Protože on chtěl (19. kapitola)

„Co se děje?“ Promluvil po nějaké chvíli ticha.
„Ale nic, zamyslela jsem se.“
„Aha,“ špitl.
Chvilku jsem nechápala, když zase zmlkl, ale ten pocit všechno vysvětloval. Hned jsem ho odtrhla od toho, na co jsem myslela. Zakázovat mu přístup do hlavy začínalo bejt o dost lehčí.
„Noták,“ žadonil.
„No dobře…“
Snažila jsem se uvolnit, ale tlak v hlavě to omezoval. Nervózně jsem mu prstem klepala na ruku. Vadilo mi ho tam poušťět už jen proto, že jsem ho měla radši a radši.
„Gabriel má přítelkyni?“ Napadlo mě najednou. Nechápala jsem ale, proč to ze mě tak rychle vypadlo.
„Funguje to,“ culil se.
„Co?“ Nechápala jsem.
Dlouze se na mě zadíval. Jeho výraz mě donil přemýšlet. Připadala jsem si uplně blbá. Seděl tam v očekávání, kdy už ze mě něco vypadne.
„Počkej…to ty,“ pochopila jsem.
„Mhmmm,“ přitakal šťastně, „nečekal jsem že to půjde tak rychle.
„Počej…takže kdybys chtěl, tak říkám věci, který vůbec nechci…?“
„Možná časem. Můžu tě donutit nad tím přemýšlet. A pak na to tlačit tak hlouho, dokud to z tebe nevypadne. Bude asi ještě chvilku trvat, než to půjde plynule, bez toho, abys musela polevovat...Děkuju.“
Začínala jsem si uvědomovat, jak moc velikou moc bude mít, až to začne plně ovládat. Přečte si mě, aniž bych mohla něco zaznamenat. Může mě donutit říkat úplně něco jinýho a já už to neovlivním… Zpytovala jsem svědomí, možná jsem právě udělala obrovskou chybu, neměla jsem to dělat.
„Mno není zač,“ zalhala jsem.
„Přestaň mi lhát, neumíš to.“
Zrudla jsem. Absolutně jsem nevěděla jak z toho ven.
„Promiň. Já…já…“ Koktala jsem a snažila se vymyslet něco srozumitelného.
Jen mi zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
„Chápu to…nezlobím se jasný?“
Nenápadně jsem přikývla.
V pokoji bylo znovu ticho. Kolem se šířila tma a nálada byla horší a horší.
„Mno, to by stačilo…dám tam aspoň ňákej film, ať tu není takový ticho,“ prohodil a došel k televizi. Chvilku se štrachal, než našel film, který se mu zdál aspoň trochu dobrý.
„Vymítač ďábla….viďělas?“ Zadíval se na mě.
„Nene…“
„Vyhovuje?“
„Je ti ale jasný, že to nevybuduje strach k tobě?“ Snažila jsem se odlehčit atmosféru.
„Si ještě povíme,“ prohlásil šibalsky a vrátil se do postele.
„Jsi naivka…“
„Uvidíme…“
Zase mě měl přesně tam, kde chtěl. Během filmu se mu na mě párkrát podařilo bafnout, takže jsem nakonec byla natisknutá na něm a při každém dalším bafáku sem ho chytla za ruku. Vždycky se tak krásně zasmál. Přišlo další leknutí, ale tentokrát na mě chmátl v tu pravou chvíli, takže jsem zaječela.
„Ty…ty….tos přehnal!!!“ bušila jsem do něj.
„Ale notak…nečil se,“ smál se.
„Nečil se? Nečil se? Víš jak sem se lekla?“ Vyšilovala jsem se smíchem.
„Doufám že dost.“ Culil se pořád.
„To ti neodpustím…“
„Ale prosímtě…“
„Ne…smůla…“
„Dobře,“ prohlásil a vypl televizi, takže sem viděla úplný prd.
„Zapni to!! Dělej!“ Ječela jsem a snažila jsem ho nahmatat.
Přesně tohle jsem nenáviděla. Po chvíli jsem zjistila, že je postel prázdná. Moje vyšilování se tím ještě zvýšilo. Natiskla jsem se do rohu a čekala.
„Prosííím,“ žadonila jsem bezmocně.
Slyšela jsem, jak někde tiše vrčel. Chvilku kousek ode mě…za chvilku zase jinde.
Cukla jsem sebou, když se mě dotknul.
„Si zlej,“ smála jsem se.
„Já to říkal…“
„Hmmm….“
„Tak promiň.“
Nevěděla jsem co říct a tak jsem ho objala…
„Už je to v pohodě...rosviť prosím,“ špitla jsem
„To ses tak bála?“
„Hhhm….“
„Tak promiň…,“ řechtal se a rozsvítil….