Krev V.

V.

     Přestože se mu zrak zakalil, přerušené myšlenky se brzy navázaly. Tak takhle vypadá smrt, pomyslel si. Snažil se posadit, ale sotva zvedl hlavu, narazil do tvrdého povrchu. Náhle si uvědomil, že je ve velmi stísněném prostoru a přepadl ho nával klaustrofobie, kterou trpěl už od mala. Začal panikařit. Vždyť se tu takhle udusí! Co to s ním Clarisse udělala, ptal se sám sebe.

„Upíra, můj drahý. Přestaň se ošívat, ještě si ublížíš.“ zazněla mu odpověď, nikoli však pro jeho uši, nýbrž v hlavě. Bylo mu do smíchu. Upír? Samozřejmě, že o těchto bytostech slyšel, ale to bylo maximálně tak z nějakého strašidelného vyprávění za bouřlivých večerů. A teď má být jedním z nich.

„To jsem v rakvi?“ ptal se v myšlenkách. Usoudil, že mluvit by bylo zbytečné. Nepřipadalo mu to jako skutečná věc, spíš jako hodně špatná můra. Možná, že je v pekle, napadlo ho.

„Správně, můj milý. Otázky musí počkat, teď odpočívej, vzbudím tě, až bude třeba. Spi.“ zněl mu v hlavě Clarissin hlas. Tomu příkazu nedokázal odolat a usnul.

      Když opět přišel k sobě, na chvíli netušil kde je, a i když si dal útržky paměti dohromady, nebyl si tím příliš jistý. Pokud je opravdu v rakvi, jak je možné, že nepotřebuje dýchat? Také zjistil, že si nedokáže spočítat úder srdce, neměl tep. Mohla by být ta věc o upírovi pravdivá?

„Je to víc než pravdivé, Mycrofte.“ odpověděla mu na nepoloženou otázku Clarisse, tentokrát však normálním způsobem. Okamžik poté se horní stěna otevřela a on uviděl světlo. Byl to pouhý plamínek svíčky, avšak natolik intenzivní a oslepující, že si musel zakrýt oči.

„Ach, omlouvám se, na tohle jsem tě nejspíš musela upozornit. Teď bude tolik věcí jinak…“

Jakmile dokázal opět vidět, posadil se. Opravdu byl celou tu dobu v rakvi. Nahánělo mu to husí kůži, protože v rakvi viděl naposledy své rodiče. Ta bolest ho přepadla z ničeho nic a nebyl schopen tomu zabránit. Ruku si položil na hruď, jakoby ho bolelo srdce, ale to by mu nejdřív muselo bít.

„Takže…co to všechno obnáší, být upírem?“ zeptal se a neodpustil si ironický podtón. V hlavě mu vystřelila prudká bolest, ale skoro hned zase přestala.

„Neber to na lehkou váhu. Tento dar je také velká zodpovědnost. Nejspíš jsi slyšel nějaké povídačky o upírech. Většina z toho jsou hlouposti, ale ne úplně všechno. Svěcená voda a kříže? To na nás neplatí. Ani stříbro nám neublíží, maximálně se popálíš, jinak to má využití spíš na vlkodlaky.“ poučila ho a usmála se. Mycroft si nebyl jistý tou častí s vlkodlaky, nejspíš ho jen škádlila.

„Jediná věc, která nás dokáže skutečně ohrozit je slunce a oheň. Obojího by ses měl vyvarovat.“ dokončila Clarisse svůj výklad a sledovala znovuzrozeného mladíka. Mycroft vylezl z rakve a prohlédl si okolí. Nacházely se někde v podzemí, to bylo jisté, protože na stěnách nebylo žádné okno a ke dveřím vedly schody. Kromě jeho rakve, která byla nejspíše z ebenového dřeva, tu byla ještě jedna, Clarissina, která byla vyrobena z nějakého bílého materiálu, který Mycroft nepoznával.

„Předpokládám, že ta část s rakvemi je tedy taktéž pravdivá.“ zeptal se a poklepal po povrchu té své. Clarisse se opět usmála. Pořád ho velice přitahovala, ale teď už ho svým pohledem tolik nehypnotizovala.

„Je čas, drahý.“ oznámila mu a ukázala ke dveřím.

„Čas na co?“ položil otázku.

„Na lov, ty hlupáčku, cožpak nemáš žízeň?“ zeptala se ho svým vábivým hláskem. Tahle otázka zafungovala jako jakýsi spouštěč. Doposud si Mycroft neuvědomil, jak je vyprahlý. Tušil však, že by mu žízeň nepomohl uhasit ani ten odporný pohár, co mu přinesl sluha. Věděl, po čem touží, co ho bude držet při životě. Krev.

      Clarisse ho zavedla do části města, kterou za svitu měsíce nepoznával. Plynové lampy tu nebyly, takže tu byla dost tma, ale Mycroft viděl dobře, skoro jako za dne. Cestou mu Clarisse vysvětlila pár věcí. Tenhle zlepšený zrak je také jedna z jeho nově nabytých schopností. Počínaje vylepšených zrakem až po rychlost a sílu se mu naskytlo opravdu hodně možností. Vešli do jedné uličky, která vedla do tunelu, který sloužil bezdomovcům a jiným lidem tohoto typu jako domov, když Mycroft zbystřil. Zastavil se na místě a zavětřil jako nějaký pes. Cítil živou bytost. Ne že by po cestě nic podobného nepocítil, ale jak by se asi tvářili obyvatelé nějaké domu, který s Clarisse minuli, kdyby vtrhl dovnitř a začal sát krev prvnímu člověku, který by mu přišel pod ruku? Hádal, že moc dobře ne.

„Cítíš to, že ano?“ optala se ho. Ano, cítil to velmi dobře a také slyšel. Slyšel tlukot srdce. Buch buch, buch buch a takhle pořád dokola. Takhle skupina stále opakujících se zvuků se mu líbila. Šel za zdrojem onoho zvuku a na zemi našel ležet muže. Ani si nevšiml jejich přítomnosti, protože spal. Jeho tělo páchlo, jakoby se nejméně týden nemyl a Mycroft o tom ani nepochyboval. Tyhle schopnosti mají i své nevýhody, pomyslel si.

„Vstávej, ty špíno.“ okřikla spícího muže. Zareagoval pouze zamumláním a převalil se na druhý bok. Byla nejspíš zvyklá, že ji každý vyjde vstříc, protože ji v očích skoro zaplál plamen hněvu, který byl známkou predátora uvnitř. Zvedla muže ze země, pouze jednou rukou, a hodila s ním o nejbližší zeď. Konečně se probral a zaregistroval jejich přítomnost.

„Co.. co mi chcete? Nic nemám!“ bránil se muž a ohlížel se po úniku. Na rozdíl od upírky, se mu v očích odrážela zoufalost.

„Ale ano, něco přeci jen máš.“ odpověděla a přistoupila k němu. Obejmula ho kolem ramen a něco mu zašeptala do ucha. Usmál a uvolnil.

„Pojď.“ řekla Mycroftovi v myšlenkách. Neváhal a přišel blíž. Doslova cítil, jak jeho oběti koluje krev v žilách. Clarisse mužovi svými špičáky otevřela na krku ranku, ne však příliš hlubokou, to kvůli tomu, aby oběť příliš rychle nevykrvácela. Z dvou malinkatých otvůrků na krku se mu začala linout krev a našla si cestu i na mužovu hruď. Mycroftovi se z toho sbíhaly sliny.

„Pij, dítě moje, pij.“ povolila upírka a ustoupila stranou. Když poprvé za svůj nový, ale vlastně i starý život okusil krev, málem ho to srazilo na kolena. Energie, která do něj proudila, byla tak velká, až se mu z toho málem rozbušilo jeho nemrtvé srdce. Zklamalo ho však, že žízeň, kterou pociťoval od probuzení, nepřestávala. Alespoň, že se nezvětšovala.

„Časem si na to navykneš.“ odpověděla mu na jeho zklamání.

„To stačí, nenech ho vykrvácet.“ rozkázala, a i když se mu nechtělo, odstoupil. Clarisse přistoupila k oběti a jazykem přejela po rankách, z kterých se ještě pořád linula krev. Když muže opustila, po kousnutí nebylo ani stopy.

„Nechceme tu přece zbytečnou mrtvolu, i když pochybuji, že by tenhle někomu chyběl.“ vysvětlila mu a dala se na odchod. Poté, co se oba nasytili ze své oběti, kráčeli stejnou cestou domů. Mycroft byl poněkud nervózní, protože s čerstvou krví jeho smysly zesílily natolik, že slyšel tiché pištění krysy v kanále, ale i vzdálenou hádku nějakých mužů. Dokázal vidět tak ostře, že by si dokázal spočítat každý chloupek na ruce. Bylo to pro něj tak nádherné, tak jedinečné, až se nemohl dočkat dalšího lovu. Clarisse nejspíše jeho pocity vycítila, neboť se usmála a řekla : „Poprvé je to vždycky jedinečné, to ano. Avšak nějakou dobu budeme lovit společně, dokud nebudu mít jistotu, že to zvládneš sám. Tvá žízeň po krvi je skoro neovladatelná, můj milý.“

„Jak si přeješ. Ale mám jedno přání. Chci jí vidět.“ odpověděl a už si ve své mysli představoval setkání se svojí sestřičkou. Nebyl to ani den, co jsou od sebe odloučeni a už mu to připadalo jako celá věčnost. Toužil po jejím objetí, dokonce by snesl i její zuřící náladu, jen kdyby ji mohl opět vidět.

„To nepřichází v úvahu, Mycrofte. Musíš svůj minulý život nechat za sebou, čím dřív na ní zapomeneš, tím lépe.“ poznamenala jeho stvořitelka a dala mu pocítit důležitost. To ho rozzuřilo. Byl od ní skoro odtržen, ani se s ní řádně nerozloučil a teď na ní má ke všemu zapomenout? Moc dobře věděl, že by to nedokázal.

„Já ti to zakazuji, rozumíš? Stvořila jsem tě, musíš mne poslechnout.“ zavrhla jeho myšlenky a postavila se před něj. Zadívala se na něj pohledem, kterým vábila své oběti. Mycroft se nejdříve podvolil a chtěl jen jít zpět do svého nového domova, ale pak se to omámení zlomilo.

„Já se tě o to neprosil, nechtěl jsem to.“ vmetl ji do tváře, prudce ji odstrčil a utíkal k jedinému člověkovi, kterého miloval. I když byl na druhém konci města, překonal tu vzdálenost za pouhých pět minut. Dům, kde vyrůstal, měl na dohled. V pokoji, který patřil Marian, se ještě svítilo. Cítil ji, její vůni, ale i vůni její krve. Zahnal myšlenky, kde by ji ochutnal a postavil se před dveře. Vzal za kliku a otevřel, když se chystal vstoupit, nějaká síla mu v tom zabránila. Snažil se znovu a znovu, ale bez úspěchu, jako by tam byla neviditelná zeď.

„Bez pozvání dovnitř nevejdeš.“ podotkla Clarisse a dala mu ruku na rameno.

„Poslyš, vím, že je to těžké. Ty, které jsem milovala se už dávno obrátili v prach a uchovávám je pouze ve svých vzpomínkách. Ale podívej se na sebe, chtěl jsi ochutnat její krev, cítila jsem to. To bys chtěl? Ublížit jí? Pojď odsud, než nás uslyší.“ Měla pravdu. Bolelo to, ale měla pravdu. Neměl záruku, že by se dokázal udržet. Nedokázal na ni ale zapomenout, to po něm nikdo nemohl chtít.

„Alespoň prozatím to nejde, slibuji, že něco vymyslíme.“ dala slib a Mycroft se podvolil. Dali se na cestu domů přesně ve chvíli, kdy jeho sestra seběhla schody a postavila se do dveří. Do tmy ale hleděla marně.