Protože on chtěl (22. kapitola)

„Doufám, že si nemyslíš, že ti to v něčem pomohlo,“ srazila jsem mu úsměv hned co sme vyšli ven.
„Mmm….ani trošku?“ zadíval se na mě smutně, když otvíral auto.
„Možná trošku,“ odsekla jsem už trošku příjemněji.
Cesta se zdála o dost delší než před ním. V autě vládlo nepříjemné ticho. Možná jsem to trochu přehnala, nemyslel to zle.
„Jak to že to všechno proběhlo tak ryche?“ Nevydržela jsem to, když jsem dojeli na příjezdovou cestu.
„Doufám, že nevím.“
„Co?“ Nechápala jsem ho.
Chvilku se odmlčel. Bylo na něm vidět, že je dost nezvózní.
„Hm…tak bohužel vím,“ prohlásil dost zklamaně, když jsem vjeli do dvora.
„O co jde?“
„Mia,“ špitl a hodil pohledem po nablýskaném červeném autě.
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Ona tenkrát pomáhala tátovi, když se přeměnil. Má stejnou schopnost jako já, jenže ona jí ovládá až moc dobře.“
„Pořád nechápu, co je špatně…“
„Ty…“
„Cože?“
„Je proti tomu, abychom společně vycházeli. Tvrdí, že jste jen naše potrava. Tahá sebou vždycky ňákýho kluka, z toho pije…a když už jí nudí, zabije ho.“
„Super.“
„Hm…to teda….“
„Co budeme dělat?“
„Musíme tam jít…nejspíš na nás čeká…“ prohodil, zhluboka se nadechl a vylezl z auta.
Měla jsem sto chutí se otočit a utýct pryč, ale stejně bych neutekla. Pomalu jsem otevřela a následovala ho. Nikdy jsem ho neviděla tak roztěkaného. Prsty měl pevně sevřené v pěst.
„Snaž se jí nepustit k sobě, jasný?“ Upozornil mě a opatrně otevřel dveře.
V domě bylo zvláštní ticho. Teda až do chvíle, než za námi někdo promluvil.
„Ahoj Same,“ pozdravila tmavovlasá žena. V době přeměny mohla být jen o pár let starší jak Sam. Byla krásná, nenašla jsem na jejím vzhledu jedinou výtku. Měla hodně tmavě hnědé oči, skoro až černé. Působila příjemně, ale hned by bylo každému jasné, že něco není v pořádku.
„Ahoj,“ pozdravil a strčil mě za sebe.
„Ach bože! Řekni mi, že nejsi stejně blbej jako tvůj bratr.“ Prohlásila ďábelským hlasem.
Nic neřekl.
„Máš šílenej vkus ubožáku, máš na lepší“ prohodila unuděně.
„Nech jí na pokoji!“ Procedil mezi zuby.
„Nemám v plánu jí nic dělat, ani její krev nevoní hezky…fakt nechápu, co z toho máš.“
„To ty nikdy nepochopíš…“
„Hm, asi né. Žádna škoda…. Ale…nepovídej, že jsi se namáhal s ovládání tvojí vlastnosti… měl by jsi jí taky naučit odolávat. Nemá ani tušení, že se jí hrabu v hlavě…“
Snažila jsem se jí zabránit, ale neměla jsem nejmenší šanci. Necítila jsem pomalu nic…
„Ale, ale… docela na tobě ujíždí chlapečku.“
„Nech toho!!!“ Zařval.
„Nezmůžeš proti mně nic.“
„Řekni mi…když jste oba tak hrozně zamilovaní, měli ste spolu aspoň něco víc… Aha, neměli… „
„Říkám ti nech toho!!!“
„Ale neodporovala by, máš jí na háku,“ zašeptala.
Tohle už nevydržel… napřáhl se a vší silou do ní vrazil. Ani se nepohnula, jen se zle usmála.
„Tak to jsi neměl hochu.“
Oči se jí začali zaplňovat krví. Tiše vrčela. Udělala jen pár kroků a chytla Sama pod krkem.
„Jsem tady,“ ozvalo se najednou z druhé strany pokoje. Stál tam asi stejně starý kluk, jako já. Vzhledově moc hezký. Bylo na něm vidět, jak moc velká oběť byl. Měl jizvy všude, kam bylo vidět a nejspíš i jinde…
„V pravou chvíli Jacku,“ hovořila směrem k hochovi.
Ten k ní jako obětní beránek přišel nastavil krk a čekal, co bude dál…