My, oni a ti druzí - 19.kapitola

„Ty víš, jak to zastavit?“ Vydechla jsem. „Jak to změnit.“

Jimmy velmi pomalu přikývl.

„Jak?“ Zeptal se Scott se zorničkami neskutečně rozšířenýma.

„Je to složitý.“

„Prostě to řekni.“

 

Tma. Všude kolem mě byla černá, neproniknutelná tma. Moje hlava se chystala každou chvílí rozskočit. Uvědomila jsem si, že ležím, a tak jsem vstala. Rozhlédla jsem se kolem sebe, i když to nebylo nic platné, neviděla jsem jediný záblesk světla. „Haló?“ Zavolala jsem a pomalu jsem se otáčela. Nic jsem neslyšela, neviděla a co víc, nic jsem necítila, až na to ohromující bolest hlavy. Teplota na tom místě byla děsivá, měla jsem pocit, jako by byla stejná jako teplota mé kůže. Kdybych se pořádně neštípla do ruky, tak bych nevěřila, že nějakou mám. „Haló?“ Zavolala jsem znovu. „je tady někdo?“ nechápala jsem to. Před chvílí jsem se mluvila se Scottem a Jimmym. Nebo ne? Jimmy mi zrovna říkal, že je můj hlas, což je snad ta nejdivnější věc, co se zatím stalo a pak…chtěl mi říct, jak se to dá zastavit? Je to tak? Nebo…zapomínám snad na něco? Přece…mezi Jimmym a touhle tmou se muselo něco stát. „Haló? Ozvěte se!“ Žádná odpověď. Bylo to děsivé.  Udělala jsem několik kroků vpřed a myslela jsem, že narazím na nějakou zeď, ale nic takovýho se nestalo. Nic mi nestálo v cestě. Ignorovala jsem svoji hlavu, která se zevnitř rozpadala na tisíc malých kousků, a rozběhla jsem se. Pořád nic. Zrychlila jsem a pak mi to došlo. Neslyším ani zvuk svých kroků. Dotkla jsem se země, ale nic jsem z toho nepoznala. „Kde to jsem?“ Zavolala jsem znovu a už dopředu jsem věděla, že se nikdo neozve. Snažila jsem se přemýšlet. Nějak jsem se sem dostat musela. Někdo mě sem musel dostat. Jimmy mi chtěl říct, jak to zastavit. Třeba někdo nechtěl, abych to slyšela. Vlastně je spousta lidí, co určitě nikdy nechtěla, abych to slyšela. Mohl mě sem dostat kdokoliv. Že by ti zlí magoři? Ale jak by to udělali? Ale když ne oni, tak kdo jiný? Anebo…možná tu nejsem. Možná mě zdrogovali. Možná je to nějaká vyspělá psycho droga, která člověka přenese do tmy. Anebo spím. To vlastně ne, vždyť jsem se štípla do ruky. Pak je tu teda poslední možnost. Jsem mrtvá. Třeba je tohle…co? Radši nad tím nepřemýšlet. Zamávala jsem rukama nad hlavou. Nic jsem necítila. Jsem opravdu mrtvá? Dala jsem si facku. Takhle nesmím myslet. Facka zabolela, takže žiju. Doufám. Ale to nic neřeší.

„Musím říct, že jsi na mě udělala dojem,“ ozval se dunivý hlas, který vycházel odevšad. Polekaně jsem se skácela k zemi, jeho intenzita byla příliš velká. „Neboj se. Nechci ti ublížit.“

„Kde to jsem?“ Zeptala jsem se potichu a snažila se najít zbytky své odvahy.

„To není důležité.“

„Pro mě docela jo.“

„Důležité je, proč tu jsi,“ hlas nezněl ani naštvaně, ani smutně, vesele, šťastně, byl dokonale nevýrazný, ale přesto děsivý. „Víš, proč tu jsi?“

„Nevím.“

„Opravdu?“

Zamyslela jsem se. „Chtěl mi to říct, že?“ Narážela jsem na to velké tajemství.

„Přesně tak,“ přitakal hlas.

„Co je s ním? A s tím druhým?“

„Jsou v bezpečí.“

„Jak mám vědět, že nelžeš?“

„Protože to, jestli říkám pravdu nebo lež, pro tebe není podstatné. Tvoji situaci to neovlivní.“ Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy jsem se snažila věřit, že jsou v pořádku.

„Proč jsem tady? Jestli jsi nechtěl, abych to věděla, proč jsi mě rovnou nezabil?“ Snažila jsem se chladně uvažovat, což se mi moc nedařilo. Nevím, o koho jsem měla větší strach, jestli o sebe, Scotta, nebo Jimmyho.

„My chceme, abys to věděla.“

„Kdo my?“

„Ptáš se na nedůležité otázky, na které nedostaneš odpověď.“

„Dobře,“ zamumlala jsem a opatrně se rozhlížela kolem. Kde může být? „Ale…“ Nikde jsem ho neviděla, pravděpodobně jsem ani nemohla. Uvědomila jsem si, v jaký jsem situaci. Ta se dala shrnout jedním jediným slovem. Bezvýchodná. Neměla jsem naději dostat se ven, takže jsem nemusela dávat pozor, abych ten velkej strašidelnej hlas nerozzlobila. Jestli jsem se z toho už neměla dostat, tak jsem aspoň chtěla nějaký odpovědi. „Nemyslíš, že mám právo vědět, kdo jste? Prakticky jste mě unesli.“

„Ty nemáš právo na nic.“

Zhluboka jsem se nadechla. V poslední době mám takový pocit, že si to myslí všichni. Hodily mě do špinavý díry, chtěli ze mě udělat vraždící monstrum a teď tohle. „Myslím, že mám. Řekněte mi, kdo jste. Stejně na tom nezáleží, ne? Stejně nemám šanci se odsud dostat.“ Začal ve mně narůstat vztek. Zatnula jsem ruce v pěst, až jsem cítila, jak se mi nehty zadírají do masa.

„Proč chceš vědět, kdo jsme?“

„Chci vědět, komu mám nakopat zadek.“ Kdybych ho tak mohla vidět…a praštit ho přímo mezi oči. „Vy jste ti, kdo tohle způsobil.“

„To je pravda.“

„Jak jste to mohli udělat?!“

„My jsme jen reakce na vaše činy.“

„Cože?“ Slepě jsem mlátila do tmy. Chtěla jsem ho najít a vydrápat mu oči.

„Někdo vás musí vrátit na správnou cestu.“

„Na správnou cestu?!“ Vykřikla jsem nevěřícně. „Tím, že nás necháte zabíjet se navzájem?“

„Naopak. Tím, že vás nenecháme zabíjet se navzájem.“

„Byli jste někdy v poslední době venku? Jsou to pitomá jatka!“ křičela jsem na neviditelný hlas. „Udělali jste z lidí šílence! Vraždící monstra! A říkáte, že nás nenecháváte zabíjet se navzájem?!“
„Ticho!“ Zařval hlas s tak velkou intenzitou, až mě to odhodilo na zem. „K tomu, abyste se zabíjeli, nás nepotřebujete! Máte to v sobě už od počátku! Bez nás byste se už dávno vybili! Opakuje se to pořád a pořád dokola a vy pořád a pořád do kola děláte ty stejné chyby!“ Jeho hlas duněl jako bouře.

„Pořád dokola? Jak to myslíte?“ Pípla jsem. Nechtěla jsem se ho bát, ale nikdy jsem nic děsivějšího neslyšela.

„Tohle není poprvé,“ řekl hlas už klidněji, avšak stále příliš hlasitě. „Pokaždé, když dospějete do fáze, kdy už jste neudržitelní, tak zasáhneme.“

„Zasáhnete?“ Skoro neznatelně jsem zašeptala. Něco vzadu v hlavě se však zaradovalo, protože si něco uvědomilo. Jestli se tohle nestalo poprvé…znamená to, že se z toho lidé dostali?

„Víš toho víc než dost. Dál se neptej. Poslouchej.“

„Jo,“ přikývla jsem a postavila se. Stála jsem rovně a dívala se dopředu do tmy. Chtěla jsem vědět, chtěla jsem to konečně pochopit.

„Můžeme to takto nechat být. Povede to k vašemu rychlému zániku. Je to trest, ale zároveň i možný dar. Stačí, když najdeme jednoho člověka, jednoho jediného, co se změní, a zachráníme vás.“

„Jak?“

„Nepřerušuj mě! Jste rozděleni do tří skupin.“

„Dobří, zlí a ti uprostřed.“

„Řekl jsem, abys mě nepřerušovala! Pleteš se, tohle je lež, kterou jsme vám dali do hlavy.“

„Cože?“

„Opravdu sis myslela, že lidé se dají takto rozdělit?! Jste všichni stejní! Zkažení už od počátku!“

„Jak…jak jste nás tedy rozdělili?“ Dobří…zlí…šílenci…zrůdy…nechápu…nepochopím…

„Náhoda. Obyčejná náhoda. Některým lidem jsme vzali mysli a dali je některým z vás. Další jsme přinutili šílet po moci a krvi, zesíleli jsme to, co je ve vás hluboce zakořeněné. Vy zbylí jste museli utíkat, ať už s hlasem nebo bez něho. Bylo to nezbytné.“

„Ale proč?“

„Nemusím ti to vysvětlovat. Jestli to skončí, tak vás to posílí. Zapomenete to, ale zůstane to ve vás. Budete si pamatovat, co znamená boj, strach a utrpení. Na chvíli potlačíte své destrukční sklony. Jestli to skončí, bude to dar.“ Nemohla jsem se ubránit myšlence, že jsem se dostala do nějaké sekty. To, co říkal, nedávalo smysl a znělo to, jako by to vystřihl z hodně špatnýho filmu. Musela jsem však věřit, že je to pravda, protože okolnosti tomu napovídaly. „Přesvědč nás, že za to stojíte a zachráním tvůj svět.“

„Jak vás mám přesvědčit?“ Tepová frekvence mi stoupla do závratných výšin.

„Udělej to, co má tvoje skupina udělat. Vy jste vzorek. Neměnili jsme vás. Dali jsme vám nepřítele, dali jsme vám rádce. Tvůj hlas. Co k němu cítíš?“

„Zdá se milej,“ zkusila jsem něco říct. „Je dobrej.“

„Co k němu cítíš?“ zopakoval hlas.

„Ehm…já nevím…“ Co po mně chtěl? Vždyť já svůj hlas skoro neznám…strávila jsem s ním jen chvíli…nebo…

„Co k němu cítíš?!“ Zvýšil hlas.

„Já…“ Byl se mnou celou tu dobu, byl uvnitř mě, věděl, co cítím, na co myslím, čeho se bojím…zachránil mě už tolikrát a nikdy za to nic nechtěl…a ty jeho oči…ty velký modrý oči…

„Co k němu cítíš?!“ Zařval.

„Jo, tak dobře!“ Zařvala jsem na něho zpátky. „Vděčím mu za všechno! Zachránil mě, řekl mi, co mám dělat, byl tu pro mě, když nikdo jiný nebyl. Ale to není to, co chceš slyšet, že? Když jsem ho uviděla, tak jsem měla ten pocit…pocit, že ke mně patří. Chci s ním být, chci ho vidět, chci se ho zase dotknout. Ale ne jen to. Chci ho ochraňovat, on musí být v bezpečí, on je ten správný, dobrý, úžasný. Je světlo na konci tunelu. Nechápu to. Není to tak, že bych se do něho zabouchla, ale…já s ním musím být. I teď, když tu stojím tváří v tvář smrti, tak každičká moje buňka chce jít za ním. Je tohle, co jsi chtěl slyšet?“

„Ano.“

„Proč?!“ Z očí se mi kutáleli slzy. Nechtěla jsem si to přiznat. Věděla jsem, co cítím, ale bylo to těžké, tak těžké. Tohle mělo zůstat hluboko ve mně.

„Vaše hlasy jsme vám nepřiřadili náhodně. Hlas a člověk musí být perfektní dvojice, dva jedinci, kteří spolu tvoří celek. Každý z vás je to, co ten druhý potřebuje. Dokonale se doplňujete. Spolu máte šanci. Vaše pouta jsme ještě prohloubili. Jejich ztráta vás zničí. Vyměnili byste váš život za jejich.“ Poslouchala jsem to jako ve snách. Tvář jsem měla mokrou od slz. „Ukaž mi, že jste schopni oběti.“

„Cože?“ Nechápala jsem.

„Jsi schopná se obětovat, aby svět mohl žít?“

„Mám se zabít?“ Vydechla jsem.

„Musíš zabít svůj hlas. Udělej to a tvůj svět přežije.“

„Ne!“ Zakřičela jsem.

Všechno se se mnou začalo točit. Tmou začaly prosvítat sluneční paprsky. Otevřela jsem oči.

Ocitla jsem se zpátky, pokud jsem vůbec někdy odešla. Musel to být sen. Kousek ode mě leželi Scott s Jimmym. Stejně jako já se právě probouzeli. Vypadali zmateně. Nechápala jsem, co se to stalo. Přece to nemohla být pravda. Pravděpodobně to byla podivná noční můra. Bylo to příliš šílené. Ale pak se všechny moje naděje zhatili. Jen malý kousíček od mé ruky byl položen velký nůž. Měl kulatou černou rukojeť a hrozně dlouhé ostří. Byla to skutečnost.

„Nevíte někdo, co se to stalo? Jak to, že jsme usnuli?“ zeptal se Scott, když trochu malátně vyskočil na nohy.

„Nevím,“ odpověděl mu Jimmy. „Chtěl jsem vám…a pak…“ Stejně jako Scott už stál a vypadal zmateně.

„Jsem se probudil,“ doplnil ho Scott.

Pomalu jsem se zvedla a přitom jsem nůž opatrně schovala za zády. V hlavě se mi honily tisíce myšlenek. Jestli to bylo pravdivé, tak…přece nemůžu…nebo musím? Co když mi lhal? Ale co když říkal pravdu? Pokud bych to udělala… Podívala jsem se na Jimmyho. Nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Vypadal tak zranitelně. Každý nerv mi říkal, že ho mám chránit. „Jsi v pořádku, Rory?“ zeptal se a podíval se na mě. Mírně se usmál a mě zabolelo v hrudi. To se musel tak mile usmívat? Udělat mu něco by bylo jako ublížit štěněti.

„Ne, jsem v pořádku,“ zašeptala jsem.

„Nevypadáš dobře,“ Jimmy udělal krok směrem ke mně.

„Má pravdu,“ přidal se Scott.

„Já…stůjte!“ Zařvala jsem na ně. Ve spáncích mi bušila krev. Bum bum. Bum bum. V pravé ruce jsem křečovitě svírala nůž. Z Jimmyho jsem nespouštěla oči. Má to být můj perfektní…partner? Nemůžu mu ublížit. Kdybych měla ten nůž vrazit do sebe, tak bych to snad dokázala. Zachránila bych celý svět. Ale do něho? To nemůžu. Musím ho chránit, je pro mě důležitější než já sama. Znám ho takovou chvíli, ale…on je on.

„Rory…“ Scott ke mně opatrně natáhl ruku.

„Scote…ne…“ Udělala jsem krok směrem k Jimmymu. Ten se na mě povzbudivě usmál. Neměl ani tušení, co se možná chystám udělat. Ublížit mu by bylo jako utrhnout si část vlastní duše, ale…když pomyslím, na všechny ty lidi…co když je moje rodina ještě naživu? Co když jsou rodiny jiných lidí ještě naživu? Došla jsem až k Jimmymu. Podívala jsem se mu do očí. Nebrečela jsem. Netřásla jsem se. Myslela jsem na všechny ty lidi tam venku. Ta malá holčička, co zradila Jennu. Nemohla za to. Už to chápu. Když to teď udělám, tak možná bude mít normální život. Toby, třeba je pořád ve vězení. Susy a ten stařec. Tolik lidí. Stačí, abych si vyrvala srdce, a zachráním je.

Zvedla jsem nůž do vzduchu a v jedné děsivé vteřině jsem ho zabořila Jimmymu do hrudi. Jeho oči se rozšířili překvapením, ale koutky se mu zvedly do klidného úsměvu. Když padal k zemi, tak se letmo dotkl mé ruky. Věděla jsem, že ví.