Protože on chtěl (25. kapitola)

Trhla jsem sebou, když mě vzbudil něčí smích. Stál před postelí, jen v černých boxerkách. Opatrně jsem si ho prohlédla pohledem a snažila se nezaseknout na žádné části jeho těla, i když asi marně.
„Copak…zlej sen?“
„Mno…ani ne,“ prohodila jsem rozespale.
„Takže by ses tomu nebránila?“ Zadíval se šibalsky.
„Sakra Same! Tohle se nedělá….“
„Ale notak…“
„Nemůžeš mi ovlivňovat sny…“
„Co?... Já se jen díval,“ smál se.
„Počkej….jako…jako fakt?“ Znepokojovalo mě, že si to vybudovalo moje podvědomí. Neříkám, že bych odporovala ale… Musel v tom mít prsty.
„Jo, jako fakt. Nenapadlo mě řídit ti sny, ale špatněj nápad to není.“
„Koukej na něj zase hodně rychle zapomenout…“
„Nebo co?“ Ušklíbl se.
„Nebo…nebo…já nevím.“
„No tak vidíš…šoupni se,“ prohodil a sedl si vedle mě.
„Nebo budeš spát na zemi,“ zabručela jsem zchodila ho z postele.
„Tak to si přehnala,“ smál se.
„Hmmm? Vážně…pokolikátý už to říkáš…a nikdy jsi nic neudělal.“¨
„Zatím…“
„Mno vždyť to říkám, jenom vyhrožuješ…“
„Nech toho…“
„Čeho?“
„Provokuješ…“
„No a? S tím něco udělej ne?“
„Vážně si koleduješ…Nechej toho ti říkám…“
„Nebo co?“
Najednou mě chytl za nohu a stáhl k sobě na zem. Oči se mu pomalu zalili krví. Možná jsem měla mít strach, ale pořád se nějak nedostavoval.
„Všechno?“ Provokovala jsem dál.
„Seš drzá, víš to? Měla by jsi mít trochu respekt.“
„Z tebe?“ Vyprskla jsem smíchy.
Tohle už nevydržel. Jednou rukou mi chytl obě moje a klekl si nade mě, abych ho nemohla kopnout. Volnou rukou mi pomalu přejížděl po kraji břicha tam a zpět. Věděl, jak moc jsem lechtivá.
Snažila jsem se nenechat na sobě nic znát, ale tohle byla jedna z věcí, kterou jsem prostě nevydržela.
„Ne…ne…nech toho, tohle není fér,“ snažila jsem se mu vyvléknout. Marně.
„Není? Ale prosímtě…“
Čím víc sem se mu snažila vyvléct, tím víc jsem pociťovala bezmoc. Přesně tu bezmoc, kterou jsem tak milovala, a zároveň nenáviděla.
„Nech toho ti říkám!“
„Uvědom si laskavě, že ty teď nejsi ten, kdo může vyhrožovat,“ ušklíbl se.
„Počkej, já ti to vrátím!“ Vztekala jsem se bezmocně.
„No já čekám…nevypadá to, že by jsi se teď na něco zmohla. Nebo se snad pletu? Hmmm?“
„Přestaň…!“ Zkusila jsem to znovu.
„Ne, ne,“ prohodil v klidu a pokračoval.
„Prosííím,“ nevydržela jsem, když přejel po tom nejlechtivějším místě, po jakém mohl.
„Ale copak? Tady? Ne tak počkat… o kousek blíž tady. Jo, přesně tady,“ usmál se když sem sebou znovu škubla.
„Sakra uvědomuješ si vůbec co to se mnou dělá?“
„Naprosto,“ Usmál se a přejel po tom místě znova.
„Same prosííím.“
„Tak odvolej to předtím.“
„Nikdy!“
„No dobře, jak chceš,“ podíval se na mě a napřáhl se, aby mohl pokračovat.
„Dobře, dobře, dobře… odvolávám,“ špitla jsem poníženě.
„Ale copak? Našel jsem slabej bod?“ Pousmál se a povolil.
„Já ti to vrátím,“ Spustila jsem znova hned, co jsem se dostala kousek od něj.
„Jojo…budu čekat.
„Mno…to čekej…tohle ti jentak neprojde… “ Prohlásila jsem ještě a zachumlala se do postele.
„Nevyhrožuj pořád. Předpokládám, že se chceš dobře vyspat, tak doufej, že to taky tak bude,“ zasmál se šibalsky a zhasl lampičku.