Protože on chtěl 29. kapitola

Na chvíli jsem ještě zaváhala, jestli se nemám vrátit a z trucu si vzít něco jinýho. Podíval se na mě ale tak, že jsem to zase hodně zavrhla.
„Tohle nebudeš dělat,“ rejpla jsem do něj když startoval.
„Nevím o čem mluvíš,“ zasmál se zvrhle a vrátil mi šťouchanec těsně pod žebro.
Tak strašně jsem o tom s ním chtěla mluvit, tak hrozně mi to vadilo. Ale stačil jediný jeho pohled a nedostala jsem ze sebe nic z toho. Prostě to nešlo, nedalo se odolat těm kaštanovým očím.
„Máš ten seznam?“ Prohodila jsem když jsem se dostali dál od domu.
„Jo…počkej,“ sáhl do kapsy a podal mi zmačkaný kus papíru.
Očima jsem projížděla seznam, ale zase jsem mu ho vrátila aniž bych se dostala do půlky. Narazila jsem na matiku, ekonomiku a dějepis-tudíž na nejotravnější předměty co můžou být a bála jsem se pokračovat dál.
„Co je to vůbec za školu?“
„Gympl,“ oznámil mi a zahnul k většímu obchodnímu domu.
„Zbláznil ses? Neudělám ani přímačky!“
„Klid, vezmou nás oba bez nich,“ prohodil šibalským tónem a já věděla, že se nemusím ptát na to, jak to dokázal.
„Jakto že ti to najednou tak jde?“ Nestačila jsem se divit.
„Stačí přijít jak na to, pak to jde samo,“ uculil se.
„No super,“ zabručela jsem.
„Pro tebe to ale pořád nic neznamená…můžeš to zastavit když budeš chtít to přece víš,“ vysvětloval když jsme mířili k točicím dveřím.
„Hmmm… ani už necítím když se o něco pokoušíš takže…“
„Protože se nesoustředíš a jestli tě to potěší… Vynasnažil jsem se dneska ráno jak jen jsem mohl abys nic nepoznala. Nebudu toho u tebe využívat…Slibuju,“ Pronesl tak přesvědčivě, až jsem byla ochotná tomu uvěřit.
„Krom toho,“ pokračoval, „dá se toho i slušně využít…“ Jen jsem se na něj nechápavě podívala a zahnula za ním do Domu knih.
„Nebo ty se snad hodláš učit?“ Ušklíbl se a instinktivně chmátl pro učebnice, jako by věděl kde přesně jsou. Jé jakoby…on věděl. Přece se nebude tak namáhat a nebude se ptát, kde je najde, když zjistí odpověď sám.
„Ale… nebude jim to divný?“
„Nemyslím si…,“ chmátl pro poslední učebnici a zamířil k pokladně.
Pokladní se na něj divně zadívala když vytáhl přesnou částku ještě něž jí vyslovila ale jemu to očividně nevadilo.
„Jinak…abysme zítra neříkali každej něco jinýho. Vaši jsou na rok v Anglii a ty jsi nechtěla jet s nima a protože ti bude za pár měsíců osmnáct dovolili ti zůstat u nás. Můj táta je kolega z práce tvojí mámy takže mu plně důvěřuje.“
„Nechtěli mluvit s našima?“
„Chtěli a taky mluvili…teda myslí si to. Máš hlad?“ Zeptal se nejspíš jen proto, aby zamluvil předchozí větu.
„Trošku,“ špitla jsem.
„Fajn, dojdu pro něco, zkus zatím najít volnej stůl…“
Nevím který z nás na tom byl hůř. Nemohli udělat zvlášť stoly pro všechny fastfoody, které tam na sebe byli nalepené. Né…tam prostě dali jen jedny pro všechny a nahňahňali je tak blízko k sobě jak jen to šlo. Procházela jsem tam a zpátky už pomalu bezmocná, protože nikde nebylo místo. Naštěstí jsem si všimla jak skupinka kluků opouští stůl pár metrů ode mě a rychle jsem ho zabrala. Sotva jsem dosela dorazil Sam se dvěma talíři těstovinového salátu.
„To že na něj mám chuť já neznamená, že ho musíš mít taky,“ Podotkla jsem než jsem se pustila do jídla.
„Vadí?“
„Né…já jen…to je jedno…“
Nemohla jsem si nevšimnout jak na něj zírají dvě holky od protější stolu. Obě peroxidní blondýnky a bylo vidět že se ta jedna snaží vyrovnat té o něco dokonalejší. I když tady se o dokonalosti mluvit nemohlo. Neříkám ať se nelíčí ale tohle? To už bylo fakt uhozený…
„Nevšímej si jich,“ zašeptal a dal mi ruku kolem ramen.
Chtěla jsem mu ji sundat, ale pak mi došlo proč to dělá. Ta „lepší„ mě zlostně probodla pohledem, zvedla tác a oznámila druhé, že odchází. Ta jí instinktivně následovala. Naschvál prošla kolem nás a prohodila: „Tak ty bys měl na lepší!“
Sam se jen typicky ušklíbl, chvilku zapřemýšlel a pak se ozvala rána. Ani jsem se neotáčela a věděla jsem, že zakopla o malý schod, který dělil stoly a zbytek nákupního domu.
„Tohle bys neměl,“ zašeptala jsem.
„Já vím,“ protočil panenky a dál se smál. Pak vstal, pobídl mě abych ho následovala. Menším obloukem obešel hysterickou bloncku, která nadávala kde se tam ten debilní schod vzal a proč tam vůbec je. A když už jsem si myslela že je konec se otočil.
„Jako třeba na tebe?“ Usmál se a chytl mě za ruku.
Cítila jsem jak mi cukají koutky ale udržela jsem svůj výbuch smíchu alespoň na parkoviště…