Krev IV.

IV.

      Neviděl nic než tmu, která ho pohltila. Chvíli si myslel, že oslepl, avšak po chvilce pátrání přeci jen našel miniaturní zdroj světla v podobě škvíry u dveří, které byly opodál. Z jejich úrovně odhadoval, že se nachází v nějakém sklepě, navíc by tomu odpovídal ten odpudivý puch a zima. Bolest, která mu dělala stále společnost, byla pořád dost otupující, takže když se pokusil vstát, zamotala se mu hlava. Nebyl svázán, ale o nějakém úprku si mohl nechat jen zdát. Vždyť ani nevěděl, kde se nachází a bez nějakého světla by nedokázal opustit ani tuhle místnost. Měl obavy o sestru, kterou zanechal samotnou doma, nevědomou o všech těch věcech, kterým sám nerozuměl. Už chtěl začít volat o pomoc, když v tom uslyšel přibližující se kroky. Slyšel, jak podrážky bot šourají o povrch země a s hrůzou zjistil, že mu to něco připomíná. Dveře se otevřely a v nich stál muž, do jehož tváře neviděl, protože svícen, který si nesl, byl přeci jen příliš malý. Když muž promluvil, Mycroftovi hned došlo, kde je a vůbec se mu to nelíbilo.

„ Pojďte, mladý pane, musíme vás připravit. “ řekl kočí a sluha zároveň. Mycroftovi bylo jasné, že se nachází v barončině sídle. Proč však musel být omráčen a vězněn, to mu nebylo jasné. Pořád seděl na místě, takže stařík byl nucen ho popohnat.

„ Nemáme na to celý den, honem. “ pobízel ho.

„ Celý den na co? Co po mne chcete? “ otázal se Mycroft, kterého místo tmy teď pohltil strach. Věděl, že ať ho čeká cokoli, nebude to tak hezké, jako barončina společnost.

„ Já po tobě nechci nic, mladíku. To baronka, dostane se ti velké pocty.“

 Stařík ho vedl spoře osvětlenou chodbou, ale i tak si všiml výzdoby, jejíž lesk se odrážel ve svitu svícnu. Jeho kroky utlumoval koberec, tak jemný a hebký, že musel stát celé jmění. Chodba skončila a Mycroft se spolu se svým průvodcem objevil v kruhové místnosti, která byla obklopena policemi s knihami. Celou místnost osvětloval masivní lustr, který visel uprostřed  a dodával jí tak zvláštní nádech. Také zde bylo poměrně horko, neboť na lustru bylo zasazeno hodně svíček. Nezáviděl tomu, kdo je musel rozsvicet. Nechápal, jak je možné, že se do kulaté místnosti vejde tolik knih, ale bylo mu to celkem jedno, protože ho uchvátily tituly. Názvy knih byly vedeny zlatým písmem a nenašel snad ani jednu, která by nebyla v obalu z kůže. Připadal si jako v sedmém nebi a na strasti úplně zapomněl. Z omámení ho však vyvedla další řeč staříka.

„ Přinesu vám nějaké jídlo. Měl byste se snažit odpočinout a nabrat síly, bude to dost možná vaše poslední šance.“ řekl a uchechtl se. Mycroft vůči tomu muži začal pociťovat nenávist, ne však tak velkou, jako ke svému dlouholetému příteli.

„ Kde je baronka? Musím s ní mluvit ..“ začal se vyptávat, avšak sluha ho zastavil gestem ruky a dodal : „ Baronka odpočívá, ty bys měl taky. “ Poté odešel a zanechal tak Mycrofta ve svých úvahách a otázkách. Tak zaprvé, jaká šílenost se tu děje, že ho omráčili a on má sloužit jako nějaká podivná forma zábavy? Za druhé, proč s ním ten stařík mluví tak divně? Jednou se chová odtažitě a pak zase jako by byl jeho známý. Ale ze všeho nejvíc ho momentálně zajímalo, jak může baronka spát za světla? Posadil se do křesla, které tu bylo krom polic s knihami jediným kusem nábytku. Rázem ho přešla chuť číst knihy a začal se opravdu strachovat o Marian. Neměl žádnou jistotu, že jí nebude ublíženo, neznal totiž další nekalé plány Stewartson, či baronky. Bylo mu z toho do breku.

      Uběhl nějaký čas, nevěděl, kolik přesně, protože to neměl jak zjistit, než se sluha vrátil s tácem jídla. Mycrofta překvapilo, že tác je dřevěný, neboť si myslel, že si baronka se svým přepychově vybaveným sídlem dovolí tác přinejmenším stříbrný. To, co sluha přinesl, nevypadalo vůbec lákavě. Na tácu našel zeleninu, která už dávno nebyla čerstvá a kousek nějakého masa, kterého se odmítl dotknout. To vše bylo zavrženo pohárem vody, která páchla tak odporně, až se mu z toho všeho dělalo špatně. Nikdy nebyl vybíravý, také si to ani nemohl dovolit, ale tohle na něj bylo moc.

„ Vyřiďte baronce prosím, mé díky, ale tohle jíst a pít opravdu nebudu.“ řekl a snažil se, aby to vyznělo co nejvíc nepovýšeně, i když to asi přesně tak vyznělo. Co mu je vlastně potom? Je tu držen proti své vůli. Stařík se jen uchechtl a celé si to odnesl. Někde v pozadí odbíjeli hodiny další část dne. Podle kukaček, které Mycroft slyšel až sem, bylo přesně osm hodin. Předpokládal, že neprospal v bezvědomí půlku dne, tudíž osmá hodina večerní. Jakmile hodiny utichly, ozvaly se kroky. Na chvíli si myslel, že je to opět sluha, ale poznal, že způsob jakým kroky znějí, je jiný, vznešenější. Baronka.

„ Dobrý večer, Mycrofte.“ Pronesla medovým hlasem, aniž by byla ve stejné místnosti. Přišlo mu, že si to spíš představil, než ve skutečnosti slyšel.

„ Musím se omluvit za své poněkud nevhodné chování, ale výhody, které nesu, mají i své protiklady. Ach, a také bych se ti měla omluvit za pana Stewartsona, jeho jednání bylo přinejmenším přehnané, jak ti je?“ otázala se, tentokrát však už doopravdy, neboť vstoupila do kruhové místnosti. Jaké výhody a protiklady měla baronka na mysli?

„ Já… cítím se o něco lépe.“ Odpověděl a skutečně se začal cítit lépe. Nebyl si jistý, jestli je to tím, že ta bolest pomalu ustupovala, nebo to bylo barončinou přítomností.

„ Je sestra v pořádku.. baronko?“ zněla jeho další otázka. Z ničeho nic se v něm vzbudilo jeho vychování a gentlemanské zásady. Možná, že kdyby se choval tak, jak by měl, dozví se potřebné věci.

„ Prosím, ne tak formálně. Vzhledem k tomu, že spolu strávíme dlouhou dobu, měl bys mi říkat jménem. Jmenuji se Clarisse. “ odpověděla a posadila se Mycroftovi na klín. To ho popudilo, ale zároveň vzrušilo. Náhle si vzpomněl na podobnou chvilku v jiné části tohoto sídla a polilo ho horko. Baronka, tedy teď už jen Clarisse, připadala Mycroftovi v jakém si tranzu. Dost mu to připomnělo Stewartsona a jeho prokletý balíček s krví. Krev! Vzpomněl si na své oblečení, které bylo od té krve umazané. Že by to byl důvod jejího chování?

„ Ehm.. neodpověděla jsi mi, Clarisse, co je s mojí sestrou? “ optal se a rozhodl se, že už se nedá odbýt.

„ Tvá roztomilá sestřička je to poslední, co by mne teď zajímalo. Navíc ona není nijak důležitá. “ odpověděla a položila mu ruku na hruď. Byla tak studená, až z toho Mycroft dostal husí kůži. Přestal ovládat své myšlenky, toužil jen potom, aby ho Clarisse líbala a dotýkala se ho. Chtěl ji o to požádat, nebo něco udělat, ale nedokázal se pohnout ani promluvit.

„ Och ano, už se to blíží. Věř mi, bude se ti to líbit, když si odmyslím tu bolest. “ oznámila a okamžik na to, se mu zakousla do krku. Mycroft tu intenzivní vnímal jakoby z dálky. Cítil, jak z něj vyprchává život. Clarisse měla pravdu, líbilo se mu to. Alespoň že je Marian v pořádku, to bylo to poslední, na co dokázal ještě pomyslet, pak už nic nebylo. Přestal existovat.