším milým úsměvem se otočila a odešla pryč.

Já chvíli nevěřícně pozorovala zavřené dveře. Pak jsem je zkusila otevřít, ale byly zamčené. Zatřepala jsem hlavou. Tohle se mi musí zdát.

Sedla jsem si ke stolu. Až teď jsem si uvědomila, že mám hlad. Před tím jsem ho nevnímala. Teď jsem vzala do ruky krajíc chleba, který byl položený na podnose. Zvedla jsem ho před oči a zkoumala, jestli je pravý. Byl. Napadlo mě, že je možná otrávený, nebo že do něj dali nějakou drogu. Na tom však nezáleželo.  Zakousla jsem se do něho. Můj žaludek se zaradoval. Přikusovala jsem k němu kus sýra, který mi k němu dali, a vše jsem zapíjela vodou z čisté sklenice.

Jídla nebylo tolik, abych byla plně najezená, ale stačilo to, abych zahnala hlad.

Dívka se vrátila chvíli po tom, co jsem dojedla. Seděla jsem zrovna na židli u stolu. Dívka položila hromádku s oblečením na postel a pak beze slova odešla.

Prohlížela jsem si nové oblečení, jednoduché modré džíny, červené triko a šedou mikinu s kapucí. Hned jsem se převlékla. Byl to pěkný pocit, mít na sobě něco čistého.

Lehla jsem si na postel. Chtěla jsem spát. Bylo mi jedno, jestli mě za pár hodin zastřelí, ale teď jsem chtěla zase jednou spát v normální posteli. Zavřela jsem oči a zamotala se do peřiny. Skoro jsem už zapomněla, jaký to je pocit, nespat na něčem tvrdém a nepohodlném, ale být uvelebená na měkké matraci. Když jsem si říkala, že už to nemůže být lepší, tak se místnost ponořila do tmy. Nejdřív mě to vyděsilo, ale pak jsem se jen usmála. Ke spánku tma přece patří.

 

Když jsem se probudila, tak bylo světlo opět zapnuté. Na stole na mě čekala snídaně. Koláček a něco, co vypadalo jako čaj. Hladově jsem se na to vrhla a všechno snědla.

Byla jsem najedená, vyspaná a čistě oblečená. Nemohla jsem si stěžovat. Ale proč? To mě chtějí vykrmit, než mě zabijí?

Když jsem byla takto spokojená, tak bylo ěžší jen tak trávit čas. Pořád jsem jen chodila po pokoji, nebo ležela na posteli. Chtěla jsem, aby se už něco stalo. To čekání bylo nesnesitelné.

Asi po dvou hodinách moje čekání skončilo. Dveře do místnosti se otevřely. „Pojď ven,“ ozvalo se zvenku.

Zvedla jsem se z postele a vyšla jsem ven. Uviděla jsem toho samého muže, co mě před tím odvedl. Měl sebou dva šílence. Ti mě každý z jedné strany obstoupili. Muž ukázal zbraní, abych šla dopředu. Šla jsem.

Dostali jsme se až na konce chodby. Ve stěně byly dvoje dveře. Muž odemkl ty napravo a já do nich vešla. Poté je zavřel a já slyšela, jak v zámku zachrastil klíč.

Tentokrát jsem se nedostala do pěkného pokoje. Teď jsem byla ve studené kamenné místnosti, kde nebylo nic, až na malý otvor ve stěně, který byl daleko z mého dosahu. S hrůzou jsem si uvědomila, že zem je podivně načervenalá. To nevěstilo nic dobrého.

Po chvíli se dveře opět otevřeli a do místnosti vešla žena. Byla čistě oblečená, jako já, ale vypadala vystrašeně. Připadala mi povědomá. „Co se děje?“ Zeptala se mě a očima divoce těkala po cele.

„Nevím,“ řekla jsem popravdě. „Taky ti dali jídlo a oblečení?“

Žena přikývla. „Co s námi udělají?“

„Vážně nevím,“ zopakovala jsem „Já tě znám!“ Vykřikla jsem po chvíli. „Tebe odvedli přede mnou.“

„Je to možný,“ přisvědčila žena.

Najednou kolem mě něco proletělo. Na zem mezi nás dopadl velký nůž. Já i neznámá žena jsme se na něho nechápavě podívali. „Jenom jedna z vás se dostane ven,“ ozvalo se odnikud.

Ztuhla jsem. To nemyslí vážně.

Nůž byl jen kousek ode mě. Stačilo udělat jeden malý krok. Ale to já přece nemůžu.

Nedělej to.

Tohle byla ta nejnevhodnější chvíle, kdy se můj hlas mohl ozvat. Já přece…

Když to neuděláš, tak ona to možná taky neudělá.

Udělal jsem krok vzad, pryč od nože. Ztratila jsem tím svoji výhodu, teď byla k noži blíž ona. Rychle se na mě podívala. Můj hlas neměl pravdu. Žena se vrhla po noži. Já udělala další krok vzad, pak další, až jsem se zády přitiskla k chladné zdi. Žena přede mnou stála s nožem v ruce. Zůstala však na místě.

„Prosím…“ zašeptala jsem. „Takhle to nemusí být.“

Žena se podíval na čepel nože, pak na mě. Rozmýšlela se, co udělat dál. „Slyšelas ho,“ řekla po chvíli, „jenom jedna z nás se dostane ven.“ S křikem se na mě vrhla, nůž měla vztyčený nad hlavou. Stačila jsem uskočit pryč, ona narazila do zdi.

Hned se otočila a blýskla po mě očima. Srdce mi bušilo hrozně rychle. Znovu se na mě vrhla a já se jí opět dokázala vyhnout. Otáčela se a chtěla udělat další výpad. Musela jsem jednat. Vší silou jsem do ní vrazila. Obě jsme spadli na zemi. Nůž jí vypadl z ruky. Chtěla jsem ho vzít, ale ona mě strhla zpátky. Praštila jsem jí a ona mě taky. Chytila mě pod krkem a mě začal docházet kyslík. Nůž byl jen pár centimetrů od mé ruky. Nedosáhla jsem na něho. Sebrala jsem všechny své síly a znovu jsem ji praštila. Překonala jsem těch pár centimetrů a stiskla nůž pevně ve své dlani. Máchla jsem rukou a vrazila ho ženě přímo do hrudi.

Vyskočila jsem na nohy. Šokovaně jsem se dívala na tu neznámou ženu. Její šaty se začaly zabarvovat krví. Uvědomila jsem si, že v ruce stále svírám nůž. Odkapávala z něj krev, její krev. Vyděšeně jsem ho upustila na zem.

Dveře cely se otevřely. Dovnitř vtrhlo několik šílenců. Jeden z nich mě odtáhl z místnosti a na to, co dělali ty další, jsem nechtěla ani pomyslet.

Vrátila jsem se zpátky do mého pokoje. Okamžitě jsem se skácela na zem. Z očí mi vytryskly slzy. Celým mým tělem cloumaly vzlyky a já začala bouchat pěstmi do země. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem to udělala. Tohle jsem přece nebyla já. Nebyla jsem schopná někoho zabít. Nebyla jsem taková.

Ona zaútočila jako první.

„Zmlkni!“ zařvala jsem a rvala si vlasy z hlavy. „Já ji zabila!“

Neměla jsi na vybranou.

„Zmlkni!“ zařvala jsem znovu. Jednu z židlí u stolu jsem zvedla nad hlavu a mrštila jí o zeď. „Nechci nic takovýho slyšet!“ Stočila jsem se do klubíčka a vzlykala. Pořád jsem ji před sebou viděla. Tohle se nemělo stát. Když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, tak se to znovu překonalo. Konec světa nebyl dost hroznej, ještě se muselo stát tohle.

Zůstala jsem ležet na podlaze několik hodin. Slzy mi už dávno vyschly. Moje mysl byla ponořená v podivné letargii. Všechno bylo špatně, ale mě už to vlastně ani nezajímalo.

Když se otevřely dveře, tak jsem ani nezvedla hlavu. Zůstala jsem bez hnutí, i když se zavřely. Pořád jsem ležela. Až když se dveře otevřely podruhé a někdo se postavil přímo přede mě, tak jsem zvedla oči. „Vstaň!“ Poručil mi ženský hlas. Měla jsem hroznou chuť zůstat ležet, ale něco mi říkalo, že bych za to draze zaplatila, takže jsem se postavila na nohy. „Výborně,“ žena přede mnou se usmála. Na rozdíl od dívky, která mi přinesla jídlo, nevypadala přirozeně. Všechno na ní křičelo, že je jedna z nich. Možná to bylo tím postojem, možná tím děsivým úsměvem. „Sedni si a najez se.“ Opět jsem ji poslechla. Začala jsem jíst, ani jsem nevěděla co. Žena mě celou dobu pozorovala. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se, když jsem dojedla.

„Rory,“ odpověděla jsem a snažila jsem se na ni dívat tak, aby nepoznala, že se bojím.

„Byl to docela výkon,“ řekla žena. „Chvíli jsem si myslela, že prohraješ, neměla jsi nůž a ta druhá vypadala tak odhodlaně…ale tys vyhrávala. Myslím, že máš v sobě velký potenciál.“

„Potenciál pro co?“ Ruce jsem měla sevřené v pěst. To, jak o tom mluvila…bylo to tak…nelidské.

„Ještě párkrát prokaž, že za to stojíš a už nebudou žádné špinavé cely, jen pěkné pokoje a spousta jídla.“ Žena se neustále děsivě usmívala. Její oči se do mě zavrtávaly, až jsem se chtěla schoulit do klubíčka.

„Nic takovýho nechci.“

„Opravdu? A co bys chtěla?“

Chvíli jsem nic neříkala. Přemýšlela jsem o tom. Vlastně je tu jenom jedna jediná věc, kterou bych chtěla. „Probudit se.“

„To ti nemůžeme splnit. Ale můžeme udělat tvůj život snesitelnější.“

„Proč byste to dělali?“ Nějak mi unikal smysl toho všeho.

„Není to očividné? My taky potřebujeme jíst jako vy. Ale na rozdíl od našich mazlíků máme trochu lepší vkus, co se jídla týče.“ Žena se zasmála. „Samozřejmě, oni jsou hloupí. Udělají vše, co jim řekneme, ale… „Žena smutně zakroutila hlavou. „Nemůžeme jim dávat za úkol moc složité věci, to u nich pak musíme pořád být a krok po kroku jim říkat, co mají dělat. To je samozřejmě hrozně nudné. Už chápeš?“

„Ne.“

„A já o nich říkám, že jsou hloupí! Vy jste toho rozumu taky moc nepobrali. Když najdeme nějaké lidi, co budou ochotní spolupracovat, tak oni jim můžou říkat, co mají dělat. A my se můžeme věnovat zábavnějším věcem.“

„To je pitomost,“ vydechla jsem. „Nemůže to fungovat a navíc, kdo by to pro vás dělal?“

„Třeba ta šikovná holka, co ti nosí jídlo. Ale jak myslíš. Buď se příště necháš zabít anebo se o krok přiblížíš k normálnímu životu. Je to na tobě.“ Na to se žena otočila a odešla.

V hlavě se mi honily tisíce myšlenek. Jedna je však všechny překřičela – tohle bylo šílené. Opravdu ode mě očekávali, že budu zabíjet jen kvůli jídlu a troše pohodlí?! Taková já přece nejsem.

Už jsi to jednou udělala.

To bylo jiné. Bránila jsem se.

Příště se budeš taky bránit. Vždycky se budeš bránit. A až si z tebe udělají služku? Proč bys jim nepomáhala, nedávala jídlo…vždyť bys tím nikomu neubližovala, ne?

Jen jsem se bránila.

Mohla jsi ji omráčit.

Zabili by nás obě dvě.

To nikdy nemůžeš vědět.

Ale můžu. Oni nejsou lidé. Jsou to zrůdy.

Proč jsou to zrůdy? Protože zabíjejí jiné lidi?

Jo. Ne. Nevím. Nechci umřít.

Zabiješ, abys přežila?

Já…proto jsem ve své skupině, ne? Někoho místo sebe obětuju, když budu muset.

Nechci, abys zabila někoho dalšího.

Co je ti vlastně do toho? Je to můj život.

Jestli to znovu uděláš, tak tě to zničí. Jestli to uděláš kvůli tomu, aby ses měla dobře, tak už to nebudeš ty. Ztratíš sama sebe.

Co teda chceš, abych udělala? Nechala se zabít?

Chci, abys byla ty. Chci, abych nemusel litovat toho, že jsem tě probudil.

Možná by bylo lepší, kdybys mě tehdy neprobudil.

Možná jo.

Povzdechla jsem si. Kdyby tak zmlkl a nechal mě být. Asi tyhle myšlenky slyšel a už nepromluvil.

Několik dalších hodin jsem strávila posedáváním a bezcílným pochodováním po pokoji. Nemyslela jsem na nic a na nikoho. Všechno mi bylo jedno. Nějak už jsem ani nedokázala být vystrašená. Brzo si pro mě zase přijdou a šoupnou mě do místnosti s krvavou podlahou. Možná z ní vyjdu a možná taky ne. Ovšem podle mého hlasu, i kdybych vyšla, už bych to nebyla já. Možná má pravdu. Už teď cítím, že se něco změnilo. Už vím, čeho jsem schopná. Nechtěla jsem to. Nechtěla jsem ji zabít. Ale ona napadla mě, ne já ji. Jen jsem se bránila. Byl to instinkt. A jestli na mě někdo zase zaútočí, tak to udělám znovu.

Zachvěla jsem se. Opravdu si to myslím? Opravdu to udělám? Kam zmizela ta holka, co se bála zašlápnout pavouka? Kam jsem zmizela? Třeba jsem taková byla vždycky. Stejně na tom nezáleží.

Dveře se otevřely a já se lekla, že už pro mě přichází, ale byla to jen ta holka, co mi přinášela jídla. Položila tác na stůl a do rukou vzala zbytky.

„Kolik si jich zabila?“ zeptala jsem se bez obalu.

„Dost,“ řekla smutně, ale pak se usmála úsměvem, který do takové konverzace rozhodně nepatřil. „Není to nic hroznýho. Je to buď oni, nebo ty.“ Na to odešla z pokoje.

 

Ani nevím, jak se mi podařilo usnout, ale usnula jsem. Ráno jsem se probudila a uvědomila si, že mám hlad. Žádné jídlo jsem však nedostala. Místo toho pro mě opět přišel ten muž se zbraní.

Věděla jsem, co mě čeká a tím to možná bylo horší. Tělem mi cloumal nekontrolovatelný třas a bylo mi špatně. Chtělo se mi zvracet. Ale i přesto jsem došla až k těm prokletým dveřím. Tentokrát však muž otevřel dveře nalevo. Beze slova jsem do nich vešla a pak se za mnou s duněním zabouchly.

„Rory?!“ Zašeptal můj protivník.

Měla jsem pocit, jako by na mě spadl balvan. Krev se mi musela zastavit a čekat, až se srdce vzpamatuje. Snažila jsem se přesvědčit, že člověk přede mnou není on. Pusa mě však zradila. Zašeptala to jediné slůvko, ze kterého jsem měla smrtící strach. „Scotte?“ Opravdu to byl on. Stál na druhé straně kamenné cely a díval se na mě vytřeštěnýma očima. Viděla jsem v nich strach. Nebylo to však nic proti hrůze, která svírala mě. „Myslela…“vykoktala jsem ze sebe, „myslela jsem…že jsi mrtvý.“

„Já si myslel to samý o tobě,“ zašeptal Scott. Ani jeden z nás se nepohnul. Všechno, co jsem chtěla, bylo jít za ním, pevně ho obejmout a už nepustit, ale nohy jako by mi vrostly do země. „To poslední, co vím…narazili jsme do zdi, oni stříleli a šílenci byli všude a pak byla jenom tma…“

„Zavřeli nás do cely,“ doplňovala jsem mu černá místa, „je tady velký vězení se spoustou lidí jako my. Všichni jsme byli v bezvědomí, já a Toby jsme se probudili, ale ty ne...pak tě odnesli a já myslela…“ Do očí se mi draly slzy.

Scott sebou cuknul, jako by chtěl jít ke mně, ale zastavil se. „Ta holka? Kate?“

„Mrtvá.“

Jakoby to poslední slovo byl signál, tak někdo prohodil malým otvorem nůž, který dopadl na zem mezi nás. „Jenom jeden z vás se dostane ven.“ Opět ten strašidelný hlas.

„Rory…“ zašeptal Scott. Oba jsme zůstávali na místě. „Víš, co se tady děje?“

„Jo…“ Přikývla jsem pomalu. „Už jsi někoho…“

„Dva,“ odpověděl pomalu. „A ty?“

„Jednu.“ Mrkla jsem po noži na podlaze. „Co budeme…“

„Dělat? Nevím.“

„Je to hodně špatná situace,“ zašeptala jsem. Přemýšlela jsem, jestli se tak upřeně pozorujeme proto, že jsme si mysleli, že jsme oba mrtví, nebo proto, že toho druhého kontrolujeme, jestli se chystá skočit po noži.

„Nechci ti ublížit,“ řekl Scott.

„Já tobě taky ne.“ Zamumlala jsem. V hlavě se mi přehrávalo všechno, co jsme spolu zažili. Bylo to kruté. Myslela jsem, že je mrtvý vzdala jsem se naděje, že ho ještě někdy uvidím a pak zjistím, že žije, ale že jestli chci žít já, tak ho musím zabít. Šla jsem sem připravená, opravdu jsem si myslela, že se nevzdám bez boje, ale tohle jsem nečekala. Já ho nemůžu zabít. Je to Scott. To nemůžu.

„Rory…já…“ Scott sklonil hlavu. „Víš…“ Podíval se na mě s novou intenzitou. „Jestli vezmeš ten nůž a… nebudu ti to vyčítat.“

„Cože?“ Vydechla jsem.

„Vezmi ten nůž…“ Scott ze mě nespouštěl oči. Ztratil svůj obvyklý klid, bylo vidět, že se šíleně ovládá, aby neprozradil všechny své emoce.

„To nemyslíš vážně…“

„Neprodlužuj to.“ Scott se zhluboka nadechl a narovnal se. „Jenom jeden z nás se dostane pryč. Budeš to ty.“

„Tohle mi nedělej!“ Zaprosila jsem. „To nemůžeš! Ty se pro mě neobětuješ!“

„Rory…“ Scott udělal krok směrem ke mně. „Víš, že jsem zničený. Už prostě nemůžu. Když to uděláš, tak mě vysvobodíš. Nejsem to já, kdo se obětuje.“ Scott mluvil pevně, ale mě nepřesvědčil. Nemluvil pravdu. Nemohl. Já nemůžu.

„Neudělám to,“ zavrtěla jsem hlavou. Z očí mi tekly slzy.

„Prosím…“ zašeptal Scott. Udělal další krok ke mně. Byl skoro u nože.

„Ne…“ Tvář jsem už měla úplně mokrou. „Ne…“ Vzlykla jsem.

„Rory…“ Scott se na mě prosebně podíval. Už jsem to nemohla snést. Překonala jsem tu krátkou vzdálenost, která nás oddalovala a vrhla jsem se mu kolem krku. Pevně jsem ho objala.

„Já nemůžu,“ vzlykala jsem mu do ramene.

„Já vím,“ řekl Scott a opětoval moje obětí. „Teď mě ale poslouchej,“ šeptal mi do ucha, „ty tohle přežiješ. Budeš dál bojovat. Dostaneš se z toho. Budeš silná. Když budeš muset, budeš utíkat, bez otáčení, bez vzpomínek. Oni tě nezničí. To ty zničíš je.“

„Bez tebe to nezvládnu,“ sevřela jsem ho ještě pevněji. Nechtěla jsem ho už nikdy pustit. Bez něho jsem ztracená.

Scott se vymanil z mého obětí a mírně mě od sebe odstrčil. Nepřestával se mi dívat do obličeje. Pomalu se sehnul. Zvedl nůž a pomalu se postavil. Očima kmitl k otvoru ve zdi nalevo od nás a pak se vrátil k mé tváři. „Buď silná,“ zašeptal a zvedl ruku s nožem před sebe.

Poznala jsem, co chce udělat. On se chce zabít sám. Moje tělo okamžitě zareagovalo. Skočila jsem na něho a chtěla jsem mu vyrvat nůž z ruky, jenomže jsem to nestihla v čas. Koutkem oka jsem viděla, jak si do hrudi vrazil nůž. Srazila jsem ho k zemi, ale už bylo pozdě. Přes závoj slz jsem viděla všechno rozmazaně. Zhroutila jsem se na něho a vzlykala jsem. Tohle nemůže být pravda. To nemůže být…nemůže…

Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře, pak zvuk kroků. Někdo se zastavil přímo nade mnou. Pak jsem uslyšela další kroky, ale podivné, spíše poloskoky. Šílenci. Jdou si pro něho. Ale to nedovolím. Vzpomněla jsem si na svoji přísahu. Jednoho z nich sejmu. S křikem jsem vyskočila na nohy a vrhla jsem se na toho hnusnýho chlapa. Překvapila jsem ho a vyrazila mu zbraň z ruky. Začala jsem ho škrtit. Jeden šílenec po mě hmátl rukou, ale já ho odkopla. Svalila jsem toho chlapa a začala jsem mlátit jeho hlavou o zem. Věděla, jsem, že je to jen otázka času, než mě šílenci dostanou. Mlátila jsem o to usilovněji. Muž ztratil vědomí. Krvácel z hlavy. Naposledy jsem jeho hlavou silně mrštila o zem. Byl mrtvý.

Otočila jsem se a plná adrenalinu jsem se chtěla vrhnout na prvního šílence, který se mi dostane pod ruku, když v tom jsem uslyšela střelbu.

Málem jsem omdlela. Scott stál živý a zdravý uprostřed cely, v ruce držel velkou zbraň od té zrůdy, co jsem zabila, a střílel do šílenců. Brzy všichni leželi zhroucení na zemi.

Scott mě chytl za ruku a vytáhl na nohy. „Utíkej!“ vykřikl a společně jsme vyběhli ze dveří. Neměla jsem ani to nejmenší tušení, co se právě stalo, ale věděla, že teď musíme utíkat.