Vlčice

      Stála na mírném kopci v potrhaném oblečení dosvědčujícím noční potyčku. Dlouhý kabát jí ve studeném větříku vlál kolem nohou, mokrých od ranní rosy padající do trávy a dlouhé tmavé vlasy, nasáklé krví, jí spadaly do obličeje, ve kterém se jako v zrcadle odrážely roky strávené životem, jaký vedla. Stála tam, promrzlá na kost, mžourala do šera a věděla, že další takovou noc už nevydrží. Ohlédla se přes rameno, aby zkontrolovala spící lidi zahalené v kupách hader, rozložené kolem dávno vyhaslého ohně. Lidi, kteří ji lovili, kteří jí ubližovali, kteří se jí báli, a teď je chrání. Pryč je doba, kdy spali v pohodlných postelích, pozamykaní ve svých obydlích a otáčeli kolečkem, když se chtěli zahřát. Vždycky se diskutovalo o mimozemských bytostech, které přiletí a všechno zničí, o válkách a zbraních, které nás vyhladí o nepředvídaných virech, které se vyvrbí. Ale neustálá touha člověka objevovat, soutěžit a být lepší je dovedla až na pokraj zničení celé planety. Neustálé pokusy a zahrávání si s přirozeností chodu věcí vrátilo lidstvo do dob dávno minulých a vytvořilo novou rasu. Říkali jim temní, ti druzí, nečistí.

      Stála tam, a přemítala nad uplynulými lety a všechny se slívaly do sebe, jako kdyby byly jen jeden jediný den. Všechno bylo jinak. Hranice jako takové přestaly existovat, země dávno nebyly pod vládou prezidentů, vlád a poradců a to málo, co zbylo z měst získaly pod svoji nadvládu gangy a klany, které mezi sebou neustále válčili. Některá malá území získali samozvaní králové, kteří se snažili rozšiřovat ovládanou část, nahrabat si co nejvíc a chránit své svěřence, kteří za ně dřeli. Někde se jim dokonce podařilo vybudovat fungující království, ale někde si jen stěží chránili život před tím, co lidé stvořili. Stavěly se vysoké věže a tlusté zdi, které střežili obávaní Hraničáři. Byli to tvrdí lidé a nejen ti. S narůstajícím počtem Temných začali ze svých úkrytů vylézat bytosti, o kterých si lidé mysleli, že existují jen ve starých příbězích. Někteří se přidali k Hraničářům, někteří se přidali ke gangům, jiní zase spolu se svým klanem drancovali a ovládali města nebo se osamocení potulovali zpustošenou zemí.

      Dál stála na kopci a pozorovala klidnou krajinu. Myšlenkami však poletovala ve vzpomínkách a přehrávala si je pořád dokola. Nebyla náhoda, že její skupinu v noci někdo přepadl. Byli už tak daleko od měst a tábořišť, bez jakýchkoli cenností, které by šly prodat nebo vyměnit. Byla si jistá, že těch pár zlodějíčků někdo poslal, jen nemohla přijít na to kdo a proč. Tarakan ji napadl jako první. Byla to jeho oblíbená sorta lidí i jeho styl. Prvně oťuknout, vystrašit, vysílit a pak udeřit plnou silou. Proč by to ale dělal? O tohle území nemá nejmenší zájem.

      Byla noc, ne tak chladná jako ta dnešní ale o to děsivější. Pár statných zakuklenců ji vhodilo do studené cely tak silně, že se praštila o protější stěnu. Chvíli vůbec nevěděla co se děje, pak jí to došlo. Našli ji, je konec. Unaveně se opřela o zeď a snažila se poslouchat, co se děje v okolí. Právě se nacházela v podzemí plném cel, jako byla ta její. Různé bytosti buď řvaly, plakaly nebo jen rezignovaně seděli opřené o mříž a čekaly na konec. Zvedla se, aby prozkoumala mříž a nakoukla, jestli náhodou někdo nesedí v chodbě. Zrovna natahovala ruku

„To bych nedělal, je pod napětím.“ ozvalo se z vedlejší cely. Trhla sebou, vůbec nezaznamenala něčí přítomnost. Jeho pach byl pro ni tak přirozený, že ho prostě přešla.

„Vidím, že ses rozhodla navštívit náš skromný příbytek, tak tu vítej.“ Nemohla si nevšimnout posměšného tónu hlasu z vedlejší cely.“Už asi tušíš, kde ses ubytovala..“ Pokračoval dál hlas a jeho tón ji zvláštně ukolébával, jakoby se neměla čeho bát, jako kdyby byla v bezpečí, což bylo naprosto nemyslitelné, v pozemní cele rozkládající se pod základnou plnou vojáků a vědců, natěšených na jakýkoli náznak nestandardního chování.

„Jak dlouho tu jsi?“ Zeptala se po kratším přemítání, zda má smysl se ho ptát jak se sem dostal a kdo je.

„Asi měsíc? Dny se tu strašně vlečou. Ale počkej až si pro tebe příjdou to den uteče sakra rychle – pokud budeš mít štěstí.“ Hlas umlkl. Chodbou se blížily hlasy.

„..nebude mít dost síly.“

„Jsem si jistý, že je čilá jako rybička!“

„Ne, dnes ještě ne.“

„Á, kohopak tu máme. Jakpak ses vyspal, Tarakane?“ Z vedlejší cely se ozvalo tiché zavrčení, což ji, k jejímu překvapení pobavilo a zaskočilo zároveň. Pak už slyšela jen nabíjení uspávací pistole.

      Lidé v táboře se začínali pomalu probouzet a pobíhat kolem vyhaslého ohně. Začínal denní kolotoč, její hlídka končí – prozatím. Po dlouhé době se pohla a tělem ji projela ostrá bolest, to se ozvaly její ztuhlé svaly. Vylezla si do jednoho z karavanů a tam se schoulila do klubíčka.

      Dny se opravdu neskutečně vlekly. Občas vykoukla, z bezpečné vzdálenosti na chodbu nebo se snažila zachytit něco z ostatních cel. Nebyl. Do protější cely zrovna dotáhli nějakého muže, hodili mu na zem misku s jídlem a odešli. V šeru viděla jeho třesoucí se záda plná čerstvých ran.

„Takhle to skončí?“ Zašeptala do prázdna.

„Nemusí.“ Odpověděl jí chraplavě hlas z vedlejší cely. „Skončí to na mýtince schované v lese, uprostřed bitvy a ta nás teprve čeká.“ Zarazila se, vůbec nevěděla, co tím myslí, blázní snad?

Několik dní byl klid a pak ho zahlédla, když ho táhli zpět do cely. Toho, komu patřil ten hlas. Na chvíli se jejich oči ztřetly a ona věděla, že v něm má spojence. Seděla opřená o zeď a přemýšlela nad únikovými cestami. Viděla dveře na konci chodby ale koho do nich odtáhli se už nevrátil a silně pochybovala o tom, že by ho pustili ven. Když ji táhli chodbou, všimla si větrací šachty. Ta bude ale taky pasé, protože než se stačí někam dostat, budou ji čekat a tím si vůbec nepomůže. Jediné, co přicházelo v úvahu, bylo nějakým zázrakem pootevírat všechny cely a spoléhat na podporu těch, co jsou v nich. Což bylo poněkud nejisté ale naděje přece umírá poslední.

Probudil ji nezvyklý hluk, rozléhající se po chodbách. Něco se dělo, něco bylo jinak. Cítila jak v celách stoupá napětí, slyšela jak se něco blíží k nim, jen nevěděla, jestli je za to ráda.

„Pustím tě, ale ty mě nezabiješ, přísahej!“ Hlas toho chlapce zněl velice naléhavě. Byl to člověk. Je možné, že by je člověk pouštěl ven? Proč by to dělal, proč by je pouštěl, když se všichni tak bavili tím, že je testovali, jak s oblibou říkali. Přikývla ale nebyla si jistá, jestli slib dodrží. Běželi chodbou v tom se zarazila. Pustil jen ji, proč pustil ven jen ji? Opatrně se ohlédla po chlapci, který dělal jakoby ostatní cely neviděl. Vrátila se k Tarakanově cele a nejistě ji otevřela.