Protože on chtěl (26. kapitola)

Probudilo mě klepaní na dveře, jen jsem zabručela aby někdo vešel dál, ale neobtěžovala jsem se otevírat oči.
„Budeš už stávat?“ Prohodil někdo, podle hlasu nejspíš Alex.
„Kolik je? A…Kde je Sam?“ Postřehla jsem jeho nepřítomnost když jsem otevřela oči.
„Jedenáct… a Sam jel s Gabrielem do školy… přihlásit vás tam, ale nechtěl tě budit.“
„Aha… bezva,“ prohodila jsem ještě rozespale.
„Půjdeš na oběd? Tada spíš, v kolik půjdeš…abych to nějak vyřešil s Nickem….“
„Já nevím…je mi to jedno, ať jde až bude chtít…půjdu po něm…“
“Dobře…doběhnu pro tebe pak ok?“
„Fajn,“ přitakala jsem a praštila sebou znovu do postele..
Věděla jsem, že spát už nebudu, ale vstávat se mi ještě vážně nechtělo. Přemýšlela jsem nad nocí…Jestli se Sam o něco pokusil, ale nevzpomněla jsem si na žádný sen. Nejspíš jen strašil, jako vždycky…nebo jsem je zaspala. Ať už tak nebo tak, docela mě naštval. To mu dělalo takový problém mě ráno vzbudit? Mohl mi aspoň říct, že tu nebude. Nebo se třeba zeptat, jestli nechci jít s ním. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, nechtěla jsem tvrdnout celé dny tady, takže ta škola byla vlastně docela záchrana.
Nakonec jsem se přemohla a vylezla s vyhřátého pelechu. Pomalým krokem jsem se docourala do koupelny, provedla ranní hygienu a vyštrachala něco na sebe. Všechno mi to vyšlo naprosto přesně, zrovna když jsem přemýšlela co dál vešel do dveří Alex.
„Tak můžeš jít jestli chceš…“ Oznámil mi a zase zmizel.
Super, pomyslela jsem si. Teď přede mnou jako budou všichni utíkat? Nechtěla jsem tam sama. Docela jsem se bála, abych někde nenarazila na Nicka. Nevím proč jsem se bála. Už by měl být ok a do té doby, než se to stalo se ke mně choval hezky. Jenže…bůhví, co s ním Mia udělala. Nevěřila jsem jí ani nos mezi očima. Nechápala jsem, jak jí mohl Gabriel natolik věřit…
Cestou sem naštěstí nikoho nepotkala. Doufala jsem, že bude Alex alespoň v jídelně, ale marně. Bylo tam nehezky prázdno. Opatrně jsem si sedla ke stolu a hospodyně mi pohotově donesla jídlo. Poděkovala jsem a pustila se do kuřecího rizota. Normálně, bych ho jedla, ale dnes jsem vážně chuť neměla. Chtěla jsem si s někým promluvit, ale nikdo tu nebyl. I hospodyně rychle odešla po tom, co mi dala talíř. Cítila jsem vinu. Do té doby, než se naštvala Nicka bylo všechno naprosto v pořádku. Možná proto Gabriel chtěl, abych se držela od Sama dál. Věděl, jak to dopadne…ale já musela mít svojí hlavu…opět. Možná bych jednou měla alespoň vyslechnout rady ostatních.
Rozhrnula jsem rizoto po talíři tak, aby to vypadalo, že jsem snědla alespoň něco a odešla jsem z jídelny. Pro jistotu jsem se dívala do země. Pořád ve mně bylo napětí a strach… Byla jsem docela zvědavá, jaký je. Měla bych za ním zajít…byla jsem to přece já, kdo za to může. Chvíli jsem byla fakt rozhodnutá tam jí, ale pak jsem to zavrhla. V horním patře jsem narazila na Alexe. Jen jsem ho nehezky probodla pohledem a šla dál. Ani nevím proč jsem to udělala. Byla jsem z toho všeho otrávená, chtěla jsem pryč.
„Ehm…děje se něco?“ Reagoval na můj pohled.
Docela mě to zamrzelo. On na to všem měl nejmenší vinu.
„Nene nic...promiň… nějak nemám náladu…asi se půjdu projít…“
„Nemyslím si…“
„Cože?? Jak to myslíš?“
„Sama rozhodně ne…“
„A to jako proč?“
„Protože když se nevrátíš, tak mě Sam sežere.“ Usmál se přesně tak, jako když měl Sam něco v plánu.
„A proč bych se nevracela?“
„A proč jo?“
„Já…já nevím…stejně nemám kam jít.“
„Půjdeme spolu…Hmmm? Probereme, co tě trápí…co ty na to…?“
Docela mě potěšilo, že má zájem o to, co mě žere a tak jsem nakonec souhlasila. Stejně mi asi ani nic jiného nezbývalo. Došli jsme dolu k rybníku…sedli si na dřevěný můstek, který vedl asi do třetiny a povídali si. Musím uznat, že mi to docela pomohlo…spadl ze mě všechen ten stres. I vina z toho, co se stalo Nickovi… Možná neprávem, ale nevadilo mi to…