Protože on chtěl 33. kapitola

„Pan Johanson a slečna Fleawerová,“ ozval se nejistý ženský za našimi zády.
„Ano, to jsme my,“ usmál se a natáhl k ní ruku, „Sam,“ dodal a hodil po mě pohledem.
„Kelly,“ vypadlo ze mě, aniž bych to stihla postřehnout, stejně jako podání ruky.
„Těší mě, tak pojďte, představím Vás třídě,“ pousmála se a otevřela dveře do třídy.
Pořád jsme stáli na tom stejném místě. Nebýt toho, že se Sam vydal kupředu a zničil mi tak můj opěrný bod nehla bych se asi vůbec. Stále jsem čekala, až ve třídě nastane klid, ale ten nepřicházel a nepřicházel.
„No tak, uklidněte se,“ snažila se je umírnit poměrně klidným, vyrovnaným hlasem.
„Ale paní učitelko…jakpak ste se měla…povídejte, přehánějte,“ pokoušela jedna z žaček hlasem, který se nedal přeslechnout ani přes všechen ten řev.
„Dobře,“ odsekla a usmála se, jakoby na její narážky byla už dávno zvyklá, „sedněte si… chci Vám představit nové žáky…“
Ve třídě to začlo hučet, ale všechno ustalo když Sam, se mnou v závěsu strčil hlavu do třídy.
„Tohle je Samuel Johanson a Kelly Fleawerová,“ pousmála se a vybídla nás abychom přistoupili blíž. Zoufale jsem tikala pohledem po třídě a hledala co nejvíc kluků, ale s mojí smůlou sem narazila jen na tři.
Buď v klidu… je to dobrý…nenervuj se… znělo mi pořád v hlavě a já věděla, že to není moje práce. Normálně bych vzdorovala snažila se ho dostat pryč od mých myšlenek, ale momentálně mě to docela uklidňovalo. Nestáli jsme tam ani minutu, i přes to si ale nešlo nevšimnout, jak většina holek doslova visí Samovi na rtech a ten zbytek si jen něco šuškal bez toho, aby z něj spustil oči. Cítila jsem, jak začínám rudnout a tak se mi docela ulevilo, když nám vyučující našla místo. Sice v první řadě, hned vedle katedry, ale hlavní bylo že jsem se s ním nemusela rozdělit.
Zaplula jsem oknu, tudíž na místo, kde jsem byla co nejvíc schovaná před zbytkem třídy. Byla to jedna z mála chvílí, kdy jsem byla opravdu ráda, že je Sam vedle mě. Věděla jsem, že kdyby tam nebyl tak uteču…a už se tam nikdy nevrátím. Nikdy bych se nevrátila mezi ty přefintěný dilči. Nechtěla jsem je všechny házet do jednoho pytle, ale od prvního pohledu mezi ně patřilo minimálně 70% holek.
Byla bych ráda, kdyby se mi klepali jen konečky prstů, ale to co provádělo moje tělo se tak nazvat nedalo. Málem jsem vyjekla když se mě dotkl.
„Klid, je to v pohodě,“ zašeptal a podíval se na mě tím nejdokonalejším pohledem, jakým v tu chvíli mohl. Dlouze jsem se mu zadívala do temně hnědých očí, zhluboka se nadechla a uklidnila se.
„Jaký to je?“ Zašeptala jsem.
„Co myslíš?“
„Vědět, že po to tobě všechny do posledního puntíku jedou…“ špitla jsem. Ale né proto, že bych snad žárlila, nebo tak něco, ale proto, že mě jeho hlas uklidňoval tak, jak ani nejde popsat.
„Nudný… proto jsem rád že jsi tu ty,“ ty která ví, jekej jsem a bere mě takovýho…a né jen proto, jak vypadám. Projelo mi hlavou. Nejdřív jsem nechápala, proč to nedořekl, ale pak mi došlo, že tady si budeme muset o hodně víc dávat pozor na to, co řekneme.
„Ale paní učitelko, Vy jste mi pořád neřekla, jak jste se měla. Tohle všechno už jsme slyšeli minulej rok. Stejně Vás nikdo neposlouchá, rovnou můžeme jít domů,“ skočil nám do toho hlasitý dívčí hlas, a vzhledem k tomu, že žačka které patřil seděla hned za náma tak i s plnou hlasitostí.
„Sáro nechte toho,“ napomenula ji, ani zdaleka né tak klidně jako poprvé, „a už jsem Vám říkala že dobře. Krom toho, pustit Vás nemohu.“
„Bože proč!! Proč tady máme trčet zavřený úplně zbytečně!“
Vyučující jen protočila panenky a vrátila se ke čtení školního řádu, který byl obohacen o další informace ohledně kouření, opouštění školy o malých přestávkách, což se pochopitelně týkalo zejména kuřáků…