Anděl a Lev

Žil byl jednou jeden lvíček. Nebyl jako ostatní lvy. Tenhle byl samotář a byl hodný. Jednoho dne se procházel po lese, když začenichal a ucítil vůni, kterou nedokázal identifikovat. Byla nadpozemsky krásná. Rozeběhl se a v mžiku stál u křoví a zvědavě nakukoval, odkud že to přichází. Uslyšel tichý pláč. Když zaostřil, uviděl dívku, která seděla na skále a dívala se nahoru. Nebyla ale obyčejná. Hned mu padlo do oka její křídlo, které vykukovalo skrz potrhaných bílých šatů. Bylo polámané a sem tam chybělo pérko. Vzlykala se zavřenými kukadly, vzhlížela k nebi a tiše si něco mumlala, jako by snad tam nahoře hledala odpověď.
Lvíčkovi se sevřelo srdce, a aniž by si všiml, už šel k ní. Dívka se neotočila. Ani ho nevnímala, a tak došel až k ní. Byla krásná. Zajímalo ho, jaké má asi oči. Dlouhé řasy se malinko chvěly na tvářích a rty se neslyšně pohybovaly. Rty. Plné a krásně tvarované. S jejími vlasy si hrál větřík a ony poletovaly sem a tam. Lev nevěděl, co dělat, ale všiml si, že se dívka chvěje. A proto ho nenapadlo nic jiného, než se k ní přitulit a zahřát ji. Uslyšel, jak se dívce zadrhlo srdce, jak se lekla, a ze rtů vyklouzl tichý vzdech.
Vzhlédl ji přímo do obličeje a uviděl, jak se jí víčka zachvěla a ona pomalu otevřela oči. Nikdy neviděl takovou hloubku. Zrcadlila se tam neutuchající bolest. Lev zakňučel a přitiskl se blíž, jako by snad chtěl všechnu její bolest vtáhnout do sebe a oklepat se.
Dívka se malinko usmála a schovala svoji tvář do huňatého kožíšku. Lev cítil, jak se mu srdce tetelí blahem. Byl tu, byl tu pro ni.
A ona? Ona se ho nebála, naopak vypadalo, že je za něj ráda, ačkoli jen za teplo, ale alespoň někdo ho potřeboval. Tiše se k němu přitulila a on cítil, jak se přestává chvět. Sám nevěděl, jak dlouho takhle byli, kolik slz jeho kožíšek osušil.
Když najednou dívka odtáhla obličej, lev se polekal, že snad chce odejít. Nebyl připraven opustit ji. Najednou se zamyslel. Nevěděl, jestli vůbec bude připraven ji kdy opustit, ale dívka se jen uvelebila a zadumaně hleděla do dáli. Její dlaň ho začala hladit po hřbetu. Tiše zavrňel a přivřel oči. Dívka se zasmála a pokračovala. Hladila ho po hlavě, po ouškách, dokonce i po čumáčku. Olízl jí dlaň a dívka se zasmála trošku víc nahlas. Ten zvuk mu způsoboval štěstí. Malinko se poodtáhl a uslyšel, jak dívka smutně vzdychla. Byl rád, že to i ona cítila stejně. Podíval se na ni a rychle ji olízl obličej. Dívka nezklamala a začala se smát, až smích musela tlumit o jeho tělo.
Tiše k němu začala promlouvat. Vyprávěla mu o svém životě a lev byl smutný. Když skončila, věděl, že už ji nedokáže opustit, že bude její ochránce. Snažil se ji to naznačit tím, že se k ní přitulil, zapředl a hlavou se zavrtal pod její ruku tak, aby ho musela pohladit. Reakce byla okamžitá. Dívka se k němu přitiskla blíž. Byla už zima, ale oba byli spokojení. Kdyby tam byl někdo další, uviděl by krásnou dívku s úsměvem na tváři, jak hladí lva, který nahlas přede. Z obou vyzařovalo teplo a láska.
A tak když dívka odcházela do svého příbytku v lese, byl to právě lev, který ji šel hrdě po boku. Když otevřela dveře, zašeptala:
„Jsme doma, Lvíčku.“ Lev se otočil k lesu a hrdě zařval, aby všichni věděli, že ona už není sama! Že je tu někdo, kdo se o ni postará a bude s ní navždy.