Mortel

Všichni stojíme na stejné zemi. A za jednu noc se nám ruce ani nohy nepromění v jinačí. Noc bude mít stále stejnou podobu. Tmavá, s hvězdami. Tmavá bez hvězd. Tmavá s hvězdami a měsícem. A ten měsíc bude mít různé fáze. A při úplňku bude síla pohádek nejsilnější …
Byla to ale … byla to přeci jen pohádka? Nestalo se to doopravdy? Dnes jsou jediným důkazem chladné zdi hradu Ayneg, hradu, jenž je ozdobou malého městečka s hrstkou obyvatel. A přestože je tohle městečko docela maličké, nese obrovskou vzpomínku …
Nejsme stvořeni pro to, abychom si pamatovali celá století přesně den za dnem, událost po události … ale přesto je tenhle příběh vyprávěn do všech podrobností, přesně tak, jak se odehrával. A jediný den není přeskočen. Málokdo se nad tím pozastaví, přesto zůstává podivné, s jakou pečlivostí se zaryl těm, kteří je vyprávějí, do slov, do myšlenek … a především do slz, které stékají po tvářích dychtivých posluchačů …
…
Na hradu Ayneg bylo vždy ticho. Žádní obyvatelé, žádná stvoření … chladné zdi a šero. Okna nechal vystavit první a poslední majitel a zařídil je tak, že vrhaly světlo jen do několika málo chodem, z nichž poté maličký zlomek paprsků procházel dál. Nikdy neprozradil proč. Co jej vedlo k tak ponurému životu, který zajisté zapříčinil jeho brzkou smrt? Navěky zavřel oči ve věku dvaceti pěti let.
Nic po sobě nezanechal. Ani ženu, ani děti. Nezbyl po něm dokonce nijak velký majetek. O nábytek se chodila starat postarší žena zdejšího řezníka. Umyla stoly, země, vnesla do zatuchlých místností alespoň trochu světla … v zimě zde s manželem občas zatopili.
A tahle žena porodila syna, ale jelikož už jí táhlo na čtyřicátý rok, porod nepřežila. Zůstali tedy sami a o hrad se chodil starat jen tento řezník, Step mu říkali. A když jeho syn, kterého pojmenoval podle přání jeho matky Daniel, povyrostl, chodil s ním. Rád si hrával s otcem na schovávanou. Ayneg měl vskutku překrásné skrýše.
Jednu z nich měl velmi rád. Vlastně ji měl nejradši. Úzkou chodbou se dostal až k díře v zemi, na jejíž dno nešlo dohlédnout, ani když si posvítil. Byl neskutečně šťastný, když našel odvahu jámu přeskočit. Dostal se tak totiž k vysokým černým dveřím. Byly zdobené ornamenty a latinskými názvy, kterým však nerozuměl. Dveře nebyly zamčeny, zabral za těžkou kliku a vešel do svého království. Zde ho otec nikdy nenašel, mohl zde sedět dokud chtěl … klidně i celé dny, ale to nikdy neudělal. A co bylo lákadlem k pobytu zde? Obraz. Obraz překrásné ženy s hnědými vlasy … obraz v dokonalé životní velikosti.
Daniel si nosil v kapse několik svíček, aby jej mohl lépe prozkoumat. Každý záhyb na šatech této ženy mu přišel kouzelný. Její bílá kůže, oči, ústa … zamiloval se do ní už jako tak maličký kluk. Nevynechal jediný den, kdy jeho otec k Ayneg šel. Jen a jen kvůli této osobě.
Časem se jeho láska stala závislostí. Když dosáhl šestnácti let, dostal svolení chodit na hrad sám. Rychle udělal běžné práce a už si to skákal pře jámu a honem k záhadné ženě.
Jen málokdy jej napadlo, jak je jeho chování pošetilé. Vždyť je to jen obraz. Tahle dívka nevystoupí a neobejme jej. Ani neví, že se na ni dívá. Nakreslil ji malíř podle jiné, živé předlohy? Nebo snad byla jen realizací jeho iluzí? Snů?nad tímto dumal velmi často. Hledal podpis dokonalé ruky, jež tohle stvoření vymalovala, ale nikde nic nenašel. Ani stopa. Autor zůstal zcela anonymní.
Nikdy nenašel odvahu zeptat se, jestli někdo neví o tajemném obrazu něco víc. I když chtěl, slova se mu v krku zasekla. Nešla vyslovit nahlas.
Tak den co den chodil, tenhle Daniel, a upínal své oči k náplni svého srdce.
Byla to snad vina obrazu? Mohla za to žena na něm, že si hoch nedovedl najít skutečné kamarády, že v době, kdy druzí chodili po veselkách byl on doma a pokoušel se namalovat si svou krásku k polštáři? Nejspíš ano, protože uvnitř svého srdce byl divoký, veselý a hlučný. Jen čím dál častěji chodil zahleděný ve vlastním snu s touhou, aby mohl jednou ženu svých představ chytit za ruku …
A pak to přišlo. V den jeho osmnáctých narozenin. Otec jej prostě vyhnal večer ven, aby se šel bavit, aby šel za chlapci, aby naháněl děvčata a nevracel se domů dřív, než si nějakou nenajde.
Byla zima, pod nohama křupal sníh a další vločky se sypaly z nebe.
Daniel chodil kolem rybníka a ač to byl muž, z očí mu tekly tenké slzy. Bylo mu líto jeho osudu. Trápil se, škrtil své srdce, dusil jej, lákal na děvčata, ale nedonutil. Zcela propadl dívce na obrazu. Tak věrnou lásku mu zasvětil.
Věděl, že dál to takto nejde. Domů si jinou dívku nikdy nepřivede. Otec na něj bude naštvaný, tolik se těší na vnoučata, těší se na novou radost ze života … a on mu ji nikdy nedovede.
Ještě nebyl takový mráz, aby led na rybníku zcela zamrzl …
…
Když se první majitel poprvé nastěhoval do svého nového sídla, první umístil do temné místnosti obraz své vyvolené. Nesměla na světlo, protože by ztratila svou krásu, vnější, ale i tu, kterou skrývala uvnitř. Přišla by o vše ze své výjimečnosti. Zcela zaslepen láskou k ní byl ochotný postavit ji hradů dvacet. Jen, aby byla šťastná. Od samého začátku věděl, že on zemře, ale její překrásné tělo bude navěky procházet místnostmi, na jejíž podlahách se mu podlamovala kolena před její krásou.
Kde jen přišel k obrazu, před kterým dlouhá léta jen seděl a žádal, aby ploché ruce vystoupily z plátna? Byl to jen jiný hrad a jiné místo, z kterého jej nechal odvést sem. Aby snad Mortel, jak se jmenovala, nebyla stále na stejné půdě. Obraz byl úkrytem před krutým světem, který ji nenáviděl. Tak krásná, tak krutá. Tak zranitelná, tak silná. Slabá a přitom odhodlaná …
Křehká byla tato Mortel, veselá a milá žena s dlouhými vlasy. Tolik si přála vidět slunce. Však nikdo z jejích nápadníků nedovolil. A majitel Ayneg byl úplně stejný. Jeho trpělivost ji sice přesvědčila, aby vyšla ze svého obrazu, aby mu dala lásku, po které tolik toužil … zahrnul ji vším, co si přála. Jen svobodu jí nedovedl nabídnout. Tak krutě silná, majetnická, byla jeho láska.
Možná, kdyby tento hrabě neměl tolik peněz a nemohl hrad Ayneg vystavit, byla by to zcela jiná situace. Zemřeli by společně někde za úsvitu … jak si to vždycky přála. Ale v přesvědčení, že si za peníze koupí věčný život a bude s ní navěky sdílet osud, mu to nedovolila. A tak všechno jmění, co měl, zasadil do snahy získat nesmrtelnost. Však množství léků, mastí a složitých procedur způsobilo, že zemřel ještě mnohem dříve, než mu bylo Bohem souzeno. Však odchod od živých si člověk může usnadnit leda vlastní vůlí. A tak se stalo.
Za soumraku jedné noci její manžel, milovník a věznitel opustil. Neplakala. Jen s kamennou tváří vrátila se zpět do svého obrazu. Aby tiše vyčkávala, jestli ještě přijde šance na splnění jejího snu …
…
Daniel šel po tenkém ledě a v krvi se mu stupňovalo napětí. Každý krok mohl způsobit pád do ledové vody. Těžké tělo by spadlo a zaklínilo se pod ledem, ochably by svaly a nenašel by únik. Opustil by svět živých a ušetřil otci trápení. Odlehčil by svému srdci …
A šestý krok mu byl téměř osudný. Smekla se mu noha a skončil po koleno ve vodě. Kra, na niž dosedl se zhoupla a mírně se nahýbala. Klouzal po ní níž a níž. Cítil, jak mu ledová voda umrtvuje končetiny, zpomaloval se mu dech, ostře jej pálily ledové kapky v očích …
Tak chudý chlapec vylákal Mortel ven z obrazu. Jeho něžná trpělivost, spalující touha, oči plné zoufalství, rty, které na ni tolik let mluvily … jistota zvedla její kroky a ona vystoupila z rámu. Byla slabá. Několik desetiletí se ničím neposílila, bolely ji ruce, sotva šla. Opírala se o chladné zdi, ale přesto pospíchala co to šlo.
Ruka, která Danielovi pomohla z ledové vody, byla bělostná, hubená a chladnější než led v rybníce … sotva se dostal na břeh, zastavil se mu dech úplně … dívka z obrazu, její ruce, její ruce ji zachránily! Omdlel.
Mortel musela rychle uzdravit především sama sebe. V lese se tou dobou toulala Marie, hloupá vesnická holka, co jen trápila ostatní krádežemi a jinými lumpárnami … ulehčila tedy městečku soužití s touto osobou a její krev ji opět postavila na nohy.
Vrátila se k Danielovi, probudila jej a s jeho drobnou pomocí jej dovedla zpět do hradu. Tam už v krbu hořel oheň. Položila jej k němu.
Stále na ni zíral omámeným pohledem. Ach, jak jiná to byla situace od všech ostatních. Ta upřímnost v jeho očích cupovala na kousky Mortelino tělo. Svíral ji za ruku, klepal se zimou, zabalený v kůžích lesních zvířat, které původní majitel při lovu zabil, chtěl, aby i její prsty zahořely teplem. Nestalo se však. Když se ráno probudil, seděla tak, jak ji večer viděl naposledy. Stále bledá, stále ledová. Usmívala se však.
„Jsem Mortel, má matka zemřela před mnoha tisíci lety. Otce jsem nepoznala. Byl stejný, jako já. Po něm jsem také zdědila svou nesmrtelnost, svou lačnou žízeň. Jen krev mi dá sílu chodit, mluvit a být. Bez ní jsem jen nepohyblivou postavou,“ vysvětlovala a pokračovala dál: „Po matce mám schopnost cítit, vnímat a znát. Jsem však úplně jiná …“
Daniel se ani na nic víc ptát nechtěl. Mortel byla upír. Krvežíznivý ďábel, kterým se strašily děti ve městě. A tohle stvoření teď sedělo jen kousek od něj. Pomalu se odsunoval, ale ze všeho nejvíc toužil po tom, aby se ona přiblížila k němu … srdce mu bušilo jako o závod. Dívala se na něj lesklýma očima, polootevřená ústa, která se ani nehnula, hrudník bez nádechu … přesto byla její vůně tak neskutečně vábivá. Voněla jako hvězdy na obloze, jako síla tmy, voněla jako ledové ovoce, citrusové plody, voněla jako strach, který je nemožné nepřekonat … všechno dohromady. Parfém, který toužil položit k svému nosu navěky věků …
Mortel jej pohladila po tváři … ucukl. Lekl se ledové dlaně. Políbila jej na tvář, uhnul, lekl se ledových rtů. Rtů, které chladily víc než včerejší voda, přesto byly hebké jako peří, načechrané peří, do kterého chtěl spadnout …
Zadívala se na něj smutnýma očima. Naklonila hlavu k jeho košili, opřela se ústy o límec a nasála i jeho vůni. Byla to obrovská exploze jejích žil. Rozevřela prsty a cítila tu neskutečnou snahu tuhé krve rozproudit se … pak ta bezmoc. Pak to ujištění se, že její krev nikdy nebude drobit maličké kapičky po drobných zraněních. Z oka jí ukápla slza, která se ihned vstřebala do světle hnědé košile.
Daniel rozpačitě natáhl ruku a pohladil ji po rameni. Už věděl, že se dočká chladných dotyků. Ale miloval je.
Ach, Mortel. Dívko z obrazu.
Naplnila jeho srdce. Naplnila jej až po okraj. Tolik let v něm bylo sucho, prázdno … nic víc. Nedovedl ji opustit. Přestože myslel na svého otce. Den co den jen s malým množstvím jídla a vody skláněl se nad hebkým tělem své lásky. Den co den vyprávěl jí o svém životě … a její neživá duše poslouchala. Hltala každé jeho slovo do nejmenších detailů.
…
„Musíš se vrátit na čas domů,“ řekla jednou. Věděla, že Danielův otec se velice rmoutí. Lituje svých slov.
Nechtěl, bál se ji opustit. Čekal tolik let a teď … ale přece se vrátí, přijde zas … poslední noc před odchodem mu však Mortel pověděla o svém snu. Řekla: „Danieli, slib mi, že ve chvíli, kdy tvá duše opustí tvé tělo, dovolíš mi opustit i to mé. Dovolíš mi zemřít,“ žadonila.
Nemohl uvěřit svým uším. Ta nádherná bytost chtěla zemřít? Jenže Daniel neznal žádná tajná zaklínadla ani lektvary pro věčný život. Nikdy ani o ničem takovém neslyšel. Byl to docela obyčejný chudý mladík.
Smutně přikývl a Mortel mu věnovala vřelý úsměv.
Daniel se vrátil domů. Povyprávěl smyšlený příběh o bloudění v lese … a pak mu otec začal povídat o událostech v městečku.
„ … měla rozsápané hrdlo, naše Marie, naše malá zlodějka,“ vyprávěl o brutální podivné vraždě. Daniel lapal po dechu.
„A pak strýc z Červenkové meze, také jej našli, snad ještě v horším stavu. Bože, synu, jsem tam rád, že jsi v pořádku a zdráv,“ objal svého syna. Ten už však v hlavě myslel na zcela jiné objetí. Na objetí své nevěsty.
Srdce mu tlouklo žalem, že není u své Mortel. A ta, aby nabrala nové síly, vydala se do lesa …
Řezníkův syn byl dobré nátury. Nic na světě nemyslel špatně. Doufal v to, že stejně, jako podlehl Mortel on, podlehne jí i jeho otec. Že jim dá požehnání, že bude svatba. Zaslepen do této myšlenky jej vzal s sebou … v dobré víře, že napřed Mortel na jeho přícho připraví, nechal jej čekat u cesty u lesa a vydal se k hradu.
Starý řezník nevěděl, co pro něj syn přichystal. Jen tak seděl a čekal, co bude. Myslel si, že Daniel našel poklad. Srdce mu radostně bušilo …
Horkost, co se mu prolévala tepnami byla pro Mortel ve vzduchu jasná a zřetelná jako vzduch před bouří pro obyčejného člověka …
Seděl u cesty, starý muž. Něco si pobrukoval. Vypadal omšele. Bude na dlouhou dobu poslední, pomyslela si.
…
V lese něco zašustilo. Řezník se otočil, ale zahlédl jen třepotající se listí malého dubu. Myslel si, že to bude jen lesní zvěř, co kolem něj proběhla. Na zemi ale zahlédl lesklý kus lásky. Bylo už nad ránem a oči se mu začínaly klížit. Čekal na svého syna přes hodinu. Daniel totiž nemohl Mortel najít …
Zvědavý stařík přece jen vstal a šel se podívat na stříbřitý proužek látky ležící mezi vystouplými kořeny …
A pak jen tupý výkřik, rychlá smrt, rychlá síla v rukou krásné Mortel.
Tupý výkřik vystřídalo zoufalé: Nééé! Vychazející z hrdla Daniela. A pak si ve vyhaslých očích starce Mortel všimla podoby, která se dorážela v tváři jeho syna … byl to Danielův otec.
O několik desítek metrů dál byli lovci, kteří čekali na záhadného vraha. Danielův výkřik je upoutal a vydali se tím směrem.
…
Mortel nechtěla zabít jeho otce. Bylo jí to líto. Přesto v mrtvém člověku viděla jen zdroj své síly. Nemohla jinak, nemohla … litovala svého sutku stejně tak, jak na něj byla pyšná. A o to víc jí trápilo, že Daniel ztrácel z očí slané slzy pro její nevědomost.
Nezmohla se na žádná slova. Začínalo svítat …
V tom se na kopci u cesty, kde před chvílí starý řezník zemřel, objevila tlupa mužů s údolí. Uviděli zakrvaveného Daniela a usoudili, že on je vrahem. Přeci se ztratil ve chvíli, kdy se tyto vraždy začaly dít!
Rozběhli se tedy proti němu …
Daniel vzal Mortel za ruku a běželi. Běželi ven z lesa, na louku, kde již brzy měly vyjít první paprsky slunce …
„Mortel, navěky budeš v mém srdci nápojem lásky. Navěky budeš mou krví, jen ty budeš můj svět …“ zašeptal jí do ucha a pak jen ostrá bolest po úderu sekerou mu projela zády. Padl k zemi s křečí ve tváří opouštěla jeho duše poraněné tělo. Stále držel svou lásku za ledovou ruku.
Mortel svírala jeho mrtvou dlaň ve svých, když ji první paprsky pošimraly na vlasech … jejich hnědá barva se vytratila, měnila se v ošklivě šedivou až se zcela rozpadla v prach, ruce se jí začaly třást a cípy šatů se vzňaly.
Muži jen ohromeně stáli v dostatečné dálce a dál jen zpětnými kroky uhýbali od úžasu.
…
Poprvé zažila teplo. Cítila, jak jí vře krev v žilách … a pak … pak jen ticho. to, co znala doposud z prostor kolem svého obrazu. Otevřela oči. Byla zpět v rámu! Však ruku jí stiskl Daniel.
Za věrnost, za odvahu a hlavně za vstřícnost a ochotu udělat pro druhého cokoliv, byl jim osudem oběma udělen … věčný život.