My, oni a ti druzí - Epilog

Otevřela jsem oči. Ležela jsem ve svém pokoji na své vlastní posteli. Měla jsem takový zvláštní pocit, jakoby se právě stalo něco důležitého, ale já si nemohla uvědomit co.

Někdo zaklepal na dveře. „Rory?“ Dovnitř vešel můj otčím. „Máma ti vzkazuje, že už máš vstát.“ Pak zase odešel.

Rozespale jsem se posadila. Něco tu nesedělo. Vstala jsem a šla k oknu. Zmateně jsem se dotkla skla. Venku pobíhalo několik menších dětí. Byl krásný den, přesně takový, jaký má na začátku prázdnin být. Něco uvnitř mi však říkalo, že je tu něco podivného. Na něco jsem zapomněla. Z domu odnaproti vyšel soused a mě se v hlavě na kratičkou chvíli mihl jeho obličej s vyceněnými zuby a šílenýma očima. Zatřepala jsem hlavou. Co to se mnou je?

Sešla jsem dolů. Máma mě pozdravila a postavila mi na stůl snídani, ve které jsem se jen bezmyšlenkovitě nimrala. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že by to všechno mělo být jinak. Musela jsem jít na chvíli ven. Pomalu jsem procházela naší ulicí a ať jsem se podívala kamkoliv, tak se mi v hlavě objevovali podivné výjevy plné krve a násilí. Radši jsem zrychlila a šla dál, bezcílně jsem se toulala městem.

Všude bylo plno lidí, kteří někam spěchali. Párkrát do mě dokonce vrazili. Radši jsem zabloudila do tišších uliček, i když jsem věděla, že bych tam neměla být. Nikdy tam nebylo příliš bezpečno, ale něco mě tam táhlo. Došla jsem až k jednomu velkému, starému domu. Něco mě na něm fascinovalo. Dostala jsem neodolatelnou chuť jít dovnitř, ale hrozně dlouho jsem jen přešlapovala venku, až sem sebrala odvahu a prošla jsem dveřmi. Dům byl celý zatuchlý a já si nedovedla vysvětlit, proč jsem měla pocit, že to je právě to místo, kde mám být. Vystoupila jsem po chatrných schodech a ocitla se v malé chodbě se třemi dveřmi. Otevřela jsem ty prostřední a vešla do malé místnosti s postelí a starou skříní.

Pomalu jsem se posadila na postel, i když jsem se strachovala, že mě něco kousne. Měla jsem pocit, že bych tu měla být. Po několika minutách jsem se zvedla a nějaká neznámá síla mě zatáhla dolů do tmavého sklepa. Bylo tu jen několik konzerv. V hrudi jsem ucítila bolestnou díru, jakoby mi něco chybělo. Nedokázala jsem to snést.

Vyběhla jsem ven. Nechápala jsem to. Nezastavila jsem, dokud jsem se neocitla na rušné ulici. Chtěla jsem jít zpátky domů, když v tom jsem ji uviděla. Byla to žena ve středních letech, oblečená v hnědém kostýmku. Někoho mi strašně připomínala. Šla jsem za ní. Všechno se se mnou točilo. Znala jsem ji, ale odkud? Pak vešla do vysoké budovy. Následovala jsem ji. Nastoupila do výtahu a já udělala pár rychlejších kroků, abych ji dohnala. Dveře výtahu se zavřely a já si ji mohla prohlédnout zblízka. Její tvář mi byla tak povědomá. A opět mi hlavou probíhali nesmyslné obrazy. Byla v nich ona, držela zbraň, pak obrazy. Nechápala jsem to.

Výtah zastavil a žena vystoupila. Potichu jsem šla za ní a zastavila jsem se, až když vstoupila do nějaké kanceláře. Přistoupila jsem dřív. Na tabulce na dveřích bylo napsáno Jenna Parker, psycholožka.

Otočila jsem se a celá zmatená jsem sjela výtahem zase dolů. Jenna. Proč je mi to jméno tak povědomé? Rozhodla jsem se, že se budu chovat jako šílený pronásledovatel. Zapamatovala jsem si, kdy dnes končí, bylo to napsané na dveřích a rozhodla se, že ji budu sledovat. Uvědomovala jsem si, že to, co dělám, je naprosto šílené, ale nemohla jsem si pomoci.

Vrátila jsem se domů a odpoledne jsem se vrátila k budově. Jenna vyšla na čas. Musela bydlet blízko, šla domů pěšky. Já se snažila nenápadně jít za ní, aby si mě nevšimla. Nebydlela blízko, jak jsem si myslela, cesta trvala půl hodiny, možná jen ráda chodila. Vešla do pěkného domu na opačné straně města, než bydlím já.

Zastavila jsem se na druhé straně ulice a přemýšlela jsem, co udělám. Věděla jsem, že bych měla jít domů a přestat se tím zabývat, ale připadalo mi to nemožné. Musela jsem zjistit, co znamená ten podivný pocit, ty záblesky v hlavě a to všechno.

Náhle se dveře domu otevřely a vyšel z nich on. V hlavě jsem měla totální zmatek, nestíhala jsem všechny ty útržky posbírat, nestíhala jsem to vnímat a při tom jsem chtěla a moc, protože jsem začínala chápat. Nebyly to jen bláznivý výplody mojí mysli, byly to vzpomínky. Neměla jsem ani tušení, jak je to možný, ale bylo to tak. A on…vzpomínky na něho byly nejživější. Musela jsem se zasmát.  Vzpomínám si, já si vzpomínám. Ve všech vzpomínkách, kde jsem viděla jeho obličej, jsem se necítila tak ztracená, jako v ostatních. Musela jsem zalapat po dechu. To, co se mi objevovalo před očima…byla to pravda, tím jsem si jistá, ale bylo to tak…neskutečné.

Podíval se mým směrem. Srdce jako by se mi zastavilo. Pamatuje si mě? Očima jsem se vpíjela do jeho užaslého obličeje. Pamatoval si mě. Chvíli jsme nehnutě stáli a všechno kolem nás přestalo existovat. Pak jsme se, oba zároveň, rozběhli.

„Scotte!“ Zašeptala jsem, když jsme se zastavili jen milimetr od sebe.

„Rory! Já myslel, že…“ Po jeho hlase se mi tak stýskalo.

Nevěřila jsem tomu. To, že mě poznával, dokazovalo, že se to všechno stalo. Opravdu se svět zbláznil? Opravdu tu pobíhali šílenci, všichni se navzájem zabíjeli…a co je nejdůležitější, jak to, že jsem se z toho probudila? Pamatuju si…no jo…chtěl po mně, abych…a já to udělala. A nic. Ale pak… Bylo to celé o tom, abychom se obětovali? Nechtěla jsem dál zabíjet a složila jsem zbraň? Nechala jsem je, aby zaútočili? Scott udělal to samé a možná, že proto si to oba dva pamatujeme. Je to neuvěřitelné. Chtěl tohle ten hlas? Chtěl to po nás už od začátku? A kdo tohle všechno způsobil? Je to vážně dar, jak říkal? Myslím, že to nepochopím. Není to důležité. To, co je důležité, stojí přímo přede mnou.

Stačil jediný pohled do očí. Vteřiny ubíhali jako hodiny. A pak jsme se políbili. Bylo to úžasné, nepopsatelné.

Nepustili jsme se. Oba jsme měli pocit, že jakmile se pustíme, tak se ztratíme a to ani jeden z nás nechtěl.

Společně jsme zažili konec světa a společně jsme se vrátili do života. Našli jsme něco, v co jsme ani nedoufali. Jeden druhého.

Někdy přijde šťastný konec, když ho nejmíň čekáte.