Krev VI.

VI.

Vrátili se do sídla a posadili se na gauč, kde před nějakou dobou Mycroft seděl a vůbec netušil, že se věci dají do pohybu tímto směrem.

„Poslyš, tam venku, asi ti dlužím omluvu. Nemyslel jsem to tak, jednal jsem unáhleně.“ omlouval se Clarisse a opravdu toho litoval. Vždyť ji odstrčil jako nějakou hračku, byl na ní hrubý a to odporovalo jeho veškerým zásadám a vychování. Styděl se za sebe. Pořád tu byla však ta část s jeho sestrou.

„Já to chápu, není to lehké. Ale přineslo to své ovoce. Jsi zvláštní, víš o tom?“ otázala se ho.

„Já a zvláštní? Vsadím se, že jsem ten nejnudnější upír ze všech. Čím bych mohl být jiný?“

„Za celou mou existenci v téhle podobě jsem nenarazila na žádného upíra, který by dokázal odolat mému nátlaku. Nevím, jak to děláš, ale tebe nedokážu omámit, ať se snažím sebevíc.“ vysvětlila.

„To je zajímavé, ale není to úplně tak pravda.“ řekl a přiblížil se k ní.  Kdyby byl ještě člověkem, nejspíš by teď celý hořel a nepochyboval o tom, že by na tom ona byla podobně, ale když ji políbil, rty měla studené jako kus ledu. To ho zpočátku vyděsilo, ale když jeho polibek opětovala, rázem na to zapomněl. Uvědomil si, že pouto, které mezi nimi je, neznamená jen to, že bude muset poslouchat, ale to, jak sdílejí pocity a myšlenky může také být příjemné. S ženou se ještě nikdy nemiloval a také nečekal, že by k tomu vůbec mohlo dojít, tedy ne teď. Jenže nedokázal Clarisse odolat, a když věděl, že ho nedokáže omámit tím trikem, který upřednostňovala na oběti, pochopil, že s ní dokáže strávit věčnost, ať bude dlouhá jakkoli. Ve svých myšlenkách mu říkala, co by měl dělat, takže společná rozkoš, kterou s ní zažil, nemohl přirovnat k ničemu, co dosud zažil. Ani pití krve se to nevyrovnalo.

      Leželi vedle sebe a Mycroft, stále ještě omámen z toho, co se před chvíli stalo, přemýšlel nad tím, jak by mohl vyřešit problém se sestrou. Nechtěl Clarisse odporovat, ale nemohl svůj předchozí život jen tak hodit za hlavu. Nemohl však ani vejít do jejich domu, jednak tu byl problém s pozváním a vůbec nevěděl, co by jí řekl. Nejlepší by bylo, kdyby ji mohl vše říct, tak jak to je.

„O tom se nesmí dozvědět. Musíme zůstat v pozadí, nikdo se o nás nesmí dozvědět. Tak zní jedno z pravidel našeho kodexu.“ přetrhla tak jeho úvahy. Zajímalo ho, co všechno v tom kodexu stojí. Jestlipak se tam píše i něco o přeměně? Očekával, že tuhle otázku Clarisse zodpoví, ale ona to naprosto úmyslně přešla.

„Pozveme tvou sestru sem. Budu u tebe, abych tě hlídala. Rozloučíš se s ní a zapomeneš na ní, je to jasné?“ optala se. Jak může být tak krutá? Samozřejmě, že na ní nezapomene, ale byla to šance, dost možná jediná, jak s Marian mluvit.

„Ano.“ odpověděl prostě a začal střádat vlastní plány. Snažil se to maskovat tím, že přemýšlel nad lovem, protože si byl jist tím, že kdyby na to Clarisse přišla, na to, nad čím uvažuje doopravdy, zamítla by svůj návrh. Už se nemohl dočkat, až se se svou sestrou shledá. Náhle se mu v hlavě ozval její hlas : „Děje se něco, můj milý? Proč jsi tak ztichl?“

Mycroft se rychle vzpamatoval a ve snaze zakrýt své přemýšlení se k ní trochu přitáhl. Nahlas řekl: „Vůbec nic.“ Aby svá slova podpořil, objal ji a dlaní sjížděl po páteři k bedrům. A pak se zarazil, když nahmátl něco neobvyklého. Naklonil se přes ni a vyděšeně vykřikl : „To je děsivá jizva!“ Hlas mu samým rozrušením přeskočil. „ Co se ti to stalo?“ optal se a hledal v jejím obličeji odpověď. Ta jizva byla strašlivá. Namísto toho, aby byla stářím vybledlá, její povrch vypadal narůžověle, jakoby k tomu přišla teprve nedávno. Připomínalo to ránu od biče. Četl rytiny o veřejných popravách v sedmnáctém století, ale něco mu na tom nesedělo.

„Ty jizvy jsou od mého Stvořitele, Karla. Chtěl mě naučit poslušnosti, tak tomu říkal. Vzal postříbřenou dýku a …“ nedořekla to, protože se náhle rozbrečela. To bylo to poslední, co chtěl. Hlupáku, říkal si a konejšivě ji hladil.

„Mrzí mě to, muselo to být kruté, ale teď tu jsem já a nikdo ti už neublíží.“

„Nemohl jsi to vědět, a už je to dávno. Tou dýkou jsem mu probodla jeho nelidské srdce, je pryč.“ Tím diskuzi o jejím Stvořiteli uzavřela. Ještě chvíli vedle sebe leželi, aniž by cokoli říkali. Prostě si vychutnávali přítomnost toho druhého. Jak se noc pomalu přehoupla k ránu, odebrali se do svých loží. Clarisse zavřela víko své rakve beze slov a téměř okamžitě usnula. Neměl ji to za zlé, vždyť si ani trochu nemohl představit, jaké zrůdnosti ji musel ten netvor udělat. Když usínal, své myšlenky věnoval Marian a jejich setkání. Až ten den nastane, uteče s ní. Tak se rozhodl. Zatím vůbec netušil, jak to provede, ale chtěl to přesně takhle. Těsně předtím, než se nechal unést spánkem, cosi zaslechl. Považoval to za stav mysli těsně před sněním, kdy je pomatená, ale něco mu na tom nesedělo. Jdu si pro tebe, říkal ledový hlas, doprovázen smíchem, z kterého tuhla krev v žilách. Mycroft si netušil, že ten, koho zaslechl ve svých myšlenkách, má být dávno mrtvý.