Protože on chtěl 30. kapitola

„Hej ty!“ Zařval za náma někdo. Oba jsme až moc dobře věděli kdo.
„Hmmm?“ Otočil se a zabručel nepříjemně.
„Omluvíš se jí!!!“ Pištěla horší verze „dokonalosti“.
„Myslíš?“ Prohodil a otočil se že odejde.
„Nebudeš jí ponižovat!!! Co si o sobě sakra myslíš?“ Ječela ještě víc a když nezabíralo ani to chytla ho za košili a otočila ho k sobě.
„Pusť,“ sykl skoro nepříčetně.
„Až se omluvíš Daniel.“
„Mmmm…ne,“ vytrhl se jí.
„Může ti dát víc jak tohle nic!“
„Co prosím?“ Zrudl. Začínala jsem se bát co přijde dál. Věděla jsem že nemá cenu se do toho motat. Jen jsem přemýšlela nad způsobem, jak ho nejlíp uklidnit.
„Vůbec jí neznáš… měl si jí dát aspoň šanci…“
„Já mám to co chci,“ usmál se a objal mě kolem pasu.
„Co na ní proboha vidíš?!? Vždyť je plochá jak letiště!!! Jen se na ní podívej…“
Tohle už nevydržel… Věděla jsem že překročila jeho meze. Ať už bych se mu líbila sebemíň, byla jsem to já koho si vydupal a koho chtěl.
„Neznám hmmm? Myslím, že toho vím víc jak ty…“ Ušklíbl se.
„Co tím myslíš?“
„No…já nevím co třeba Ben…Jmenuje se tak tvůj přítel ne?“
„Same nech toho,“ nedalo mi to. Musela jsem se do toho vložil. On mě ale umlčel vražedným pohledem a já se nezmohla na další protesty.
„Na co narážíš?“ Nechápala…
„Podvádí tě s ní…“
„Nesmysl… co to na mě zkoušíš?!? Vždyť … né to je blbost. Nemá cenu s tebou ztrácet čas!!! Zařvala a odpochodovala zpět ke dveřím.
Sam jen protočil panenky a zalezl do auta.
„Proč to děláš sakra…nemohl si jí jen prostě donutit odejít?“ Nechápala jsem ho.
„To by nebyla taková sranda,“ pousmál se, ale když zjistil že se nesměju nahodil vážnější výraz, „krom toho už bylo na čase aby na to přišla…“
„Počkej… On jí s ní fakt podvádí?“
„Mhm…myslíš že bych to řekl jen tak, když můžu vědět pravdu?“
„Tohle je na hlavu…měl by jsi toho nechat…“
„Proč? Ona je fajn holka… jenom se moc snaží vyrovnat tý druhý… třeba jí jednou dojde, jaká mrcha to je…“
„Nejde jen o ní!“
„Kelly nech toho,“ usadil mě pohledem.
„Měla bych?“
„Jo,“ Odsekl nepříjemně.
„Nebuď netykavka,“ musela jsem si rejpnout.
„Já?“ Já nevím kdo tu vyšiluje…opět,“
„Já nevyšiluju,“ urazila jsem se.
„Né. Ty se mnou vlastně mluvíš úplně normálně,“ usmál se.
„Přesně tak…až budu vyšilovat, poznáš to,“ prohodila jsem a byla ráda, že mě nechal prosadit můj názor, ikdyž šlo o blbost. Mohl mě donutit toho nechat, aniž bych ti to uvědomila. Obdivovala jsem to, já bych se totiž asi zabila, kdybych se musela poslouchat pomalu 24 hodin denně.
„Fajn, já si na to počkám…ale musíš uznat že byl dnešek fajn nebo ne?“ Podíval se na mě s nadějí v očích.
„Jo, to byl,“ usmála jsem se. Nevěděla jsem ale, jestli to dělám proto, že jsem mu nedokázala odolat nebo proto, že jsem si to opravdu užila. Na druhou stranu…mohlo to dopadnout hůř…