Protože on chtěl (23. kapitola)

Neskutečně mě bolela hlava… měla jsem znovu prázdný pocit, ten pocit, kdy jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Poslední co jsem si pamatovala byl Jackův příchod do místnosti. Pátrala jsem v hlavě, ale pořád mě nic nenapadalo. Jediná možnost byl Alex… Nebo… Mia. Nevěděla jsem jak moc velké schopnosti měla. Ale…kdyby to byla ona…měla by mi do hlavy nasadit jinou myšlenku, neměla by umět donutit zapomínat úplně. Tohle byla poslední kapka. Rychle jsem vstala z postele, ale hlava se mi zatočila tak, že jsem si zase hodně rychle sedla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem v tomhle pokoji nikdy předtím nebyla. Znovu jsem se rozhodla vstát, tentokrát ale pomaleji. Když jsem se ujistila, že to ustojím rozešla jsem se ke dveřím, ale někdo byl rychlejší. Byl to Sam a vypadal dost ztrhaně.

„Uhni,“ sykla jsem naštvaně.
„V žádnym případě, vrať se zase zpátky.“
„Vůbec… Alex si nebude mazat to co se mu chce, už mě to štve!“
„Co to plácáš?“
„Nehraj, že o ničem nevíš…“
„Spíš ty o ničem nevíš…omdlela jsi dřív, než se Mia pokusila do Jacka zakousnout…mimochodem, jen zkoušela jak zareaguješ,“ ušklíbl se.
„No bezva, vyšla jsem z toho nejhůř, jak jsem mohla…“
Jen zakroutil hlavou a pousmál se.
„Už je pryč?“ Špitla jsem a pokusila se zakrýt strach, ale moc se nezadařilo…
„M-hmmm….odjela chvilku po tom, co jsi omdlela…“
„Fajn…“
„Jsi v pohodě?“
„Jo, jasny…nic mi není,“ pousmála jsem se.
„Nevypadáš tak,“ zašeptal a přejel mi prsty po vlasech.
„Ale jsem,“ ujistila jsem ho znovu a pokusila se nekoktat.
„No dobře…“
Zadíval se na mě tak nedůvěřivě jak jen mohl. Ucítila jsem náraz do hlavy…snažila jsem se ho odepřít, ale při mém prvním pokusu mě dost nehezky probodl pohledem. Neměla jsem sílu se mu dál bránit. Tak strašně moc jsem to nenáviděla. Neměla jsem šanci před ním nic utajit. Bylo toho až moc. Nechtěla jsem aby věděl…ikdyž už nejspíš…teda určitě věděl. Tohle není fér!... Dost! Pokusila jsem se přerušit spojení , ale neměla jsem šanci. Sotva jsem stála na nohou…Nátlak se zvětšoval…musel hledat něco konkrétního.
Najednou všechno ustalo.
„Nechápu to,“ sykl.
„Co?“ Nechápala jsem-zase…
„Nic nezměnila…“
„Kdo?...“
„Mia…nechala všechno tak, jak to bylo…“
„O čem to sakra mluvíš?“
„Čekal jsem, že tě poštve proti mně. Bude se snažit ti mě zprotivit nebo něco…“
„Proč by to dělala?“
„Chce mi dokázat, že to nemůže klapat…“
„Jako…mezi náma?“
„To taky…celkově…mezi náma a váma, jestli chápeš…“
„Mhm….ale…ale proč? Proč to nedokazuje i Charliemu?“
„O něho jí nejde,“ podíval se na mě, jako by čekal, že ho pochopím.
Chvilku jsem mlčela….ale pak mi to došlo.
„Chce tebe…“
„Jo…už zase.“
„Chceš říct…že ste spolu něco měli?“
„Nechci…ale je to tak… ona nás tenkrát proměnila…jako mě, Alexe a Charlieho.“
„Proč?“
„Protože Gabriel to nezvládl… skus se svýmu dítěti zakousnout do krku s tím, že ho odsoudíš k věčnýmu utrpení….krom toho, ani nevíš, jestli se ovládneš…“
„Ale vždyť to nemusel ….nemusela dělat…“
„Nechtěl nás ztratit…bál se, že by nám ublížil…“
„Ale…Nick říkal, že vás proměnil sám…“
„Nick ví prd…Gabriel se tím zrovna nechlubí, bere to jako prohru. A Nick byl do včerejška šťastnej člověk… neměl ponětí, že nějaká Mia existuje..“
„Jak dlouho si s ní byl…“
„Jako kluk… celou dobu od Alexovi přeměny až do tý mojí… ale… pak se všechno změnilo… nemohla se mnou manipulovat a já viděl co je zač…“
„Je tady často?“
„Ne…naštěstí…nebyla tu dobrých 15 let… nemusíš se bát…“
„Nebojím se jí,“ zalhala jsem.
„Dělejme chvíli, že ti věřím…. Ale víš to moc dobře…lhát se nemá….