My, oni a ti druzí - 17.kapitola

Uběhli jsme sotva pár metrů, když se za námi ozvaly kroky. Rychle jsme skočili za roh a Scott začal střílet do našich pronásledovatelů. Oni palbu opětovali a on se musel schovat. Já se opřela o zeď a zrychleně jsem dýchala.

„Musíme vypadnout,“ zašeptal Scott, když znovu vypálil několik kulek jejich směrem. Snažila jsem se zorientovat. Stačili jsme se dostat jen z té děsivě bílé chodby. S vypětím všech sil bych možná dokázala najít cestu k celám, ale k ničemu by to nebylo. „Pojď!“ Scott mě pobídl, naposledy vystřelil a pak se mnou proběhl chodbou. Slyšela jsem, jak nás pronásledují, ale neohlížela jsem se.

Scott, stejně jako já, nemohl vědět, kam jde, ale i tak nás bez zaváhání vedl. Stejně mi bylo jasné, že se odsud nikdy nedostaneme.

Přímo vedle mě někdo rozrazil dveře. Srazili mě k zemi. Ozvalo se několik výstřelů a pak tupá rána, jak někdo dopadl na zem. Rychle jsem se zorientovala. Scott mi podal ruku a pomohl mi na nohy. Na zemi leželi tři lidé, žena a dva muži. Žena držela zbraň. Vyrvala jsem jí ji z rukou. Za námi se objevili další lidé. Oba dva jsme začali střílet. Oni taky. Ucítila jsem ostrou bolest v pravé paži, blízko ramene. Nedokázala jsem udržet zbraň namířenou na ty zrůdy. Moje ruka mě zrazovala.

Několik jich padlo na zem. Ani nevím, kolik jich zbylo, začali jsme prchat dál, pronásledováni nepřetržitou střelbou. Naštěstí se chodba pořád točila, takže nás nezasáhli. Z boční chodby po mé straně někdo vyskočil, ale já ho dokázala i levou rukou praštit, takže jsme stačili uniknout. Zatmívalo se mi před očima, cítila jsem, jak mi krev buší do spánků a co hůř, jak se valí z mé rány na ruce. Nemohla jsem se však zastavit. Musela jsem dál. 

Dorazili jsme k masivním dveřím. Scott do nich vrazil a zkusil je otevřít, ale marně. Za námi se objevili naši pronásledovatelé. Asi šest nebo sedm šílenců k nám hrozně rychle běželo, dva lidé, muž a žena, zůstali v zadu a namířili na nás zbraně. V tu chvíli Scott začal střílet do zámku a pak se mu podařilo rozrazit dveře.

Dostali jsme ven. Byla tma. Běželi jsme dál. Minulo nás několik výstřelů.  Uvědomila jsem si, že jsme v hustém lese. Prodírali jsme se hustým podrostem a oni nás nepřestávali pronásledovat. Nebylo skoro nic vidět. Scott mě chytl za ruku, jinak bychom se snadno rozdělili. Najednou se terén začal snižovat. Běžet ze svahu bylo těžké, pořád jsem měla strach, že spadnu. Měla jsem poškrábané nohy, něco hodně ostrého se dostalo i přes džíny. Nevěděla jsem, jestli mám tmu před očima kvůli tomu, že je noc, nebo kvůli ztrátě krve. Snažila jsem se zůstat při vědomí. Křečovitě jsem svírala Scottovu ruku. Nohy se mi pletly. A pak jsem zakopla o něco pevného a svalila se na zem. Scotta jsem strhla s sebou. Začali jsme se kutálet dolů. Trvalo hrozně dlouho, než jsme se zastavili. Naštěstí jsme dopadli jen kousek od sebe. Všechno mě bolelo. Ke střelnému zranění a odřeným nohám se přidalo několik modřin. Moje hlava to nedokázala vydržet. Chtěla jsem spát. Tak hrozně moc spát, položit hlavu na zem a na všechno zapomenout.

Musíš jít dál.

Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila. Pokusila jsem se zvednout, ale nohy se pode mnou podlomili a já dopadla na zem. Ztratila jsem vědomí.

 

 Všechno kolem mě se třáslo. Muselo být zemětřesení. Chtěla jsem, aby to přestalo.

„Rory…“ Šeptal mi Scottův hlas do ucha. „Vstávej…musíme dál…“

„Proč?“ Zakňourala jsem. Pak jsem si uvědomila, co se děje. Silou vůle jsem otevřela oči. Pořád byla hrozná tma. Poznávala jsem obrysy stromů. Pořád jsme v lese. „Já…“ Chtěla jsem říct, že dál nemůžu, ale nedokázala jsem tu větu dát dohromady. V hlavě mi hučelo a chtělo se mi zvracet.

„Jsou blízko,“ Scott se rozhlížel kolem sebe, i když nemohl nic vidět. „Neslyším je, ale jsou blízko.“

Snažila jsem se namluvit svýmu mozku, že je všechno v pořádku, ale nešlo to. I moje myšlenky byly zpomalený a zmatený. Všechno ve mně křičelo, abych vstala a šla dál, jenomže to bylo jako nic. Nedokázala jsem se zvednout. Už jsem ani nechtěla. Proč bych taky měla? Vždyť…ta zem je tak měkká…kdybych tu zůstala…a spala…bylo by to špatné?

„Rory!“ Scott mnou zatřásl. „Slyšíš mě?“

„Spát…“ 

„Tak dobře,“ povzdechl si Scott. Zoufalost v jeho hlase nedokázal zakrýt ani můj zmatený stav. To se mi nelíbilo. Vzal mě pod ramenem a pomohl mi na ramena. „Teď půjdeme, jo? Dostaneme se odsud co nejdál. Pak můžeš spát.“

„Ruka…bolí…“

„Ovázal jsem ti to. Víc udělat nemůžu. Musíme jít.“ Podpíral mě a já se opravdu snažila jít. Musel mě skoro nést. Něco v hlavě se ptalo, kde jsou asi šílenci. Třeba jsme se jim v té tmě ztratili.

Šli jsme pořád dál a dál. Každý krok byl utrpením. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné cítit hroznou bolest a ztrácet vědomí najednou. Nemělo by mě to spíš otupit? Nakonec už to ani jeden z nás nevydržel. Zhroutila jsem se za nějaké houští, buď mě najdou, nebo ne. Scott si sedl vedle mě.  „Zkus spát,“ řekl. „Budu hlídat.“ Nemusel mi to říkat dvakrát. Okamžitě jsem usnula.

 

„Tohle se mi už vážně musí zdát,“ byla moje první slova, když jsem se probudila. Právě svítalo.

„Taky myslím,“ řekl Scott, který ke mně hned přiskočil. „Co ruka?“ zeptal se. Cukla jsem sebou. Nechci se na ni podívat. „Musím ti vyměnit obvaz.“

Našla jsem odvahu podívat se na zranění. Ještě, že jsem seděla. Kolem mé paže byl omotaný kus látky, který byl celý nasáklý krví. „To vypadá…“ vydechla jsem.

„Neboj, bude to dobrý,“ ujistil mě Scott. „Kulka prošla skrz. Krve si ztratila dost, ale ne zase tolik. Stáhl jsem ti to obvazem, ale nevím, jestli to bude stačit.“ Pak obrátil pozornost zpět k mé paži. „Nedívej se,“ poručil.

„Ani mě to nenapadne.“

Scott pomalu rozvázal obvaz. Vzal další kus látky, myslím, že byla z jeho mikiny, a pevně mi jím ruku obvázal. „Vypadá to líp, než včera,“ řekl.

„To jsem ráda,“ pokusila jsem se usmát, ale nešlo to. „Jaká je situace?“

„Nikoho jsem neviděl, ani neslyšel, to může znamenat několik věcí,“ protáhl se a já si uvědomila, jak hrozně unavený musí být. „Buď nás nemůžou najít, ale to se mi zdá hrozně nepravděpodobný. Anebo pro ně nejsme dost důležití, aby po nás šli. To taky není moc pravděpodobný. Sejmuli jsme jich docela dost. Takže tu jsou dvě pravděpodobnější možnosti. Buď nás právě teď sledují a já si jich nevšiml, nebo po nás nechtěli jít v noci, a tak počkali na posily a půjdou po nás hezky za světla.  Myslím, že to jediný, co můžeme udělat, je jít dál, dokud budeme moct.“

„Takže půjdeme dál,“ souhlasila jsem, „ ale před tím si musíš aspoň na chvíli odpočinout.“

„To nejde, nesmíme ztratit ani minutu“ namítl.

„Podívej se na sebe. Kdy jsi naposledy spal? A kvůli mně jsme se taky zastavili.“

„To je něco jinýho. Jsi zraněná. Já neumřu jenom kvůli tomu, že jsem si chtěl dát šlofíka.“

Má pravdu.

„Mlč,“ zabručela jsem.

„Říká ti, že máme jít dál, že?“ Scott se vyčerpaně usmál. „Vyspím se později, slibuju.“

„Ale…“

„Nic neříkej. Prostě jdeme.“ Na to rozhodně vstal a vytáhl mě na nohy.

A tak jsme šli. Prodírali jsme se všelijakým ostružiním a kopřivami a shora nás píchali větve různých stromů, takže za chvíli ani na mě ani na Scottovi nebylo nepoškrábané místo. Pořád jsme se otáčeli za sebe, jestli nás někdo nesleduje. Scott držel zbraň stále připravenou. Tu svoji jsem nesla v nezraněné levé ruce.

„Kolik nám ještě zbývá nábojů?“ zeptala jsem se.

„Moc ne.“

Chtěla jsem si s ním promluvit o tolika věcech, ale nějak jsem nevěděla, kde začít. Když jsem nad tím zapřemýšlela, tak mluvit o některých věcech by bylo špatné. Nechci mluvit o některých lidech. Ale o něčem důležitém mluvit musím, nebo se zblázním. Nemůžu ani mlčet, ani mluvit o nějakých blbinkách. „Víš, že hlas nemají všichni?“

„Cože?“

„Dozvěděla jsem se to v cele,“ začala jsem a snažila se zapudit vzpomínku na jistého člověka, kterého jsme tam nechali. „Prý je mají jen mladší lidi, ale proč to tak je, to nevím.“

„Hm,“ zamyslel se Scott. „To je zajímavý. Víš ještě něco novýho?“

„Vlastně nic,“ přiznala jsem a pak si vzpomněla na toho starce, „jen jednu bláznivou teorii. Prý tohle všechno nezpůsobily ty zrůdy, ale někdo úplně jiný.“  

„To dává smysl,“ řekl k mému překvapení Scott. „Ale nic to nemění. Možná, že to nezpůsobili, ale stejně zabíjejí lidi a já jich dostanu tolik, kolik budu moct.“

„Víš něco ty?“ Zeptala jsem se. K těm zrůdám jsme cítili to stejný.

„Nic, skoro s nikým jsem nemluvil, až…“ Na chvíli se odmlčel. „Víš, že pro ty zrůdy někteří lidi jako my pracují? Dělají za ně špinavou práci. Ke mně do cely chodila taková holka a…“

„Já vím, ke mně taky.“

„Proto po nás chtěli, abychom zabíjeli ostatní,“ Scott zatnul ruce v pěst. „Nabídli mi, že když jich zabiju dost, tak pro ně budu moct dělat. Že budu mít jídlo a pohodlí.“

„A chtěl…“

„Samozřejmě, že ne!“ vykřikl Scott pohoršeně. „Nikdy jsem je nechtěl zabít! Nikdy jsem po tom noži neskočil. Vždycky jsem se jen bránil.“

„Já to chtěla udělat,“ přiznala jsem se potichu. Scott se zastavil a nevěřícně se na mě podíval. „Přemýšlela jsem o tom. Říkala jsem si, že stejně nemám na vybranou.“ Díval se na mě, jakoby mě viděl poprvé. „Nedívej se na mě tak!“ zakřičela jsem na něho. „Neříkej, že tě to ani na chvíli nenapadlo! Kdyby ne, tak bys je nechal, aby tě zabili!“

„Nenapadlo mě to ani na vteřinu,“ řekl Scott. Nekřičel. Říkal to svým starým, prázdným hlasem.

„Tohle ti teda nevěřím. Každýho to napadne.“

„Takže mi chceš říct, že kdybys v tý místnosti nenarazila na mě, ale na někoho jinýho, tak bys ho zabila?!“ Opětovala jsem mu jeho šokovaný pohled. Tohle už řekl hlasitě.

„Jo. Stejně jako kdokoliv jiný. Jako ta holka, co mi nosila jídlo. Jako ta ženská, co na mě zaútočila. Snažila se mě udusit a to ještě ani nevěděla, pro co to dělá. Takže jo, zabila bych kohokoliv, kdo by tam byl.“ Třásla jsem se po celém těle. Byla jsem naštvaná. On si nedokáže přiznat, že by to udělal. Ale já jo.

„To se ti muselo ulevit, když jsem do sebe vrazil ten nůž, že? Musela sis říkat – jé, další protivník je pryč, mám právo na večeři?!“ A už křičel.

„Tys to jen předstíral!“ Vřiskla jsem.

„To na tom nic nemění.“

„Nelži sám sobě. Taky bys toho člověka zabil.“

„Jen bych se bránil,“ namítl.

„A vůbec by tě nenapadlo, že tím získáš něco víc.“

„Ne.“

„Nevěřím,“ založila jsem ruce v bok a propichovala ho pohledem. „Navíc mám důkaz. Kdybys je nechtěl zabít, tak bys neměl žádnej hlas a běhal bys tady jako šílenec. Jenomže ne, to ty neděláš. Takže to nepředstírej. Jsi stejnej jako já, nedáš jim přednost před sebou.“

„Nikdo nemá právo říkat mi, kdo jsem.“ Scott se otočil a šel dál.

„Kam jdeš?“ Dohonila jsem ho. Tady sama nezůstanu.

„Jestli sis nevšimla, tak nás pronásleduje banda příšer, co nás chce zabít. Chceš tady stát a hádat se?“ Když mluvil, tak se na mě ani nepodíval.

Skousla jsem ret a pokračovala jsem v cestě. S ním se nemělo cenu hádat. Po chvíli jsem to však nevydržela. „Ty si prostě myslíš, že jsi ten dobrý, že si lepší, než všichni ostatní, že?“

„Nech to být,“ zavrčel.

„Proč?“

„Nechci se o tom bavit. Teď vypadneme z toho pitomýho lesa. Pak se o tom můžeme vykecávat, jak dlouho budeš chtít.“

Snažila jsem se potlačit nutkání praštit ho do obličeje. Nikdy, ale opravdu nikdy mě nikdo neštval tak, jako on. Každý slovo, co z něho vypadlo, mě dohánělo k nepříčetnosti. „Ty…“

„Pšt…“ Scott se náhle zastavil a ostražitě se rozhlížel kolem sebe. Věděla jsem, co se děje. Někdo tady je. Otřásla jsem se. Stáli jsme v nevýhodném terénu, byli jsme na menší mýtině, kterou obklopovaly velké stromy. Kdokoliv se za nimi mohl skrýt. Napřímila jsem ruku se zbraní. Zadarmo mě nedostanou.

A pak přišli. Bylo jich tolik. Obklíčili nás, chytili nás do pasti. Řítili se na nás ze všech stran. Scott střílel. Já jsem střílela. Nikdo jiný. Uvědomila jsem si, že nechají šílence, aby nás zabili. Se Scottem jsme stáli zády k sobě, ale to nestačilo. Nepřemůžeme je. První už bili u nás. Jeden na mě skočil a srazil mě k zemi. Praštila jsem ho zbraní a vyskočila na nohy. Zastřelila jsem ho. Pak do mě narazila žena. Zakousla se mi do zraněné ruky. Kopla jsem do ní, ale ona se mě nechtěla pustit. Koutkem oka jsem viděla, jak se Scott pere s třemi šílenci, ženou a dvěma muži. Jeho zbraň ležela na zemi kus od něho. Nemohl mi pomoct. Nabrala jsem nové síly a praštila jsem ženu do obličeje přesně ve chvíli, kdy po mě skočil další. Dokázala jsem ho setřást, ale jen na chvíli. Znovu se na mě vrhl a kousl mě do krku. Vlastně to byl moje štěstí. Nechtěli mě zabít, chtěli mě sníst a to mi dávalo čas. Vší silou jsem ho pažbou zbraně praštila a uvolnila se. Okamžitě jsem začala střílet, trefila jsem jeho, i tu ženu, která se mě znovu pokusila napadnout. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédla. Scott potřeboval pomoc. Pral se s několika šílenci. Přede mnou stál poslední. Namířila jsem na něho.

Nedělej to.

 Hladově se na mě zadíval. Nevěděla jsem, co dělat. Rozběhl se ke mně. Zpanikařila jsem a nedokázala vystřelit. Srazil mě k zemi a zuby se ohnal po mém krku. Ucítila jsem, jak se mě ty smradlavé věci dotkly a pak…nic. Šílenec jako by zamrzl. Nehýbal se, jen pomalu dýchal. Svalila jsem ho ze sebe. Zůstal nehybně ležet.

Všichni zbylí šílenci se na nás dívali. Nikdo se nehýbal. Pak se všichni velmi pomalu otočili a začali prchat pryč. Nevěřícně jsem to sledovala. Neměla jsem ani tušení, co se děje. Namířila jsem zbraň na nehybného šílence u mých novou. Ten se na mě podíval a mě zamrazilo. Takhle se na vás šílenec nedívá. Ten se na člověka dívá jako na kořist, jako na něco, co může lovit a žrát, ale tohle byl jiný pohled, lidský pohled.