Protože on chtěl 28. kapitola

Probudila jsem se uprostřed noci, aniž bych věděla, že bych vůbec šla spát. Sam vedle spokojeně oddychoval a jednou rukou mě objímal kolem pasu. Jen jsem ho probodla pohledem, ikdyž mi bylo jasný že to nevnímá, sundala jeho ruku a otočila se na druhej bok. Sotva jsem zavřela oči chytl mě znova a přitáhl mě blíž k sobě.
„Nech toho,“ Procedila jsem mezi zuby.
On ale nejevil žádnou známku toho, že by uposlechl. Jen mě víc přitiskl k sobě. Neměla jsem nervy se s ním teď přít a tak jsem se douvelebila s pokusila se usnout. Možná bych byla radši kdybych znovu usnula nevědomky. Pokaždé, když se nadechl jsem cítila jeho břišní svaly na svých zádech. Čím víc jsem přemýšlela nad tím, kdo mě teď objímá, tím víc jsem pociťovala jak mi rychleji tluče srdce, jak mi proudí horká krev v těle a jak mi sem tam přejede mráz po zádech, doprovázený tím nejlepším pocitem uvnitř. Přesně tím pocitem jako když stojíte v zimě venku jen v plavkách a dáte si panáka vodky. Přesně ten kdy se ve vás mísí teplo a zima. Přesně ten, který zmizí rychleji, než si ho pořádně stihnete vychutnat. Znovu jsem se pokusila vymanit z jeho spárů, ale nepovolil ani trošku. Budík ukazoval 4:36, když jsem se na něj dívala naposled.
Ráno mě probudili sluneční paprsky, které pronikali mezi žaluziemi. Mžouravě sem se rozhlédla kolem sebe, ale Sama jsem nenašla a tak jsem si jen přehodila jeho polštář přes hlavu a pokračovala ve spánku. Už jsem skoro znovu spala, když nejspíš úmyslně zapnul rádio a naladil tu nejotravnější stanici jakou mohl.
„Děláš si srandu? Koukej to vypnout!“ Zanadávala jsem.
„Ne,“ odsekl nejdrzeji jak mohl.
„Prosím…“ Zaskučela jsem a přitiskla si polštář víc hlavě v domnění, že to pomůže. Nepomohlo… Netrvalo dlouho a sebral mi ho.
„Same prosím!“ Zamumlala jsem protivně.
„Nech toho,“ prohlásil vesele a hodil po mě šibalským pohledem.
Pffff, to sotva,“ prohodila jsem a přehodila si místo polštáře přes hlavu peřinu. Už jsem ani nedoufala, že by mi jí nechal a jen jsem čekala na okamžik, kdy ze mě strhne i jí. Ale nic. Nějakou dobu jsem váhala jestli se neurazil, protože neudělal vůbec nic. Třeba se slitoval…
Neslitoval! Ztratila jsem naději když mi přejel prstem po chodidle a já sebou leknutím škubla. Jen se tiše zasmál.
„Notak vstávej,“ žadonil.
„Mmmm…ne…“
„Fajn jak chceš,“ chytl mi pevně nohu, kterou jsem nestihla pokrčit pod peřinu a začal mě na ní lechtat. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale na to byl až moc dobře připravený.
„Né…prosím,“
„Nepros a vstávej…“
„Proč?“
„Mno…vzhledem k tomu, že zítra začíná škola a my nemáme žádný věci, by jsme měli pro nějaký dojet. Včera jsem dostal nějakej seznam učebnic…“
„Cože?“ Zařvala jsem a vyhrabala se z pod peřiny.
„Cože co?“
„Mno třeba to, že já nevím… neměla jsem ponětí, jaký je datum!“
„A?“
„Tak mohl jsi mi třeba říct že je to už zítra.“
„Vždyť ti to říkám,“ zasmál se, „tak hned tak nevyšiluj,“ prohodil a podíval se na mě tak, že jsem nedokázala odolat. Ale já se snažila!
„Nevyšiluju,“ odsekla jsem a snažila se na sobě nedat znát, jak moc mě má v šachu.
„Dobře no… tak se oblíkni, já se půjdu najíst. Skus sebou hejbnout, potřebovali by sme odjet tak…,“ podíval se na hodinky,“ asi za půl hodiny.“
„Ale, ale já mám hlad,“ zaskučela jsem.
„Neměla si tak dlouho spát,“ probodl mě pohledem.
„Ale když…“
“Já ti něco vezmu sebou,“ skočil mi do řeči, „tak sebou fakt hoď prosím, nebo nám všude zavřou.“
„Pokusím se,“ prohodila jsem a usmála se na něj.
Jen se ušklíbl a zmizel. Připadala jsem si jak přejetá traktorem. Vůbec jsem neměla náladu na courání po obchodech a kupovat něco do školy. Pfff. Do školy. Udělalo se mi špatně jen z tý představy tam zase chodit. Nevím proč jsem na to přistupovala. Vlastně vím. Zcvokla bych se tu bejt pořád jen s ním! Jenže… to bylo jen to, co jsem si namlouvala. Ve skutečnosti jsem byla sama v jeho přítomnosti ráda.
V koupelně jsem se pokusila udělat ze sebe zase nějak vypadajícího člověka…musím uznat, že na to, jak špatně to vypadalo se mi to i povedlo. A když se na to člověk nezaměřil nebyly vidět ani kruhy pod očima. Nějakou dobu jsem se přehrabovala ve skříni a dumala, co na sebe. Přecejen už to byla nějaká doba, co jsem někde byla. Byla jsem vážně bezmocná. Potřebovala jsem radu. Minisukně a …to bílý tílko, prolítlo mi najednou hlavou. Neměla jsem čas přemýšlet nad něčím jiným a tak jsem chmátla pro tohle.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám pár minut času a tak jsem se rozhodla jít za Samem dolů. On byl ale všude dřív, takže jsme se srazili už na schodech.
„Jo, přesně tohle tílko jsem měl namysli,“ Prohodil se šibalským výrazem a očima mě pobídl abych šla za ním…