Jako den a noc

Stál na okraji útesu a nechal vítr, aby si pohrával s jeho vlasy i oblečením. Nechal ho, aby odvál vzpomínky pryč. Tak daleko, jak jen to bude možné. Chtěl zapomenout. I po těch mnoha letech toužil zapomenout, avšak nebylo mu to přáno. Pořád byly tu, a pořád bolely. Minulost ho opět dostihla a nyní již nejspíše nebylo úniku. Odhrnul si z obličeje větrem rozcuchané vlasy a zadíval se dolů. Do hlubiny, kde čekalo jen a pouze sladké zapomnění. Odvrhl ten lákavý nápad. Nebyl zbabělec a hodlal se všemu postavit čelem. Ať to stojí, co chce. Rázně se otočil a odešel pryč.
***
V krbu plápolal skomírající oheň a alespoň trochu osvětloval místnost, kde seděl osamělý muž. Dlouhé nohy měl nataženy před sebe, rukou se štíhlými prsty svíral broušenou sklenici s jantarově zabarvenou tekutinou a zíral přímo před sebe. Zůstal v celém sídle sám. Nikdo už s ním nezůstal a nejspíše to bylo jedině dobře. Nesnesl by jejich vyčítavé pohledy, kterými ho častovali, než je všechny vykázal pryč ze svého života. A oni poslechli. Bez řečí a nejspíš navždy ho opustili. Vyhovovalo mu to. Mohl se alespoň v klidu soustředit na své myšlenky a touhy, které ho uvnitř sžíraly celá léta. Do místnosti se vkrádalo první světlo nového dne. Mužova tvář však zůstávala naprosto nečitelná a bez výrazu. Vypadal jako socha. Jako krásná, i když poněkud zanedbaná socha. Nakonec se přece jen pohnul, když vztekle mrštil křišťálovou číší do krbu, kde se roztříštila na kusy. Stejně jako můj život, pomyslel si s hořkým úsměvem nad ironií tohoto přirovnání, které mu vytanulo na mysli.
***
Na Bradavické pozemky padal soumrak a zvon upozorňoval studenty na blížící se večerku. Jen dvojice stojící pod stromem mimo dohled ostatních ho ignorovala. Světlovlasý mladík natáhl ruku ke svému společníkovi, ale ten se na něj jen pohrdavě usmál, a tak ruku stáhl. I přesto se však k druhému muži přiblížil, co nejvíce si dovolil.
„Proč to prostě nemůžeš přiznat? Proč ti tolik záleží na mínění ostatních?“zašeptal jedovatě světlovlasý mladík ke svému tmavovlasému společníkovi. Byli jako den a noc. Jeden s vlasy černými, jako noc a bouřkově šedýma očima. Druhý s popelavě blond vlasy a očima, které připomínali dva kusy ledu.
„Nenechám se ponížit jen proto, že mám něco s jedním Zmijozelákem!“vrátil mu jedovatě. Bledý mladík se na něj ublíženě podíval. Nevěřil tomu, co slyšel, i přesto, že věděl, že se nepřeslechl.
„Je v tom on, že?“zeptal se Lucius bez emocí. Sirius na něj ostře pohlédl. V očích mu planuly výhružné ohníčky a svaly na čelisti se mu napjaly, když se k němu naklonil.
„Nepleť se do ničeho, o čem nic nevíš!“zasyčel mu zblízka do obličeje. Lucius na něj hleděl, jako kdyby ho spatřil poprvé v životě. Nakonec se však neovládl a přitiskl své rty na ty Siriusovi. Ten na okamžik strnul, ale v následujícím okamžiku mu začal horlivě oplácet jeho laskání. Nakonec se však vzpamatoval a se zuřivým výrazem se od blonďáka odtrhl. Z bouřkově šedých očí mu šlehaly blesky. Kdyby pohled mohl zabíjet, tak by mladý Malfoy zemřel velice bolestivou a krutou smrtí. Sirius se otočil na patě a rázoval potemnělými školními pozemky směrem k hradu. Ani jednou se neohlédl na osamělého mladíka, který za ním hleděl s posmutnělým výrazem někoho, kdo si uvědomil, že tomu druhému není dost dobrý. A přece ho nedokázal přestat milovat. Přesto se nedokázal vyhýbat tomu, že trávil čas v jeho společnosti, i když tajně.

Sirius se vřítil do společenské místnosti Nebelvíru, kde se málem srazil s Jamesem, kdyby mu neuhnul z cesty, a vyběhl po schodech do ložnice, kde s sebou praštil do postele. Rozzuřeným pohledem provrtával strop ložnice. Uslyšel vrznutí otevíraných dveří a poté i klapnutí západky, když je někdo opatrně zavřel. Sirius se po tom zvuku ani neohlédl, zarputile zíral dál do stropu. Ucítil, jak se matrace jeho postele zhoupla, když si na ni někdo sednul. Ani přesto se však nepodíval na příchozího. Stejně i bez toho věděl, kdo to je.

Ucítil na paži letmý dotek. Vzdorovitě zíral dál nad sebe.
„Siriusi?“ozval se opatrně druhý mladík. Dva nádechy trvalo, než k němu otočil hlavu. Nepromluvil.
„Co se stalo?“zeptal se s poněkud větší naléhavostí druhý mladík. Sirius jen zavrtěl hlavou a zavřel oči. Nehodlal se svému nejlepšímu příteli svěřovat s tím, co se právě stalo. Nemohl mu říct, že se zapletl se Zmijozelákem a ještě k tomu s mužem. Nepochopil by to, tím si byl jistý.
„Dobře, Tichošlápku, když mi to nechceš říct, tak to zkusím uhodnout sám,“pousmál se nepřítomně brýlatý mladík. Sirius na něj upíral ocelově šedý, neproniknutelný pohled.
„Myslím, že jsi měl dost nevydařené rande. Pokud jsem to trefil, tak alespoň kývni,“řekl prosebně mladík a rukou si pročísl už tak dost rozcuchané vlasy. Tichošlápek kývnul. Na Jamesově tváři se objevil chápavý výraz, který se promísil s jakýmsi zadostiučiněním nad tím, jak svého přítele zná.
„Nechci o tom mluvit. Je to příliš složité,“zavrčel na něj Sirius. Přítel se chápavě usmál.
„Je aspoň hezká?“neodolal a zeptal se. V Siriusově tváři se promítlo několik výrazů, když se mu ve vzpomínce zjevila bledá, podlouhlá tvář s očima, které ze všeho nejvíc připomínají dva broušené safíry. Na tu tvář s těmi výraznými lícními kostmi, rovným nosem a úzkými rty zvlněnými pohrdavým úšklebkem.
„Ne, je krásná,“odpověděl a nemyslel přitom na ženu, ale na tu tvář, kterou nedokázal vytěsnit z mysli. Nedalo se nic dělat, musel si konečně přiznat pravdu. Lucius Malfoy se mu dostal pod kůži a vypadá to, že se ho jen tak nezbaví. Ale upřímně, stojí ještě o to vymazat ho ze svého života? Nevěděl. Nebo to možná ani nechtěl vědět. James se musel na svého společníka chápavě usmát. Také on často ztrácel hlavu kvůli krásným ženám, zvlášť když něco nešlo podle jeho představ.
„Koukám, že tě fakt rozhodila,“uchechtnul se. Sirius na něj upřel nebezpečně zamračený pohled. James jen zvedl ruce v obranném gestu.
„Vždyť jsem toho zase tolik neřekl. Jen konstatuji viditelná fakta,“mírnil ho přítel. Sirius se nakonec pousmál koutkem úst.
„Jsi dobrý přítel, ale je to o dost složitější. Fakt promiň, Dvanácteráku, ale nehodlám o tom mluvit!“upozornil ho na zjevný fakt. James jen pokrčil rameny a stiskl mu povzbudivě paži.
„Tak pojď dolů nebo řeknu i Remusovi a budeme tě obtěžovat svojí společností tady,“ušklíbnul se kamarádsky. Sirius neodpověděl, ale nakonec se alespoň posadil na posteli. James to bral jako souhlas a urychleně zmizel ve dveřích, aby se v nich vzápětí objevil s Remusem v závěsu.

Remus se jako vždy plaše usmíval, když vešel do společné ložnice a pohlédl na černovlasého přítele na posteli. Ačkoliv nechtěl, nedokázal se tvářit zamračeně, když hleděl do bezelstné tváře mladého vlkodlaka.
„Co s váma mám dělat. Sedněte si,“rezignoval nakonec Sirius a udělal na své posteli o něco více místa, aby se tam nějak dokázali všichni tři poskládat. Když se konečně usadili, tak místnost naplnilo soudržné mlčení, které chvílemi rušilo občasné zavrzání postele, když se některý z nich pohnul, aby si mohl najít lepší pozici.
„Díky,“ozval se jako první Sirius a odhrnul si z obličeje pramen černých vlasů. Oba mladíci se na něj zadívali s lehkým úsměvem na rtech. James ho najednou objal okolo ramen a Remus se mu natáhl přes nohy, jako by byl pes nebo kočka. Sirius se cítil dobře. Tak dobře, jako když byl s… Ne, nesmí na to myslet! Zakazoval si v duchu. Zavřel oči a nechal se kolébat příjemným teplem dvou skoro mužských těl, která se k němu tiskla. Jejich blízkost ho uklidňovala. Brzy mu z tváře zmizel vztek i frustrace, které tam byli od chvíle, kdy Malfoye zanechal na školních pozemcích.

Remus se mu zavrtěl na nohách a Siriusovi se bezděčně prohloubil dech a tělo mu ztuhlo. Násilím se donutil uvolnit. Mohl jen tiše doufat, že si toho žádný z nich nevšiml. Zahleděl se na něj hnědý pohled jeho vlkodlačího přítele. Sirius musel nasucho polknout, aby vydržel tu tíhu toho zvláštního pohledu. Jako kdyby ho znal až do morku kostí a viděl mu až na dno duše, kde sídlí jeho obrovská touha po jednom muži. Remus mrkl a kouzlo zmizelo. Tichošlápek uviděl v Remusově pohledu jedinou nevyslovenou větu: Rozumím ti. Sirius tomu pohledu nevěřil, ale nechal to plavat. Třeba si s ním jen poněkud ošklivě zahrávala jeho vlastní mysl.

Už byla úplná tma a v chlapecké ložnici hořela jen jedna svíčka. James se najednou s potutelným úsměvem zvedl a chystal se odejít. Oba přátelé se na něj podívali se zvláštním výrazem.
„Mám ještě schůzku s Lily,“vysvětlil jim a lehce znejistěl. Tichošlápek s Náměsíčníkem chápavě přikývli. Oba věděli, že James má pro tu zrzavou chytrolínku slabost. Zaklaply dveře a Remus se Siriusem osaměli.
„Kdo je to?“zeptal se po chvíli Remus a jakoby mimochodem mu dlaň položil těsně nad koleno a lehce stiskl. Sirius se ztěžka nadechl.
„Kdo je kdo?“prohlásil lehoučce přiškrceným hlasem.
„Kdo je ten, který způsobil, že ti je tak mizerně?“zeptal se tentokrát konkrétněji mladý vlkodlak. Sirius strnul. Řekl ten ne ta. Takže Remus na to přišel. U něj se rozhodně nebude muset bát, že to někomu vyzradí. Ale nad přítelovou otázkou jen zamítavě zavrtěl hlavou. Remus se pousmál koutkem úst a povytáhl se po přítelových nohách více nahoru, až měl hlavu v úrovni jeho hrudi. Sirius se zajíkal, jak ho to vzrušilo, ale raději se nehýbal.
„Řekni mi, kdo to je, nebo ti nedám pokoj,“prohlásil s umíněným výrazem Remus a rukama mu přejel přes boky až nahoru k žebrům. Siriusovo dýchání se v tu chvíli prohloubilo a v ústech měl najednou sucho.
„Chci to vědět, protože jsem zvědavý vlček, a když to řekneš ty mě, tak já potom řeknu své tajemství tobě,“usmál se přítel lišácky. Sirius přikývnul a hledal správná slova, kterými by vyjádřil, co cítí. Nakonec to vzdal a prostě to na kamaráda vybalil bez obalu.
„Lucius Malfoy. Ten blonďatej zmetek, který neumí nic jiného, než se povyšovat a ponižovat ostatní,“vyprskl s hořkostí, která se mu vtírala do srdce po každé, když na něj pomyslel. Remus tiše hvízdnul. Tohle byla pecka, to tedy nečekal. „Jenže já, i přesto, že se mi zadřel pod kůži, se stále bojím reakce Jamese. Bojím se, že když to James zjistí, tak mě zavrhne. A James je…“nedokázal dokončit větu.
„Přítel,“dořekl za něj Remus tiše. Sirius přikývl a nechal, aby mu clona černých vlasů zahalila obličej. Remus k němu vzhlédl.
„A já jsem ten, kdo tajně touží po tobě, kamaráde,“zašeptal tiše. Cítil, jak se pod ním Tichošlápkovo tělo napjalo. Byl rád, že ho neodsoudil. Už o tom potřeboval s někým mluvit a stejně jako Sirius se i on bál, co by na to řekl James. Ani jeden z nich ho nechtěl ztratit.

Dny ubíhaly v monotónním duchu a Sirius se s Luciusem potkával pouze na společných hodinách. Ignoroval Luciusovy dlouhé, zkoumavé pohledy, i když mu z nich mravenčilo v zátylku. Během jednoho z posledních dní školního roku to však mladý Black nevydržel a vytáhl si Malfoye do soukromí. Zatáhl ho do nepoužívaných umýváren a zlostně za nimi zabouchl dveře. Lucius si ho prohlížel s neskrývaným zájmem. Vlasy, jako vždy staženy sametkou, měl hladce učesané, takže jasně vynikl ostrý profil jeho krásné tváře.

Stál tam, jako socha a prohlížel si černovlasého muže, který před ním rázoval dlouhými kroky.
„Co si přeješ, Siriusi?“ptal se velmi zdvořilým tónem.
„Tebe!“prsknul hněvivě. Lucius na něj okamžik omámeně zíral. Tohle nečekal. Váhavě k němu natáhl ruku, avšak Sirius ji ignoroval. Dál přecházel v jinak opuštěné místnosti, přičemž pohled přetékající zlostí, zabodával do dlaždic na zemi.
„Siriusi,“zašeptal něžně. Jmenovaný na něj pohlédl a konečně se zastavil. Už to nedokázal vydržet. Přikročil k Luciusovi, chytil ho oběma rukama na tvářích, a hladově k němu přisál svoje ústa. Lucius se nehýbal, pouze pootevřel ústa na naléhání svého partnera a oplácel mu polibky. Sirius se až s fyzickou bolestí odtrhl od svého partnera a zahleděl se mu do ledově modrých očí, v kterých doutnala vášeň a zdály se proto ještě modřejší, než obvykle.
„Nemůžu s tebou být,“vydechl nešťastně Tichošlápek se skloněnou hlavou. Nechal vlasy, aby mu zahalily obličej neprůhlednou clonou. Lucius se pohrdavě usmál, když na něj hleděl. Ačkoliv uvnitř cítil sžíravou bolest, jak se v něm něco zlomilo a odtrhlo, tak navenek nedával nic znát. Jako prakticky kdykoliv, když se něco dělo, si nasazoval netečnou masku, na níž se neobjevovaly žádné pocity. Na tváři měl hořký úsměv a v očích led.
„To kvůli Potterovi, že?“vyplivl jedovatě. Sirius mlčel. „Ty toho idiota miluješ! Vždycky jsi ho miloval a bojíš se, jak by reagoval na to, že chodíš se mnou! Tvůj zbožňovaný James by tě totiž mohl odkopnout, protože ses někdy zapletl s nenáviděným Zmijozelákem!“vrčel temně Lucius a ledově hleděl na svého tmavovlasého přítele.
„Nic nechápeš a nepochopíš,“zavrtěl hlavou. Zadíval se mu pevně do ledových očí. „Jdi do hajzlu! Už nikdy se mi nepleť do cesty a táhni k čertu, Luciusi! Vypadni z mého života a nikdy se do něj nevracej!“zašeptal zdrceně Sirius. Už nyní litoval svých slov, ale nedokázal si pomoci. Lucius bezdůvodně žárlil na jeho nejlepšího přítele. Ale měl pravdu. Bál se, co by tomu řekl James. Nechtěl o něj přijít. Doufal, že jednou se vzpomínky na Luciuse z jeho mysli vytratí.

***

Na parapetu zašramotily soví pařátky a na okno zaťukal zobák. Luciuse to konečně probralo z letargie a vzpomínek. Odebral se k oknu, které otevřel, a za nímž seděla na okenní římse malá sovička, která mu nacvičeným pohybem nastavila nožku, aby z ní mohl sejmout kousek pergamenu. Jakmile tak učinil, sovička odlétla směrem ke střeše, od které si nejspíše slibovala něco té potravy.
Lucius rozbalil pergamen a pročítal si dopis napsaný tak známým rukopisem až se mu z toho málem zatočila hlava. Sirius. Chtěl se s ním setkat.

Lucius začal dlouhými, ráznými kroky přecházet po pokoji a rukama si projížděl vlasy, až se mu nakonec naprosto uvolnily zpod sametky, a orámovaly mu obličej jako bílá záplava. Na pergamenu byl určený datum i čas. A on přesto nevěděl, zda ho chce či nechce vidět. Vzpomínky bolely o to víc, že věděl, že na tom, že se odcizili, nesl část viny i on sám. Možná, že kdyby tehdy nežárlil, jako naprostý idiot, bylo by vše jinak. Ale on žárlil a život na žádné kdyby nehraje. Pokud se nepřizpůsobíte, život vás převálcuje a zanechá opuštěného a zraněného. A on se tehdy přizpůsobil. Ale třeba je tohle jeho poslední šance na setkání s člověkem, kterého vždy nějakým záhadným, nelogickým způsobem miloval. Nevěděl, co má dělat a to ho rozčilovalo ještě víc. Zastavil se a už asi posté si přečetl lístek, než ho zmuchlal a hodil do krbu, kde se k životu probral plamínek věčně hladového ohně. Pozoroval ten výjev, dokud se pergamen nerozpadl v popel.

Nakonec se rozhodl. Dá Blackovi poslední šanci, ať už po něm chce cokoliv. Odešel se dát trochu do pořádku. Když nakonec stál ve vstupní hale, vypadal, jako obvykle. Chladně, arogantně, povýšeně a nedostupně. Nikdo by neřekl, že ještě před chvílí vypadal, jako zoufalý člověk, ztracený ve svých vlastních hořkých vzpomínkách na minulost. Na minulost, která se nyní vrátila v plné síle.

Sirius čekal na smluveném místě. Jako vždy vypadal neupraveně a nenuceně, i když uvnitř něj to vřelo emocemi. Přišlo mu, že čím déle tu čeká, tím více se mu krev v žilách mění v led. Měl strach, co se stane, až ho znovu uvidí. Bál se. Ano, on Sirius Black, měl strach. Bál se a zároveň se těšil. V duchu si uvědomoval, jak je to zvláštní kombinace. Ale ohledně něj měl vždy spousty rozporuplných pocitů, takže to vlastně není nic nového. Z celého srdce doufal, že se tu objeví každou chvíli. Doufal, že mu nedá košem a přijde. Doufal, ale jistý si tím nebyl ani co by se za nehet vešlo.

Ozvalo se tiché prásknutí, když se o několik metrů dále, než stál, zhmotnila mužská postava. Sirius zatajil dech. Takže přišel. Hleděl na Luciuse, který se k němu přibližoval dlouhým energickým krokem.
„Co ode mne chceš?“zeptal se ledově Lucius s arogantním výrazem v obličeji. Black na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Zadíval se do těch přenádherných ledově modrých očí. Tolik ho miloval. A nikdy jsem nepřestal, uvědomil si.
„Odpuštění,“zašeptal poslední z rodu Blacků. Lucius se na něj zamračil, avšak nepromluvil.
„Vím, že chci po tolika letech možná příliš, ale já tě miloval,“přiznal tiše Sirius a upřeně mu přitom hleděl do očí.
„Ach ano, vzpomínám si,“začal výsměšně Lucius. „Miloval jsi mě natolik, že jsi mě odvrhnul. Odkopnul jsi mě, jako starého psa, který už ti nebyl dost dobrý,“dokončil chladně. Siriusovi se zablesklo v očích vzteky.
„Co mi na to řekneš, Blacku?“zeptal se jedovatě. Dotyčný se nadechl, než promluvil.
„Že bych si přál vrátit zpět čas a napravit to. Nikdy jsem to neměl udělat. Nechtěl jsem tě ztratit, a přesto jsem to udělal a celé roky se tím vědomím užíral. A poslední co ti řeknu, než tě nechám odejít je to, že jsem tě miloval,“řekl Sirius a zvedl ruku, aby svého společníka umlčel,“a stále miluji,“dokončil a se skloněnou hlavou čekal, co přijde. Dlouho se nedělo nic, pak však na paži ucítil sevření prstů. Zmateně se zahleděl do bledé tváře.
„Co?“zeptal se. Víc však učinit nestačil, protože se o něj Lucius otřel rty. Sirius ho oběma rukama chytil za obličej a přitáhl si ho, co nejblíže. Lucius neprotestoval, jen objal svého partnera a vychutnával si blízkost jeho těla. Jejich polibek se prohloubil a přibylo v něm mnohem víc vášně. Vášně, kterou v sobě oba dva potlačovaly skoro dvacet let, a která se nyní hlásila o svá práva. Když se od sebe odtrhly, tak měli oba muži rty zrudlé naléhavými polibky a v očích jim doutnaly přísliby.

Dlouho stáli jen tak v pevném objetí s hlavou na rameni toho druhého. Vítr jim cuchal vlasy, dokud se černá nepropletla se skoro bílou. Oba věděli, že k sobě patří, stejně jako k sobě patřil den a noc. Věděli, že jeden bez druhého by nedokázali existovat.
„Už nikdy tě nenechám odejít,“zašeptal Lucius a pohladil svého společníka po tváři, než se s ním přemístil na své panství. Doufal, že v krbu v ložnici stále hoří nebo alespoň doutná oheň a je tam dostatek dřeva, protože měl pocit, že z postele nikdo z nich nevystrčí hodně dlouho ani nos.