My, oni a ti druzí - 20.kapitola

Cos to udělala?“ Vydechl Scott.

Neodpověděla jsem mu. Stála jsem k němu otočená zády. Dívala jsem se na nehybného Jimmyho. Dokonce i ve smrti mu na rtech pohrával mírný úsměv. Čekala jsem, až se něco stane, ale nic se nedělo. Každou další vteřinou ve mně narůstala hrůza. Co když…co když se nic nestane?

„Cos to udělala?“ Scott ke mně přiskočil a zatřásl mnou.

„Já…“ zašeptala jsem. „Já…“ No tak, říkala jsem si, už se to musí stát. Přece jsem to neudělala jenom proto, aby…ne… „Já…mělo to skončit…“ Zrychleně jsem dýchala, začínala jsem si uvědomovat ut příšernou pravdu.

„Co mělo skončit?“ Scott se na mě nechápavě díval. „Co?!“ zatřásl mnou.

„Všechno!“ Vzlykla jsem. „On říkal…říkal…“

„Kdo?!“

„Ach ne…“ Vytrhla jsem se Scottovi a klopýtala dozadu, dál od Jimmyho těla. Měl otevřené oči, upřené k obloze. Já ho zabila.

„Rory…pusť ten nůž,“ Scott ke mně opatrně natáhl ruce a já si uvědomila, že pořád držím vražedný nůž. Jeho ostří bylo celé od krve. Celá jsem se při pohledu na něj roztřásla. „Pusť. Ten. Nůž, zopakoval zřetelně, odsekával každé slovo.

„Já…jak jsem mohla…“ Chtěla jsem z toho ven. Chtěla jsem se probudit. Co jsem si myslela? Jak jsem tomu neznámýmu hlasu mohla věřit? Jak jsem to mohla udělat?

„Rory…“

Zastavila jsem se a podívala se na zkrvavený nůž. Vrazila jsem ho do Jimmyho, ukončila jsem jeho život. A pro co? Pro myšlenku na spásu světa? Já…Jak jsem mohla být tak pitomá? „On si to nezasloužil,“ zašeptala jsem, oči přikované k ostré čepeli, „ale já jo.“ Zvedla jsem ruku do vzduchu, když v tom ke mně přiskočil Scott a pevně ji sevřel.

 „To ani náhodou,“ řekl a donutil mě nůž upustit. Zhroutila jsem se na zem a vzlykala.

„Jak…“ Schoulila jsem se do klubíčka, objala si kolena a kolíbala jsem se. Z očí mi tekly potoky slz, které jsem nedokázala zastavit. „Jak…“ šeptala jsem. „On…“

Scott stál nade mnou. Otočil hlavou a podíval se na Jimmyho, pak na mě. „Kde si vzala ten nůž?“ zeptal se mě a snažil se z hlasu potlačit známky jakékoli emoce.

„Říkal…on říkal…“ Vzlykala jsem.

„Odkud máš ten nůž?“ zeptal se mě znovu. Trochu se sklonil, jako by se mě chtěl dotknout, ale pak si to rozmyslel a narovnal se.

„Nůž?“ zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. „Není to jedno? Na ničem už nezáleží!“

„Není to jedno,“ odporoval Scott. Mluvil potichu, klidně a rozhodně. Neztrácel hlavu a já ho za to nenáviděla. „Prosím, řekni mi to.“

„Prostě vedle mě ležel. Myslela jsem…měla jsem to udělat,“ zhroutila jsem se v dalším záchvatu pláče.

„Rory,“ řekl Scott rozhodně. „teď vstaneš a půjdeš dál. Rozumíš? Dostaneme se odsud a všechno bude dobrý.“

„Zabila jsem svůj hlas…“ šeptala jsem. „Svýho dokonalýho…úžasnýho…“ Měla jsem pocit, jako bych ztratila kus sama sebe. Uvnitř hrudi jsem měla obrovskou černou díru, která mě celou pohlcovala.

„Dost!“ Scott mě chytl za nohu a s neuvěřitelnou silou mě vytáhl na nohy. Nůž ve své pravé ruce držel v dostatečné vzdálenosti ode mě. „Jdeme.“  Nepřestával mě držet za ruku a táhl mě za sebou. „Neotáčej se. Pojď.“ Klopýtala jsem vedle něho, neschopná se bránit. Jak si mohl myslet, že to bude dobrý? Tohle už nikdy nebude dobrý.

„Ne…já nechci…“

„Rory!“ Scott se náhle zastavil a podíval se mi přímo do obličeje. „To jediný, co od nás drželo šílence, byl on. Takže teď musíme jít. Všechno ostatní počká.“ Pustil mě a pokračoval dál. Chvíli jsem zaraženě stála na místě, ale pak jsem ho dohnala. Nechtěla jsem tam zůstat sama.

„Myslela jsem, že to skončí, řekl mi…“ Chtěla jsem to Scottovi vysvětlit, chtěla jsem nějak ospravedlnit to, co jsem udělala, i když jsem věděla, že to nejde.

„Kdo ti to řekl?“ Scott se díval rovně před sebe. Šel rychlým krokem a já měla co dělat, abych mu stačila.

„On…byla jsem ve tmě a slyšela jsem ho…“ otřela jsem si z tváře slzy. Už jsem nebrečela, nebyla jsem toho schopná. Jen jsem se cítila prázdná.

„Kdo to byl?“

„Nebyl to člověk,“ zašeptala jsem. „Aspoň myslím. Ale vím, že to byl jeden z těch, co to způsobili.“

„Jak to víš?“

„Řekl mi to,“ odpověděla jsem. „Měl jsi ho slyšet, byl tak přesvědčivý.“

„Řekl ti, že když ho zabiješ, tak zachráníš svět? Rozumím tomu správně?“ Zeptal se Scott a vyhýbal se mi pohledem.

„Jo.“

“A tys tomu věřila?“

„Taky bys mu věřil.“

„Jak to zdůvodnil?“

„Řekl,“ snažila jsem se netřást, když jsem to říkala, „že musím zabít svůj hlas, abych dokázala, že se umím obětovat.“

„To nedává smysl.“

„Měla jsem šanci to zastavit.“

„Ne, neměla.“

„Ne,“ povzdechla jsem si

„Stůj!“ Scott se náhle zastavil a divoce se rozhlížel kolem sebe.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Na,“ Scott mi vrazil nůž do ruky a sám si připravil zbraň. „Myslím, že něco slyším.“

„Cože?“

„Šílenci asi nikdy nebyli daleko. Myslím, že nás sledovali,“ zašeptal Scott a pomalu se otáčel. Očima hledal jakýkoliv podezřelý pohyb. A pak přišli. Bylo jich ještě víc, než minule. Obklopili nás ze všech stran. Nehýbali se, jen nás sledovali svýma hladovýma očima.

„Promiň,“ zašeptala jsem s tím nejhrůznějším pocitem uvnitř sebe. Za tohle jsem mohla já. „Kvůli mně tě zabijí.“

„Nesmysl,“ Scott zakroutil hlavou, se zabraní namířenou k nejbližšímu šílenci. „bez tebe bych byl mrtvý už dávno.“

„Ne, to já bez tebe.“ Smutně jsem se usmála. „Asi dává smysl, že skončíme společně.“

„Jednou to přijít muselo.“

Sledovala jsem je a oni nás. Nikdo neudělal sebemenší pohyb. Přišlo mi to podezřelé, bylo to, jako by nikdo nechtěl zaútočit první. To jim nebylo podobné. Vzpomněla jsem si, co mi říkal ten tajemný hlas. Oni za to nemůžou, nikdo za to nemůže. Možná, že tohle byla pravda. Třeba byl každý z nich jako Jimmy. Třeba má každý z nich šanci stát se zase člověkem, kterým nikdy nepřestali být. Možná, že naším osudem bylo se vzájemně zabíjet. Možná, že na nás zaútočí a já se budu bránit, zabiju některé z nich, i když budu vědět, že nemám šanci přežít. Bude to zbytečné. Možná je to osud. A možná, že ti zlí, kteří vlastně nikdy nebyli zlí a nikdy zabíjet nechtěli, nás všechny zničí. Možná je budou lidé jako já zabíjet s vědomím, že jsou to jen pouhé zrůdy a že si začali první. Možná to takhle skončí. Možná je to osud. Je to takhle naplánováno. Podle stejného plánu jsem zabila Jimmyho. Udělala jsem to, protože jsem si myslela, že to tak má být. Ale nemá. Zabíjet ostatní není osud. Člověk by nikdy neměl zabíjet. Děje se to teď, ale dělo se to i před tím. Cítím se zkažená. Kolik jsem jich zabila? Kolik životů jsem zmařila jenom proto, abych ten svůj o něco prodloužila? Už chápu, co tím ten tajemný hlas myslel. Jsem stejná, jako všichni ostatní. Když jsem zabila Jimmyho, tak jsem se neobětovala. Chtěla jsem zachránit svět, ale mnohem víc jsem chtěla zpátky svůj život. Udělala jsem to pro sebe. Ale už dál nemůžu.

Opatrně jsem položila nůž na zem. Scott se na mě nechápavě podíval, ale pak se usmál. Chvíli jakoby váhal, ale pak i on položil svoji zbraň na zem. Stáli jsme tam ruku v ruce, připravení na cokoliv.

Jakoby na tohle šílenci čekali. Rozběhli se na nás s vyceněnými zuby, ze kterých odkapávaly sliny. Nebála jsem se jich. Už byli skoro u nás. Slyšela jsem jejich řev. Cítila jsem je. Držela jsem se Scotta a věděla jsem, že jsem udělala dobře.

Když jsem na své kůži ucítila dotek zubů, tak vše vybuchlo. Kolem mě se rozlilo jasné bílé světlo a já padala. Všechno zmizelo a já věděla, že je konečně konec.