Protože on chtěl 31. kapitola

„Né…ještě né…prosím,“ skuhrala jsem když mě vzbudila hlasitá muzika.
„Přijedeme pozdě…vstávej,“ vybídl mě a roztáhl závěsy“
„Noták…nemusíme tam přece jezdit…“
„Ale musíme, jdu se najíst…jestli do půl hodiny nedorazíš jedeš hladová,“ probodl mě pohledem a zmizel z pokoje.¨
Ještě nějakou dobu mi trvalo než jsem se vyhrabala z postele. Řekněme že docela dlouho, takže jsem sebou při ranní hygieně a výběru oblečení musela docela hodit. Vzala jsem si nakonec to samé, co včera do obchodu, ale vyštrachala jsem ještě bílou mikču ze skříně pro případ, že by venku bylo chladněji.
Tak moc jsem si přála abychom na sebe narazili cestou. Pořád jsem se bála, že někde potkám Nicka. Nebála jsem se toho, že by mi něco udělal ale…
Rychle jsem seběhla schody a s pohledem zabodlým do země zamířila přímo do jídelny. Sam už byl očividně nasnídaný a jen čekal, až uběhne ta půlhodina, aby mohl prohlásit, jak věděl že nepřijdu.
„Jsem tu,“ prohlásila jsem hned co jsem otevřela dveře.
„Máš na to pět minut,“ prohodil, když zvedl pohled od hodinek.
„Co?“
„No dobře…možná deset,“ usmál se.
„Vezmu si to sebou,“ popadla jsem rohlík a namířila ven.
„No jak chceš, já bych počkal.“
„Jo, to vidím…“
„Jenom tam chci být včas…na tom snad není nic špatnýho ne?“ Ušklíbl se
„Chceš snad vést poslušný studentský život?“
„Možná… alespoň první den by to bylo fajn…“
„Nevydržíš to ani hodinu,“ hodila jsem po něm provokatérským pohledem a zaplula do auta.
„Vsadíš se?“ Pousmál se a nastartoval.
„Fajn o co?“
„Já umím bejt slušnej Kelly…“
„Jasně,“ vybuchla jsem smíchy, “a taky hodnej, nevinnej a tak?“
„Si piš,“ usmál se šibalsky.
„Uvidíš sama…“
„To snad radši ani né,“ ušklíbla jsem se a pustila rádio.
Netrvalo dlouho a zastavil.
„Už jsme tu?“
„Skoro, odsud musíme pěšky.“
„Cože? Proč?“
„Ve svých „18“ bych úplně měl peníze na takovýhle auto…“
„No tak máš zazobanýho tatíka, co je na tom zvláštního?“
„Je to na druhý straně ulice, to dojdeš.“
„Takový pěkný auto a ty budeš dělat že jezdíš autobusem…“
„Vlakem…“
„Proč vlakem proboha?!?“
„Autobusy k nám nejezdí…“
„Puntičkáři…“
„Kelly poslouchej…tohle není sranda… nevzdoruj mi tam uvnitř jasný? Musíme říkat to samí…“
„Promiň…já vím…“
Ta jeho druhá strana ulice, byla sakra dlouhá druhá strana. Jako by to auto nemohl zaparkovat jen za rohem. I tím vlakem by jsme to měly blíž.
„To sice je, ale od nás je nádraží docela daleko,“ prohodil a usmál se.
„Tak by sme na to nádraží dojeli autem no,“ odsekla jsem a nevěděla jestli se sním mám přít o to, aby se mi nehrabal v hlavě, když to není potřeba. Je pravda, že jsem se nesnažila mu v tom zabránit. Čím častěji to zkoušel tím větší kontrolu jsem na tím měla. Jenže… čím víc to zkoušel, tím líp mu to šlo. Tím větší a důležitější věci dokázal zjistit…
„Jsme tu,“ prohodil a vydal se po schodech do budovy.
Jediné, co jsem z dlouhého názvu stihla byla EU.
„Hej!“ Zastavila jsem ho.
„Hm?“
„Neříkals, že je to gympl?“
„Jo říkal…ale chtěla jsi jít na práva ne? Tady můžeš začít…“
„Děkuju,“ špitla jsem. Nevím proč mě to potěšilo. Snažil se mi zařídit co nejvíc normální život. Snažil se dělat věci, jaké bych dělala, kdybych nebyla s nima…