Conanovo přání

„Vítej Conane,“ uvítala statného bojovníka stará vědma Azira a vzápětí její pohled sklouzl na objemný vak, který naznačoval, že Cimmeřan se svého úkolu úspěšně zhostil. „Vidím, že nepřicházíš s prázdnou.“
„Plním své sliby,“ usmál se Conan a vysypal na stůl pěknou hromádku jiskřivých krystalů magického omenitu a navrch ještě hlavu norijského mága.
Azira s údivem pohlédla na Conana. „O tuhle trofej jsem tě nežádala, ale díky i za ní. Nyní je náš klan v bezpečí a omenit bude pojistkou pro příští časy, kdyby se opět zachtělo nějakým mágům zotročit náš lid.“
Conan mlčky přikývl.
„Také já splním svůj slib, který, popravdě řečeno, se mi zdá velmi zvláštní. Ale sám sis vybral.“
„Proč zvláštní," namítl Conan. "Už dnes si lidé o mě vyprávějí spoustu příběhů, což mi sice lichotí, ale co až zemřu. Upadnu v zapomnění? Dnes velký hrdina a za čas … kdo si vzpomene na udatného Cimmeřana? Rád bych věděl, jestli legendy dále přetrvají.“
„Tak to tedy zjistíme,“ Azira naplnila pohár kouzelným lektvarem. „Až to vypiješ, upadneš do hlubokého spánku. Tvé tělo bude zde, ale tvá mysl poletí přes propast století a zastaví se tam, kde se o tvých činech nejvíce mluví, hraje či zpívá. Vše uvidíš a uslyšíš, jako divák bez možnosti nějak zasáhnout. Až se probereš, tak mi řekneš, jak jsi spokojený s budoucností.“
Conan bez váhání vypil kouzelný nápoj a zavřel oči. Zatímco seděl u vědmy, jeho mysl se vydala na cestu k neznámé budoucnosti.

„Tak, cos viděl, udatný bojovníku,“ vyzvídala Azira, sotva Conan otevřel oči. „Upadl jsi v zapomnění?“
„U všech bohů, ne. Lidé stále vzpomínají na Conana a jeho slavné činy.“
„Takže jsi spokojený.“
„Celkem jo, jen ten Arnold, co mě tam představuje, je fakt dost hrozný.“