Krevní banka - 1. kapitola

Gizelle - člověk
Seděla jsem za pultem a stejně jako každý den jsem usrkávala kávu a sledovala kamerové přenosy z cel. V poslední době nám kšefty dost vynáší, takže se po většině těch, ve kterých přebývali cennější dárci proháněli dělníci a prováděli řady úprav. Méně cenní měli velice obyčejné, neopravované cely, ale ti opravdu výnosní měli dokonce televize a mini bar. V hale bylo ticho, jen výtah občas zahučel, jak se přesunoval z patra na patro a lžička v hrnku cinkla o hranu. Nudila jsem se, ale za dvacet minut jsme měli otevřít a to se sem nahrne osmdesát procent všech zákazníků. Zákazníky máme trvalé a nárazové, ale všichni jsou velice bohatí. Musí být. Jsme nejdražší krevní banka na světě. Ne, že by jsme měli jen dárce s vzácnými krevními skupinami a krví, ale všichni dárci mají velice kvalitní krev a sami jsou kvalitní. Ano, nejen krev musí být kvalitní. Vždyť si to představte: Vychutnáváte si dokonalého lososa s bylinkovým máslem podávaného na hnusném, starém, umaštěném tácku. To je to samé, jako když upír pije výbornou krev s hnusné, staré, nezdravé babiny. Pan McCourtney je schopný podnikatel, velice schopný. Má výborný produkt a zaměstnance a to je základ úspěchu. Produkt v podobě vynikajících dárců a prvotřídní krve vám s úsměvem a ochotou prodají milí zaměstnanci… Nezní to výborně? Usrkla jsem z hrnku a sáhla po myši. Zapnula jsem jedinou věc, která je schopna mi ulehčit to nesnesitelné čekání: The Sims 3. Vím, je mi už dvacet let a Sims je spíše pro třináctileté, ale mě to prostě baví. Navíc mi trochu rozveselí toto morbidní prostředí. Já sice vedu pouze oddělení pro hygienický a bezpečný odběr krve, ale o patro níže se prodávají lidé. V patře dvě. Něco, jako když si koupíte lahváče, vypijete a vrátíte lahev. To se děje dole. My tady nahoře jsme prestižní, diskrétní a dbáme na bezpečnost našich dlouhodobých a ověřených dárců. Ne sice dobrovolných, ale vcelku dobře opatrovaných dárců. Tam dole jsou cely jako ve vězení a ani nemají sepsanou nabídku. Prostě přijde zákazník do vcelku hezké recepce, zaplatí zálohu, recepční ho vezme k celám, on si ukáže na oběť, kterou chce, ona mu jí sváže, předá, on zaplatí a může jít. Tam dolů se dostávají nespolupracující a nekvalitní lidé. Ještě o patro níže je tzv. nepřímá odběrna. Když se nějaký člověk z patra dvě dlouho ne a ne prodat, kvůli tomu, že on sám je nekvalitní (ošklivý, neochotný, špinavý, starý), ale jeho krev je vcelku super, zůstává v patře dvě, ale každý den mu je odebrána krev, která se dá do pytlů, stanoví cena a převeze do patra 1, kde je obchod s krví. Celý tento dům řídí pan McCourtney a jeho lidé v přízemí. Já jsem nejdříve byla umístěna jako dárce do oddělení ve třetím patře (tom, kde sedím), jelikož mám kvalitní krev i vzhled, ale potom ve mně pan McCourtney viděl ochotnou a diskrétní recepční. Mám vlastní byt ve čtvrtém patře, auto, třicítku měsíčně a tříhodinnové vycházky denně, ale ne zadarmo. Musím každý měsíc na odběry (což je v pohodě)a být k dispozici jako osobní dárce nejmajetnějších zákazníků, když si mou krev vyžádají. Občas si - pravda - vyžádají, ale jsem vděčná, že žiju celkem normální život. Tak takhle to u nás chodí. Třicet dní v měsíci, sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně. Zazvonil zvonek, který signalizoval otevření. Vstala jsem z kolečkové židle, za klapání podpatků přešla prostornou halu a otevřela hlavní dveře. Rozpustila jsem si vlasy z drdolu a vrátila se před počítač. Vypnula jsme The Sims a otevřela databázi dárců. Dárců máme nyní patnáct, denně nám ovšem dodávky vozí minimálně pět dalších, kteří se prověří. Buď jsou vyhovující a necháme si je tu, nebo je přesuneme do druhého patra. Vyhovujících je pět ze sta. Z naleštěného, širokého stolu, krytého pultem jsem vzala telefon a vytočila číslo do kuchyně. Kuchyně je taky propracovaný mechanismus. V jedné části se připravuje a kontroluje čistota krve a v druhé se připravuje speciální výživa pro dárce z třetího patra. Musíme si je hýčkat.
„Ano, kuchyně,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Tady Gizelle, už jste roznesli speciální výživu po celách?“
„Ano, i po druhém patře.“
„Výborně. Jo a prosím dejte jim pořádnou dávku, aby se jim rychle vytvářela krev.“ Zavěsila jsem a vytočila číslo k lékařům. Musím je všechny kontrolovat, jelikož jsem zodpovědná za chod třetího patra. Kdybych něco zvorala, jsem mrtvá.
„Tady ošetřovna.“
„Ano, tady Gizelle. Který den budete dělat další preventivky na třetím patře?“
„No, teď nám dodávka přivezla na rozřazení pět dárců, takže dnes ne. Pravděpodobně vám tam pošleme jednu dívku, to jen mimochodem. Ve čtvrtek má dodávka volno, takže to by jsme mohli udělat kontroly na třetím.“
„Výborně a prosím tě, až přijede zase dodávka, řekni jim, ať zvýší dodávky. Patnáct dárců nám tu nestačí.“
„Ano, vyřídím. Teď už šestnáct, posílám vám tam jednu dívku, co má výbornou kondici.“
„Dobře,“ řekla jsem a zavěsila. Zdravotní stav lidí se zhoršuje a tím pádem i klesá počet kvalitních lidí na našem patře. Místností se rozneslo klapání podrážek. Zvedla jsem pohled. Halou směrem ke mně šel vysoký, svalnatý upír v obleku, ruce v kapsách. Klasický odběratel. Narovnala jsem se a nasadila ten úsměv říkající: Dobrý den, úplně se chvěju nadšením, že jste tu. Udělám pro vás vše, co řeknete. Upír přišel k pultu, lokty se o něj opřel a neodolatelně se na mě usmál. Byl stejně dokonalý, jako všichni upíři.
„Dobrý den, pane Sebastiane,“ řekla jsem.
„Dobrý den, Gizelle. Máte tady pro mě nějakou novou?“
„Ano, včera nám sem přivezli doposud nejlepší kousek, co jsme tu kdy měli.“
„Óóó, výborně! Kdopak to je?“
„Alisabeth Krace, čtrnáct let, krevní skupina á bé. Budete si přát nepřímý odběr, odběr na mililitry, nebo celkové vyčerpání tří litrů krve?“
„Jak to, že jen tří?“
„Je to náš poklad, nesmí přijít o moc krve.“
„Aha, kolik bude za ty tři litry přímého kontaktu?“
„Deset tisíc euro.“
„Výborně. Připravte mi jí. Máte nějaké podmínky?“
„Nic, jen, aby jste nepřekročil hranici tří litrů a udělal pouze dvě jizvy buď na zápěstí, stehně, nebo krku.“
„Výborně.“
„Tady máte klíče od místnosti tři, já jí vám tam přivedu,“ řekla jsem a podala mu klíče. Máme tu čtyři odběrní místnosti. Vstala jsem, vzala klíče od cely pět, ve které přebývá Alisabeth. Je to milá, mladá dívka, ale byla ve špatnou chvíli na špatném místě… Pro ni špatném. Pan Sebastian pokračoval kolem pultu do chodby, ze které vedou dveře do odběrových místností. Už to tu zná, chodí sem už tři roky. Já jsem vyšla dveřmi hned za pultíkem k celám. Vešla jsem do ošklivé, tmavé chodby, ve které poblikávalo slabé světlo. Po každé straně byly čtyři dveře a proti mně, na konci stál stojan s pouty. Došla jsme ke stojanu, jedna pouta vzala a otevřela dveře do cely pět.