Krev

Mycroft se vrátil značně unaven z práce. Byl za to však rád, protože se tak mohl soustředit na něco jiného než na rodinu, nebo spíše na to, co z ní zůstalo. Ve svých osmnácti letech mu oba rodiče zemřeli na choleru, záhadnou nemoc z neznáma, bez léčby, která sužovala celou Anglii. Teď, téměř po osmi letech se staral o svou mladší sestru Marian a o dům, ve kterém vyrůstali. Nebylo to žádné panské sídlo, ale pořád lepší, než kdyby bydleli na ulici. Se ztrátou se snažil vyrovnávat různými způsoby. Útěchu jeden čas dokonce hledal v alkoholu i opiátech, avšak nedokázal dlouho čelit špatnému svědomí. Dal si tedy slib, že udělá vše proto, aby měla šťastný život. Nebylo to vždy lehké, protože Marian dokázala být pořádně tvrdohlavá. Občas mu připadalo, že to snad dělá i naschvál. Věděl ale, že to nemyslela nijak zle. Kolikrát se nabídla, že půjde pracovat, nikdy jí to však nedovolil. On sám sice chodil domů vyčerpán, ale držel se přesvědčení, že mladá dáma by pracovat neměla. Práce příručího v knihkupectví byla sice velmi náročná pro tělo i duši, ale nemohl si pomoci. Knihy přímo miloval, obzvlášť pak jejich prazvláštní vůni, která ho uklidňovala.
Vzbudilo ho klepání na dveře jeho pokoje.
„Vstávej, Mycrofte. “ ozývalo se z druhé strany. Probral se a chvíli byl zmaten. Nejdříve si myslel, že zaspal do práce, což si nemohl dovolit, pak si ale uvědomil, že je dnes neděle a pan Stewartson mu dal volno. Nešlo mu tedy do hlavy, proč ho sestra budí.
„ Tak už se prober, bráško. “ řekla posměšně Marian. Moc dobře věděla, jak ho vytáčelo, když ho takhle oslovovala. O pět minut později seběhl schody a usadil se ke stolu. Nad ohněm byla zavěšena konvice, z které se linula příjemná vůně kávy. Neznal nic lepšího po ránu, jako šálek této tekutiny. Nalil si svůj ranní příděl a usadil se zpět na své místo ke stolu. Touhle dobou celý Teighmounth spal, tudíž z okna nikoho na ulici neviděl.
„ Všechno nejlepší k narozeninám, Mycu. “ popřála mu setra. Úplně na své narozeniny zapomněl. Otočil se objal ji, čímž považoval celou věc za uzavřenou. Na dárky si nikdy nepotrpěl, obzvlášť v takto těžké době. Po pravdě narozeniny a jiné události tohoto druhu nesnášel, protože mu připomínaly úmrtí milovaných osob. Na venek nedal nic znát, jelikož pochopil, že pro jeho sestru to znamená hodně, a jak ji tak znal, něco si pro něj připravila. Jeho odhady byly správné. Jakmile se od ní vzdálil, v dlani se jí objevila krabička.
„ Otevři to. “ řekla mu a krabičku mu podala. Převzal jí s nejvyšší opatrností, jako by její obsah byl nebezpečný. Když však otevřel víko, došla mu slova. Uvnitř ležel stříbrný medailonek, který skrýval fotografii jeho rodiny. Byl si tím jistý, protože přesně takový měl i jeho tatínek. Na fotce vypadali všichni veselí a šťastní. Marně se snažil zadržet slzy, napůl smutné a na půl šťastné. Jak si všiml, Marian také měla zvlhlé tváře. Na dlouhou chvíli oba spočinuly v objetí toho druhého.
„ Děkuji ti, sestřičko. “ řekl, pořád ještě šokován dárkem. Tahle upomínka na dobu, kdy vše bylo ještě v pořádku, mu dodala nové síly, které jak věděl, bude potřebovat.
John Stewartson byl šedesátiletý pán, který však vypadal nejméně o dvacet let mladší. Byl Mycroftův blízký přítel, zaměstnavatel a vdovec. Ta prokletá nemoc, která sžírala celou Anglii, mu vzala ženu, což, jak Mycrofta už několikrát napadlo, byl jeden z důvodů, proč si s ním tolik rozuměl. Oba moc dobře věděli, jak těžké je přijít o někoho milovaného. Knihkupectví Stewartson Books se skládalo ze dvou pater. V tom přízemním se nacházel prodejna a sklad, v tom druhém starý pán bydlel.
Jeho knihkupectví se nacházelo v části města, které se cholera vyhnula obloukem. Bylo to živé místo, kde proudily davy lidí již v brzkých hodinách, což byl jeden z důvodů, proč Mycroft musel vstávat do práce tak časně. Kolikrát šel ještě za tmy, pouze za světla plynových lamp. Často se bál o svůj život, přeci jen to nebyla ta nejbohatší čtvrť, ale zatím měl vždy štěstí.
„ Dobré ráno. “ pronesl, když vešel zadním vchodem do knihkupectví. Věděl, že jeho zaměstnavatel tu už nějakou dobu je, takže ho nepřekvapilo, když mu byl pozdrav opětován.
„ Dobré ráno. Dnes jsi tu nějak brzy, Mycrofte. Mohu ti nabídnout čaj? “ optal se ho starý pán, kupodivu překvapen. Mladík však jen vděčně přikývl, neboť venku bylo chladno a neznal lepší způsob, jak se zahřát. Oba si vychutnávali ranní šálek čaje, když je vyrušil zvuk zvonečku, který oznámil nového příchozího. To je zvláštní, pomyslel si Mycroft. Neměli v tuhle hodinu moc zákazníků, a když zjistil, kdo to je, připadalo mu to podivnější ještě víc. Před pultem, kde krom kasy ležely úhledně vyrovnané knihy, stála žena, jejíž věk bylo těžké určit. Byla oděná celá v černém a zvláštně voněla. Ta vůně prostoupila jeho tělem, až se mu z toho motala hlava. Ač stála pár kroků od něj, ho velmi přitahovala, skoro hypnotizovala. Nedokázal ze sebe vydat hlásku, jen tam tak stál a zíral na ní. Postavu štíhlou a šaty ji pasovaly, vše to navíc doplňovaly rudé vlasy, které sahaly až po pás. Když se konečně probral z transu a našel slova. Věnovala mu dlouhý pohled, jako by četla v knize.
„ Odpusťte, madam. Nevím, kam se podělo mé vychování. Mohu vám být nápomocen? “ omluvně se zeptal.
„ Ano…“ stihl postřehnout, než slyšel ze zadní části místnosti šouravým krokem přicházet pana Stewartsona.
„ Přijměte prosím mou omluvu, baronko. Jste tu zajisté kvůli našemu obchodu? “ podotknul pán. Baronka, řekl si pro sebe Mycroft a v obličeji pocítil horkost. Tohle zpackal.
„ To vskutku jsem. Můžeme si promluvit někde … v soukromí?
„ Zajisté. “ odpověděl a nasměroval baronku do horního patra. Než ji následoval, věnoval mladíkovi starostlivý pohled. To byl pro něj zvláštní zážitek, na který však celkem rychle zapomněl, neboť měl hodně práce. Přivezli totiž nové knihy, a ty se musely zkategorizovat, což byla práce skoro na celý den. S chutí se do toho pustil, avšak se nejednou přistihl, jak myslí na tu ženu.
Když se k večeru vracel domů, měl v hlavě zmatek. Pořád viděl názvy knih, které zařazoval a nemohl se jich zbavit. To ho však tolik netrápilo. Za celý den se v knihkupectví ukázalo pár lidí, zato pan Stewarston ne. Vlastně ho do konce své směny neviděl. Jakmile mu pracovní doba skončila, uzamkl celý obchod a vyšel po schodech do patra, kde ho však nenašel. Nejspíš odešel do města a zapomněl se mu o tom zmínit, říkal si, když zamkl i zadní vchod a klíč vložil do prázdného sudu, který využívaly právě k tomuto účelu. Celý den mu připadal zvláštní. Nejdřív ta žena, a ten ustaraný pohled pana Stewartsona, jako by se o něj bál.
„ Konečně jsi doma. “ zvolala Marian, když uslyšela Mycroftovy unavené kroky.
„ Přišel ti dopis, ale ten počká, nejdříve se musíš najíst. Udělala jsem tvé oblíbené jídlo. “ oznámila mu a Mycroftovi z té vůně, kterou náhle ucítil, mu zakručelo v břiše. Za celý den snědl jen kousek chleba a sýru, takže se mu teď sbíhaly sliny. Potěšilo ho o to víc, že mu sestra upekla pstruha a brambory s máslem.
„ To jsi nemusela. “ řekl, když začal hodovat. Muselo to všechno stát dost peněž, protože ryba chutnala čerstvě a v téhle době je něco takového těžké obstarat.
„ Dnes je výjimečný den. Kdo ti to píše? “ odbila jeho starosti otázkou. Mycroft otevřel obálku a vyndal z ní dopis. Jak záhy zjistil, odesílatelem dopisu byl pan Stewartson.
„ Mycrofte, omlouvám se za svou nepřítomnost, ale udělalo se mi nevolno a po zbytek dne jsem musel ke svému doktorovi. Vím, že se na tebe mohu spolehnout ohledně obchodních věcí, takže jsem tě nerušil od práce. Zítra se prosím zastav před tím, než kostelní hodiny odbijí třetí hodinu ranní, mám pro tebe důležitý úkol. Baronka si tě vyžádala.“ Nic víc, krom podpisu v dopise nestálo. Místo toho, aby dostal odpovědi, měl ještě víc otázek. Rozhodl se, že sestře radši nic neřekne, jen ji oznámil, že zítra bude v práci dříve, poděkoval ji za večer a odebral se do svého pokoje. Neměl nejmenší tušení, jak moc se mu změní život.