Tajemný podchod

Všude byla tma. Šla jsem svižným krokem cestičkou vedoucí středem parku. Byla jsem na místě, které jsem neznala, přesto věděla kam jít. Na místě, které je za dne krásné a v noci děsuplné. Z přemýšlení mě vytrhlo, když se najednou ve tmě přede mnou rýsoval podchod. Vypadal tajemně a naháněl hrůzu. Vchod lemola mlha, se kterou si pohrávalo světlo z pouličních lamp. Strach. To bylo to,co mě v tento moment ovládalo. Asi by mi to nenahánělo takovou hrůzu, kdybych věděla, že tím podchodem s pekelnou tmou nemusím projít. Rozhlédla jsem se na všechny strany. Ale žádná jiná cesta nikde nevedla. Nedalo se nikam uhnout nebo podchod obejít. Sebrala jsem tedy všechny síly a vykročila rychlým krokem do nepopsatelně černé tmy. Začaly se mi hlavou honit různé scénáře, které by se v průchodu mohly odehrát. Vyschlo mi v krku. Najednou jsem si uvědomila, že utíkám. Zbaběle, zběsile a na mě i celkem rychle. Vlastně by mi ani nepřišlo, že běžím, kdybych nebyla na konci s dechem. Na vteřinku jsem se zastavila a opřela o kolena, abych se vydýchala. Nikdy jsem nebyla zvyklá běhat, nešlo mi to. „Konec odpočinku!“ řekla jsem sama sobě nahlas, protože jsem už odtud chtěla být pryč. Narovnala jsem se, abych mohla pokračovat v běhu. Když jsem však zvedla hlavu, oslnilo mě pronikavé bílé světlo na konci tunelu proti mně. Zavřela jsem oči, a abych je mohla znovu otevřít, musela jsem si dát ruku před obličej. Pomalu jsem je pootevřela. Světlo pořád zářilo. Bylo to nadpozemské, zvláštní, božské. Najednou jako by ze mě spadl všechen strach a všechna úzkost. Chladným tunelem začal vát teplý vánek a prostupovat tóny příjemné hudby. Na vteřinku jsem si pomyslela, zda-li jsem se nezbláznila, ale tu myšlenku jsem hned zahnala. Bylo tu najednou tak příjemně, hezky. Bez váhání jsem udělala pár kroků vpřed. V tu chvíli se zdálo, že jsem hudbě i světlu blíž. „Konečně jsem skoro na konci tunelu“ pronesla jsem se štěstím v hlase. Už jen několik kroků mě dělilo od východu z tunelu,ale i od oslnivého světla. Najednou mě zase trochu popadl strach, větší však byla má zvědavost. Vyšla jsem vstříc záři, hudbě i vánku. Vešla jsem do světla a rozhlédla se všude kolem. Nyní mě už obklopovalo světlo ze všech stran, všude kolem. Nebylo jako mlha, spíše jako hustý kouř s vodní dýmky nebo spíše oblaka. Jeden mráček vedle druhého. Ano, to je to správné přirovnání-oblaka. Bylo to příjemné, vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Zavřela jsem oči, abych lépe vnímala příjemnou hudbu, která nyní změla docela hlasitě. Připadala jsem si najednou tak nějak volně. Chvíli jsem jen tak stála a usmívala se. Po chvíli jsem opět otevřela oči. Vše bylo najednou to tam a vrátila se všudypřítomná tma,vlhkost a zima podchodu. Nikde ani náznak oslnivého světla, žádný teplý proud vzduchu a nikde ani ty příjemné tóny hudby, která se mi tak líbila. „Co se to sakra děje“ zakřičela jsem se zděšením v hlase a naskočila mi husina. Bála jsem se. Bála jsem se tak, že jsem se trochu třásla. Možná za to mohla také zima, která nahradila světlo všude kolem. Nevěděla jsem, co se děje a co mám dělat. Nevěděla jsem nic a ke všemu mě tak hrozně bolela hlava. Palčivá bolest mi pronikala i do očí a kořu nosu. Ta bolest mě teď možná ovládala i o něco více než strach. V ten okamžik se mi najednou vše vybavilo. Šla jsem temným podchodem, třásla se strachy a běžela. Nemohla jsem se už ani nadechnout, a tak se zastavila, abych pobrala dech. Opřela jsem se o kolena, protože tak se mi lépe dýchalo, v předklonu. Když v tom jsem za sebou uslyšela kroky. Dřív než jsem se stačila otočit dostala jsem ránu do hlavy nějakou železnou tyčí. Mé bezvládné tělo v tu chvíli padalo k zemi. Pak si už je vzpomínám na ono bílé světlo, hudbu a příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. A najednou mě to napadlo: „ Někdo mě zabil.“ Když mi to konečně došlo začala jsem křičet. Křičela jsem a při tom mi začaly stékat slzy po tvářích. Hořské slzy uvědomnění. Najednou jsem uslyšela někde v dálce hlas. „..d..lko..“, který mě vytrhl z mé bolesti. Chtěla jsem jít za tím hlasem,ale nešlo to. Nemohla jsem se ani hnout. Najednou se ale ten hlas ozval znovu, silněji. „ Adélko.“ A já ho slyšela zřetelně. Volal mé jméno. Znovu a znovu, dokud jsem neotevřela oči. Ten hlas patřil mému příteli. Volal mé jméno, aby mě probudil ze špatného snu, ze kterého jsem prý křičela a naříkala. Když mě probudil, byla jsem celá spocená a zmatená, po tvářích mi stékaly slzy… Byl to jen sen a láskyplné probuzení...