Krev II.

II.

      Mycroft byl celý nesvůj. Za celý život se nesetkal s nikým vyššího postavení, než byl majitel knihkupectví a teď bude mluvit přímo s baronkou. Sestře nic neřekl, neboť to nepovažoval za nutné. Myslel si totiž, že to bude prostě jen malá výchylka z jeho rutinní práce. Vstal ještě za časného rána a položil si otázku, zda v poslední době vůbec vstával někdy za slunce. Nedokázal si vzpomenout, a tak se s tím prostě smířil a s prázdným žaludkem šel do obchodu, kde se měl setkat s panem Stewartsonem. Očekával, že bude muset starého pána vzbudit, přeci jen byla ještě spíš noc, než ráno, ale kupodivu ho přivítal, ještě než stihl otevřít dveře. Stařík vypadal snad ještě hůř, než včera. Za celou tu dobu, co se s ním znal, nebyl nemocný, avšak teď vypadal, jako by ho doháněly ty roky, kterým se vzhledově vyhýbal.

„ Dobrá, jsi tu, pojď dovnitř. “ řekl Mycroftovi a stále se za ním ohlížel, jakoby ho snad měl někdo sledovat. Když si byl jistý, že je opravdu sám, zavřel a zamkl za sebou, což mladíka překvapilo.

„ Děje se něco? “ optal se, protože ho chování jeho přítele překvapilo.

„ Vše je v pořádku. Nahoře jsem ti připravil oblek, běž se převléknout. “ odbyl ho a ukázal mu směr. Jako bych to tu neznal, pomyslel si Mycroft a odebral se do horního patra. Tam našel v pokoji, který sloužil jako ložnice, na masivní skříni viset oblek, jež ho naprosto okouzlil. Sám se neoblíkal nijak špatně, ale nemohl si dovolit utrácet za oblek, jako ten, který měl před sebou. Nejdříve si myslel, že mu bude moc malý, přeci jen pán byl menšího vzrůstu, ale když se do něj navlékl, padl mu, jako by byl šitý přesně na jeho míry. Opodál stálo na podstavci zrcadlo, a když do něho pohlédl, nemohl uvěřit, že se divá na svůj vlastní odraz. Připadal si spíš jako nějaký šlechtic, než pomocník v knihkupectví. Přál si, aby ho takhle mohli vidět rodiče, ale rychle tu smutnou myšlenku zahnal, musel se teď soustředit na úkol, ať byl jakýkoli.

      Když o pět minut později scházel ze schodů dolů, na vše se díval z jiného pohledu. Co záleželo na tom, co bude dělat? Nic nekalého to nebude, tím si byl jistý, a navíc počítal s tím, že dostane nějakou odměnu, z které mohl Marian něco koupit. S touhle vidinou dal veškeré otázky stranou a soustředil se pouze na přítomnost.

„ Takže, co se ode mě očekává, pane Stewartsone? zdvořile se otázal.

„ Za chvíli přijede drožka, která tě odveze na barončino sídlo. Až tam dorazíš, vyhovíš veškerým barončiným přáním a na nic se nebudeš ptát. Při odchodu by ti měla dát balíček, který musíš chránit svým životem a za žádných okolností ho nesmíš otevřít. Je ti vše jasné? “ dokončil instrukce otázkou a prohlížel si ho důkladným pohledem. Na kratičký okamžik se chtěl na všechno vyptat, měl tolik otázek, ale namísto toho jen jednoslovně odpověděl Ano a čekal. Neuplynula snad ani půlhodina a na dveře obchodu kdosi zaklepal.

„ To je tvůj odvoz. Neotálej a pamatuj na to, co jsem ti řekl. “ rozkázal pán a vložil mu do ruky měšec, který rozhodně nebyl lehký. Z tohohle budeme moct žít na pár měsíců bez starostí, pomyslel si Mycroft a nastoupil do kočáru. Jeho odvoz se rozjel svou cestu a zaplnil tak jinak tichou ulici zvuky koňských kopyt. Začaly se mu klížit oči, a po chvíli se spánku oddal. Přeci jen mnoho nenaspal a krátký spánek nemůže ničemu uškodit. Vzbudilo ho náhlé zakodrcání a následné zastavení.

„ Vstávejte, pane, jsme na místě. “ ozvalo se zvenku. To mu přišlo podivné, neboť kočí nemohl přeci vědět, že usnul. Ačkoli se mu nechtělo opustit vyhřáté místo uvnitř povozu, otevřel dvířka a pomalým, ještě rozespalým krokem vkročil na zem. Pohled, který se mu naskytl, ho donutil zůstat stát na místě a zírat. Věděl, že baronku musí být nesmírně bohatá, ale sídlo před ním bylo uchvacující. Nejenže bylo mohutné a vešlo by se do něj celé obyvatelstvo jeho ulice, nýbrž světla, která vycházela zevnitř celému obydlí dodávala magický vzhled, který ho vábil blíž. Kočí zavelel koním a byl pryč, než si toho Mycroft vůbec pořádně všiml. Vydal se jedinou možnou cestou k sídlu. Zastavil se před dveřmi, které byly zdobeny ornamenty a písmem, které nepoznával. Všiml si poněkud zvláštního klepadla ve tvaru nějakého ptáka. Uchopil jej do ruky a chtěl zaklepat, když v tom se dveře otevřely a málem ho vtáhly dovnitř, kdyby se nepustil. Před ním se táhla chodba, která vypadala, že vede donekonečna. Jakmile vešel dovnitř, dveře se s hrozivým skřípáním zavřely. Otočil se a náhlém záchvatu hrůzy se je snažil otevřít, avšak bez úspěchu.

„ Pojďte se mnou, mladý pane. “ ozvalo se za ním a Mycroft málem vyjekl. Vůbec nikoho neslyšel přicházet, takže ho muž, který se znenadání objevil, vyděsil, až málem vyjekl. Muž se hrbil do tak nepřirozeného úhlu, až se nosem pomalu dotýkal země. Vypadal tak staře, ale rázoval energetickým krokem dál chodbou. Nezbývalo mu nic jiného, než aby ho následoval. Zavedl ho do kulaté místnosti, která byla přepychově vybavena. Jednu stranu zdi tvořila obří police s knihami, až se zdálo nemožné jejich držení na místě. Nepochyboval o tom, že jsou pečlivě seřazený podle žánru a autora. V místnosti byl krom jiného také krb, z kterého sálalo příjemné teplo a pohovka, která vypadala velmi pohodlně. Dalších věcí si nestihl všimnout, neboť do místnosti vkročila baronka. Luskla prsty, načež muž, který doprovodil Mycrofta, odešel.

„ Přeci jen jste přišel. “ oznámila a uvelebila se na pohovce. Opět tak krásně voněla a on si přál, aby se její společnosti mohl těšit ještě dlouho.

„ Já… ano.. přišel jsem, jak jste žádala, má pání. “ odvětil a čekal, co bude dál. Popravdě neměl nejmenší tušení, čím by mohl baronku potěšit.

„ Nemusíte být tak zdvořilý, pojďte si ke mně sednout. “ řekla a Mycroft z nepochopitelného důvodu dostal strach. Chtěl jít zpátky domů, k Marian, kde bylo bezpečno, ale nedokázal odolat takové kráse před ním. Po chvíli strach opadl.

„ Nuže? Jak vám mohu posloužit?? “ optal se a věděl, že by byl schopen udělat cokoli, jen aby ji potěšil.

„ Ach ano, dnes v noci mi posloužíte víc než dobře. “ odpověděla a k Mycroftovu údivu se k němu naklonila. Přejela mu jazykem po krku a pak ho políbila. Nebyl schopen slova, natož aby byl schopen polibek opětovat, ale vzbudilo se v něm jeho vychování a odtáhl se.

„ Prosím, to nemohu. Já … nejspíš bych měl jít.“ omluvil se a vstal.

„ Okamžitě si sedni. “ řekla takovým tónem, z kterého tuhla krev v žilách. Znovu se posadil vedle té ženy, kterou byl naprosto pohlcen.

„ Odejdeš až ti řeknu, je to jasné?“ oznámila a přitáhla si ho k sobě. Mycroft na jejích rtech spatřil úsměv, ale překvapila ho jiná věc. Měl dojem, že zahlédl vyčnívající tesáky. Pak ucítil prudkou bolest v místě, kde ještě před chvíli ucítil rozkoš. Bolest byla nesnesitelná, ale vše to trvalo jen chvíli, neboť ztratil vědomí. Jeho poslední myšlenky patřily jeho sestře.