Krev III.

III.

      Vzbudil se za zvuku koňských kopyt, která dopadala na dlažební kostky. Když otevřel oči, zjistil, že se nachází ve stejném povozu, jaký ho odvezl k baronce. Celé tělo měl v jednom ohni a hlava ho bolela, jako by propil celý večer. Snažil se vzpomenout, co se stalo, neboť měl prázdno a jediné na co si pamatoval, byl ten barončin úsměv a její rty na jeho krku. To mu však připadalo poněkud podivné, takže si řekl, že se mu to jen zdálo a zaměřil se na další věc. Balíček. Nevzpomínal si, že by se o něm vůbec zmínil, nebo že by o něm z barončiných úst padlo jediné slovo. Z náhlého popudu vstal a udeřil se do hlavy. Došlo mu kde je, a i když byl slušně vychován, zaklel. Přišlo mu, jakoby zvenčí uslyšel uchechtnutí. Usedl zpátky do pohodlného místa a přemýšlel nad tím, co se mohlo stát. Z jeho úvah ho vytrhlo náhlé zastavení povozu.

„ Jsme na místě. “ oznámil kočí. Mycroft vystoupil a zjistil, že byl zavezen přímo před svůj domov. Chtěl se vydat rovnou domů, když ho zastavil hlas kočího.

„ Ještě moment, mladý pane. Tady je balíček pro pana Stewartsona.“ řekl a podal mu ze svého místa zabalenou krabici, jejíž obsah mu byl skryt. Zjistil, že se dívá do tváře muže, který uvedl k baronce. Včera neměl možnost si jeho obličej blíž prozkoumat, ale teď, v ranním slunku, zjistil, že muž má vrásčitou tvář a nepřítomný pohled. I na kozlíku seděl tak nějak v předklonu, až se divil, že ze svého místa nespadne. Převzal balíček a odkráčel ke dveřím. Vzal za kliku a otevřel. V této části ulice kriminalita nebyla, takže k otevření nepotřeboval ani klíč. Vstoupil do přítmí pokoje a zavřel za sebou. Z venku bylo slyšet, jak se kočár dal opět do pohybu. Po chvilce si jeho oči přivykly skomírajícímu světlu a uviděly, že u stolu, kde tolikrát jedl, spí jeho sestra. Zahryzalo ho svědomí a on si uvědomil, že se měl přece jen zmínit o svém časném odchodu. Zajisté se o něj strachovala a čekala, až se vrátí. Staré hodiny, které jeho rodina vlastnila již několik generací, začaly odbíjet celou hodinu. Pohlédl na ně a nemohl tomu uvěřit. Bylo pět hodin po poledni, což nedávalo smysl. Měl za to, že u baronky strávil hodinu, či dvě a ne takovou dobu. Potichu prošel kolem spící sestry a chtěl jít do svého pokoje, když v tom se Marian vzbudila.

„ Kde jsi proboha byl? Víš ty vůbec, jaký strach jsem o tebe měla? “ spustila zával výčitek a vstala. Není horšího pekla, než - li hněvu ženy, pronesl si v duchu pro sebe a objal Marian na uklidněnou.

„ Už jsem tu, sestřičko, neboj se. “ utišil ji a jemu samotnému se ulevilo. Ať se stalo cokoli, je v bezpečí u milující sestry, na ničem víc nezáleží. Tedy až na doručení toho balíčku, který v tom zmatku upustil na zem. Odtáhl se od ní a sehnal se k balíčku, aby ho zvedl, ale zjistil, že jeho obsah se rozbil, neboť krabice byla zespod navlhlá. Obal se zbarvil do červena a tekutina, která byla uvnitř, prosákla i na zem. Nejdřív si Mycroft myslel, že obsah musí být lahev nějaké vína, ale když krabici otevřel, znechuceně ji odložil. Uvnitř se nacházely ampulky s krví. Co se to tu sakra děje? ptal se sám sebe a už podruhé v jednom dni zaklel.

„ Jsi raněn, Mycrofte? “ optala se sestra a náznak hněvu či zloby byl tentam.

„ Ne, to ten balíček. “ odpověděl, pořád značně zmaten. Řekl sestře vše, nač si vzpomínal, tu část, kde ho baronka líbala, vynechal, protože se za to styděl a navíc si nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdálo.

„ Proč by ale někdo chtěl krev? Pokud pan Stewartson nemá zalíbení v jistých pohanských zvycích, pak mě nenapadá, proč by ji potřeboval. “ oznámila mu. To Mycrofta pobavilo. Nedávno totiž domu přinesl knihu o zvycích kmene Saxonů, od Jeremyho Lloyda, která se právě těmito věcmi zabývala a Marian se ji hned ujala. V knihách měla stejnou zálibu, jako její bratr.

„ To netuším, sestřičko, ale něco musím udělat. “ řekl a vydal se ke dveřím. Ta nevědomost ho dopalovala a jeho starý přítel mu dlužil přinejmenším vysvětlení. Spolu s balíčkem šel do knihkupectví. Neobtěžoval se použít zadní vchod, prostě do obchodu nakráčel.

„ Mycrofte! Máš ten balíček? “ optal se ho pan Stewartson, jakmile zaregistroval jeho přítomnost.

„ To je to, co vás zajímá? Skoro na nic si nepamatuji, všechno mne bolí a vás zajímá ten zatracený balíček? “ hněval se na něj a ve vzteku po starém pánovi mrštil balíčkem. Jakmile ho pan Stewartson uviděl, připadal Mycroftovi zhypnotizován. Také si všiml, že jeho oblek je značně umazán od té krve. Tolik se těšil, jak si oblek nechá, teď byl však na vyhození.

„ Nechcete mi říct, co se tu děje? “ optal se ho, do jisté míry uklidněn. Toužil po odpovědích jako po ničem jiném.

„ Nechtěl jsem tě do toho zatáhnout, to mi věř, ale já to musel dostat a baronka tě chtěla…“ bránil se pán, avšak jeho pohled pořád spočíval na onom balíčku.

„ K čemu tohle potřebujete? Nevšiml jsem si, že byste snad kdy dělal nějaké výzkumy.“ oponoval mu mladík. Tohle mu snad hlavou vrtalo ze všeho nejvíc. Z toho rozčilení ho hlava rozbolela ještě víc, jakoby mu někdo zatloukal hřebík přímo do mozku.

„ Och,chlapče, tolik toho nevíš. Nikdy sis nepoložil otázku, proč pořád vypadám tak mladě? Víš kolik mi je ve skutečnosti? Je mi už víc jak sto let! Nebýt tohohle zázraku v podobě této krve, byl bych už dávno pouhým kostlivcem, kterým vlastně už beztak jsem.“ řekl knihkupec a uchechtl se. Sáhl dovnitř balíčku a vytáhl neporušenou ampulku s krví, kterou následně otevřel a její obsah pozřel.

„ Tohle je přece… šílené, nemožné! Vykřikl Mycroft celý zděšený. Samo sebou, že si tuhle otázku už pokládal, ale měl za to, že starý pán prostě vydatně jí a občas sportuje.

„ Šílené, říkáš? Možná máš pravdu, ale přesto tu stojím a měl bych už být dávno mrtev. Ach jak nádherný to pocit, když mi v žilách koluje tak mladá krev. Je mi líto, co musím udělat, ale baronka si žádá víc. “ řekl stařík a okamžik na to Mycroft ucítil na zátylku bolest od nečekaného úderu tupým předmětem. Svalil se na zem jako pytel brambor a upadl do bezvědomí.