Avermin klíč I/II

„Zloděj! Ten sprostý, nelítostný zloděj! Ukradl mi to!“

Seděla schoulená na z poloviny prohnilém pařezu vedle široké lesní cesty. Její úzkostný nářek byl jistě slyšet na míle daleko. Ona na to ale nebrala žádný valný ohled. Našedlá, už mnohými léty přešlá kaskádová sukně, měla po dlouhých časech na některých místech svoji původní sytě černou barvu, jak byla zmáčená od slz. V pravé ruce žena lehce objímala řídítko zachovalé dřevěné koloběžky, která neladně ležela vedle v trávě, a která zřejmě v tu chvíli byla jediným utišujícím prostředkem, jenž se naskytl.

Kdekdo by řekl, že v tomto případě nemůže být nic hlasitějšího a nepříjemnějšího, než její výlevy smutku, avšak pichlavý a ostrý hlas, který znenadání prořízl krajinu, dokázal pravý opak.

„Ale, ale! Averme zase už vzlyká, no ne? Koho by to bylo napadlo, že? Copak se stalo… copak? Zase už se ti nepodařilo pozdržet počestného pocestného od jeho pouti? He?“

Žena unaveně pozvedla umáčené oči a zle se podívala na příchozího. Pak se postavila, což jí dodalo ještě více sebevědomí při pohledu na ne zrovna hubenou postavičku, jež jí byla stěží k pasu.

Mužík se raději stáhl o krok zpět.

„Můj drahý Losinji. Já přeci nezdržuji pocestné a také nevzlykám, není-li k tomu vážný důvod.“

„Jo, jo, Víme své, víme své,“ zamumlal Losinj pod vousy. Znovu se na něj podívala a on opět o krok ustoupil.

„Teď ale, říkám ti, je důvod ke smutku. Klíč…“

„Co? Co je? Co je s ním? Co je s klíčem?“ ožil náhle Losinj. Začal přešlapovat na místě, a aby toho nebylo málo, svou reakci ozdobil výstavní otočkou.

„Tobě zrovna to budu vyprávět,“ odsekla Averme, „kde je Ubh?“

Človíček náhle ztratil všechnu bázeň a s nejvyšším odhodláním se vrátil zpět o ty dva kroky, o které prve odstoupil. S potížemi se pak pokusil zahledět Averme do očí, bylo-li to tedy při jeho výšce alespoň trochu možné.

„Kde si myslíš, že by náš Velký Ubh byl? Kde si myslíš? Ve svém sídle přeci! Ano! Tam je.“

Averme bez dalších slov a vysvětlování konečně opustila pařez a vyrazila na cestu. Koloběžku jen táhla za sebou jako nějaké zvíře.

„Kam jdeš?“

„Za Ubhem. Musím s ním nutně mluvit.“

„Za Ubhem? A sama? Ne, ne. To není možné, musím tě uvést!“

„Tak když budeš držet krok,“ s těmi slovy naskočila na své vozítko a odraz za odrazem postupovala vpřed. Mužík se nejprve nejvyšší rychlostí, kterou zvládl vyvinout, rozeběhl za ní, ale velmi brzy začal zaostávat, a tak Averme doháněl už jen jeho nepříjemný hlas.

Ubhovo, v některých očích možná, honosné sídlo se nacházelo nedaleko. Byla to jen obyčejná chatka, samotným Ubhem však pečlivě opečovávaná a upravovaná, jež se především pyšnila rozsáhlou zahradou plnou sytě zelené trávy a záhonů s mnoha květinami rozličných barev a v neposlední řadě i osobními lázněmi. Těmi bylo klidnější místo jinak dosti čiperné říčky, kam se sestupovalo po pěti kluzkých kamenných schodech. Ubh tu trávil valnou většinu svého volného času, kterého měl, kupodivu, více než dost.

Proto ho také Averme hledala právě tam. Šla téměř najisto.

„Ubhu, Velký Ubhu,“ volala už z dáli. Ještě za jízdy seskočila z koloběžky, opatrně ji odložila do trávy a vydala se směrem k lázním. Fialová skvrna někde v těch místech nasvědčovala, že se nezmýlila a zvolila správný směr.

„Buď zdráva, Averme, copak tě ke mně přináší v tento slunný den?“ přivítal ji Ubh.

Za zvuku jeho hlubokého uklidňujícího hlasu vyšel z hloubky říčky a stoupl si na druhý nejnižší schod. Fialovo-bílé batikované šaty jemně hýčkaly téměř nehybnou hladinu.

„Nevím, nevím, co jsem to provedla! Já za to ale opravdu nemůžu, já…“

Ubh nadzvedl sukni a vyšel ven z vody. Chytl Averme za ruku.

„Uklidni se, drahá, pověz mi popořadě vše, co mi chceš sdělit. A pěkně pomalu, dobře?“

Posadili se na břeh a nohy ponořili do osvěžující měkké vody.

Averme cítila, jak ji vlnky a Ubhova přítomnost uklidňují.

„Klíč. Ztratil se. Ze dne na den. Hledala jsem už všude, ale nikde jsem ho nenašla. Možná mi ho někdo ukradl, já opravdu nevím!“ zavzlykala a skryla si oči do dlaní.

„Ale průchody jsou přeci uzavřené, ne? Není třeba se obávat. Klíč najdeme a vše bude v pořádku.“

Averme se prudce zvedla.

„Víš, Ubhu, to je právě…“

„Ach, vznešený a velký pane, musím uvést koloběžkovou vílu Averme, chce vám něco sdě…“

Losinj doběhl. Celý zadýchaný a trochu zčervenalý tím rychlým během. Když zjistil, že to stejně nestačil, zarazil se. Taková drzost!

„Losinji, já už o Averme vím. Děkuji. Můžeš jít.“

„Ale pane…“

„V pořádku, můžeš jít, prosím.“

Nerad, ale pomalu se Losinj s bručením odšoural pryč.

„Posaď se zpět, Averme,“ stáhl ji Ubh, „a pověz mi, co jsi myslela tím ‘to je právě?’”

“Víš, ony ty průchody…  ony, ony uzavřené nejsou!“

Ubh na sobě nedal znát žádnou, byť sebemenší, známku rozrušení. Upravil si culík na svých dlouhých, trochu zcuchaných, vlasech a nasadil si brýle ležící na blízké lavičce.

„To tedy znamená, že lidé mohou volně procházet? A že třeba mohou objevit to, že ta jejich Země skrývá pár malých tajemství? Že atmosféra, nebo jak to nazývají, není jedinou věcí, která se vznáší nad Zemí?“

„Pokud najdou průchod, pak je to celkem pravděpodobné.“

Ubh vstal a dlouze se zamyslel.

„To není dobré! To není vůbec dobré, Averme. Tedy, prosím, okamžitě zajeď za sudbovědnými vílami a řekni jim, že jim nařizuji vařit zapomnětlivý lektvar. Ten ať potom odnesou ke každému z průchodů. Co největší zásobu, to zdůrazni. Potom také najdi Losinje a Miromicka a pověř je hlídáním průchodů. Nikdo, rozumíš? Nikdo nesmí zjistit, vzpadne-li sem, kde je! To by byla katastrofa. A nakonec, samozřejmě, najdi klíč! Dobře? Tak honem! Objeď je všechny a sděl jim mé pokyny.“

Teď teprve bylo poznat, že je rozrušený. Ale i tak skoro neznatelně. Averme se okamžitě zvedla, na trávě si osušila své bosé nohy, sebrala koloběžku a vyjela vyřídit všechny Ubhovy rozkazy.

Jakožto koloběžková víla, má Averme za úkol mimo udržování cest, což bere naprosto vážně,       i hlídaní klíče. Kořínku stromu, který uzamyká průchody, jež tvoří jedinou možnou průchozí část jinak neprostupné hranice mezi Prostorem a Zemí. Tyto průchody jsou po většinu času uzavřené, ale jsou chvíle, kdy je nutné je otevřít. Pak je nesmírně důležitá právě Averme, která má klíč ještě více střežit. Nesmí se totiž stát, aby někdo i s ním opustil Prostor. Kdyby se to stalo, průchody by se automaticky uzavřely a už by je nebylo možné opět otevřít. To by ale bylo velmi špatné. Obyvatelé Prostoru potřebují průchody jednou za čas nutně otevřít. Ale i samotná ztráta možného kontaktu se Zemí by měla nedozírné následky.

To proto je hlídání klíče tak důležité. Ale teď, teď se to stalo. Průchody byly otevřené a klíč je kdoví kde. Averme věděla, co vše se může stát. Musela jednat rychle.

Nejprve se rozjela za sudbovědnými vílami. V tomhle případě byla její úzkostná starost o cesty na místě. Koloběžka jela úplně hladce neuvěřitelnou rychlostí. Avermina sukně se vznášela ve vzdušných vírech a Averme sama se cítila šťastně jako malé dítě.

Cesta ubíhala rychle, a tak za chvíli měla před očima jakýsi obyčejnější hrad, který byl již dlouholetým sídlem sudbovědných víl. Tyto víly se vyznaly ve vědě, trochu v kouzlech a dokonce i v mírně hektickém předpovídání budoucnosti.

Také byly nesmírně chytré a světaznalé, a proto se u nich dveře netrhly. Každý, kdo potřeboval poradit, nebo jinak pomoct, šel za nimi.

Kromě toho ale ještě ovládaly umění vaření jakýchsi patoků mnoha druhů s raději nezveřejňovanými přísadami, které vydávaly za lektvary. Kdekdo by myslel, že to bude nějaký podvrh, ale kupodivu, nebyl. Tyhle fungovaly.

„Ne, to tam nepiš! Takovouhle sudbu bychom nemohly pustit ven. Vždyť tohle je tam úplně zbytečné!“

Jedna z víl stojících u stolu si povytáhla kalhoty více do pasu a poupravila si svou krvavě červenou halenku. Neopatrně se naklonila jediné sedící víle přes rameno a zlostně ťukla do papíru před ní.

„Poslechni si to! Jak ti to zní? ‚A až bude ti dvanácte lét, pak…“

„Nesu zprávy a rozkazy od Ubha!“ rozrazila Averme dveře do velké místnosti. Následovala rána. Jedna z víl leknutím ztratila rovnováhu, a když se chytala stolu, srazila z něj těžký kovový svícen.

„A to nemůžeš tvá poselství sdělovati s větším klidem a menším rámusem?“ osopila se na Averme.

 „Promiňte, omlouvám se, nechtěla jsem… ale tohle je až příliš naléhavé, Lárak!“

Stála tam sama, probodávána pichlavými pohledy ostatních. Měla problém ze sebe vypravit další větu, a tak se divila, když z ní vypadlo alespoň strohé: „Ztratil se klíč!“

Jestli před tím bylo v místnosti ticho, pak to, co následovalo, se snad ani nedalo nazvat.

„Jak, ztratil?“ zeptala se Lárak.

„To bych také ráda věděla.“

„Ale průchody jsou doufám…“

„Kéž by byly.“

„To snad ne! Tohle je neslýchané! Co teď budeme dělat?“

„Klid, Lárak, už jsem o tom mluvila s Ubhem. Řeší se to. Mám od něj rozkazy. Ten pro vás je jen

 začít vyrábět zapomnětlivý lektvar a donést co největší množství ke každému z průchodů.“

Lárak nejprve dlouze probodávala Averme a pak se zahleděla na ostatní. Vyměnila si s nimi pár neurčitých pohledů.

„Nu, dobrá,“ řekla nakonec, „pustíme se hned do toho.“

Averme jen kývla hlavou a zmizela. Dveře vrzly a na místě, kde stála, po ní zbylo už jen smítko prachu roztančené průvanem dovíraných dveří. Pár sekund na to se nikdo ani nepohnul.

„Fajn, a co s tímhle?“ pronesla jediná sedící víla a ledabyle zdvihla papír, na který před tím psala.

„Nakrm tím oheň. Prostě jedno novorozeně bude bez sudby,“ řekla Lárak.

„To už bude desáté,“ poznamenala druhá víla.

„Dobře, dobře, ale nedá se nic dělat. Máme důležitější věci na práci! Teď musíme do lesa, najít naše listové kolegyně a vyzískat od nich nějaké bylinky na vaření!“ Dořekla a i ona zmizela ve dveřích.