Temná ulička II

Mlha se rozprostírala nad celým tím malým státečkem. Lidé už podléhali panice, protože se po celý den nezměnila. Pořád stejně hustá, jako by přes ni neměli vidět co se děje nad jejich hlavami. A nebyli také daleko od pravdy.
„Měl by sis dávat pozor.“ Hlas, který se nesl ztěžklým vzduchem, nezněl příliš libě.
„Nevěděl jsem, že tu jsi, Gabrieli.“ Lhostejná slova měla přesně ten účinek, jaký mít měla. Z mlhy se vynořila postava. Byl to muž, vysoký, štíhlý, oblečený v dlouhém černém plášti. V tomto až hubeném těle skvěla obrovská síla a volný plášť skrýval černá, ohořelá křídla. Matarel se však dále tvářil jako by nic.
„Můj příteli, snad tomu sám nevěříš!“ Gabrielova slova studila jako led, ale Matarel se snažil si toho nevšímat. Avšak bylo těžké ovládnout se tváří v tvář jednomu z nejmocnějších upírů. Proto chvíli vyčkal, než odpověděl, vnímající jako oporu mlhu a déšť, který sám stvořil.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ jeho hlas zněl klidně, avšak uvnitř to v něm vřelo. Samozřejmě že Gabrielovu přítomnost vycítil mnohem dřív, než promluvil, ale uznat to nehodlal.
„Zdá se, že ses přece jen rozhodl zůstat na Michaelově straně.“ Matarel se ušklíbnul. Gabriel nikdy neprojevoval přílišnou trpělivost, pomyslel si, a v rámci své hry přemýšlivě naklonil hlavu ke straně.
„Možná ano a možná ne. Sám moc dobře víš Gabrieli, že nejsem na ničí straně avšak to, co činíš poslední týdny, se mi přestává líbit.“
„Tak mi pomoz, abych s tím mohl přestat. Michael se chystá přidat do své skupiny novou ženu. Má prý neobyčejné schopnosti… i za svého lidského života.“
Matarel rázem zapoměl na své hry a překvapěně se ke Gabrielovi otočil.
„Myslíš snad… to by mi přece Michael… není možné, aby tomu byla předurčená. Nikdo není!“
„Všechno je možné, a ty by sis měl dávat pozor.“
Matarel se otočil zpět a soustředěně zavřel oči. Mlha se začínala postupně rozpouštět a déšť utichal.
„Vybral sis dobře příteli…“

*
Petra otevřela sprchu a šmátrala po ručníku. Jenže místo něho nalezla dvě silné mužské ruce. Rychle zamrkala, aby rozeznala alespoň některé rysy jeho obličeje, i když už dávno věděla, kdo to je.
„Michaeli“ usmála se na něj skrze páru vycházející ze sprchy. Objal ji kolem pasu a přitiskl její ještě mokré, nahé tělo k sobě. Zabořila mu tvář do ramene a vnímala uklidňující sílu a žár vycházející z jeho těla. Jemně ji osušil a pak odnesl do pokoje. Ještě stále si nezvykla na velkou bílou postel s baldachýnem, ani na rozlehlý pokoj oplývající veškerým luxusem. Byla to jedna ze světlých stránek života v upířím sídle. Ovšem těch stinných bylo mnohem více. Při představě další společné večeře s upíry se zachvěla. Michael si toho všiml, ale nekomentoval to.
„Dnes večer se nám dostane velké pocty. Povečeří s námi můj bratr, Gabriel.“ Jeho hlas se chvěl jako by potlačovaným vztekem a slovo pocta doslova vyplivnul. Než se Petra stačila zeptat, Michael pokračoval.
„Přinesl jsem ti k té příležitosti něco hezkého na sebe.“ Otočil se a v rukou držel velkou krabici převázanou červenou stuhou. Rázně krabici otevřel a jedním pohybem vytáhl šaty dlouhé až k zemi. Byly z hedvábí a celé černé, až na nitky stříbra, které je opřádaly jako pavučina. Petra dlouze vydechla a nedočkavě si je přetáhla přes hlavu. Látka po ní splynula jako by šaty byly šité speciálně pro ni. Když se podívala na Michaela, v jeho očích viděla obdiv a pýchu.
Když pak scházela po schodech dolů a křečovitě svírala Michaelovu ruku, byla ráda za chladivou něhu nových šatů. Dodávala jí sebedůvěru. Nevydrželo jí to však dlouho. U dlouhého stolu už seděli všichni obyvatelé domu a nikdo z nich se netvářil přívětivě. V těch případnou oporu rozhodně očekávat nemohla. Zhluboka se nadechla a pohledem zalétla k páru, který stál pod schody. Vysoký muž se zářivě blond vlasy se na ni přívětivě usmál. Petra mu úsměv trochu roztřeseně oplatila a podívala se na ženu vedle něj. V tu chvíli klopýtla, a kdyby ji Michael nezachytil, poroučela by se ze schodů rovnou muži pod nohy. Když získala rovnováhu, podívala se ženě do očí. Ten zlomyslný pohled ji nenechal na pochybách. Byla to Airen, ta upírka co na ni zaútočila v uličce. Znovu se zaměřila na muže, ale toho s kloboukem v něm nepoznala. Byl vyšší než Michael a až na černý, potrhaný plášť vypadal upraveně a mile. Když je Michael představil,Airen se ani slůvkem se o setkání v uličce nezmínila. Usadili se u stolu, Michael v čele, Petra po jeho pravé ruce jako vždy, a Gabriel po ruce levé. Airen si sedle vedle něj a pečlivě se vyhýbala pohledu na Petru. Když přinesli jídlo, Petře se podařilo syknout na Michaela.
„Nemohls mi to sakra říct?“ než jí však stačil odpovědět, Gabriel se na ni obrátil a začal se vyptávat. Na její dětství, na rodinu a na názory na svět. Konverzace příjemně plynula až do doby, kdy si Petra všimla, že Michael je čím dál zachmuřenější. Když se ho pokusila vtáhnout do hovoru, jen něco nevrle zabručel. Gabriel si toho dobře všiml.
„Bratříček je naštvaný, ale nebojte se, Petro, vy za to nemůžete.“ Michael se na něj ani nepodíval, pouze sevřel pevněji příbor.
„Gabriel rád vytahuje rodinné problémy u večeře.“ Zavrčel. Petra se toho ale nemínila pustit. Celé týdny jí odmítal říct cokoli a jen z tichých rozhovorů zaslechla cosi o vraždách a spojenectví. Proto se teď na Gabriela sladce usmála.
„To nevadí, alespoň se konečně něco dozvím.“ Michaelovi vyběhla na krku žíla, ale nic neříkal. Airen prudce zvedla hlavu, podívala se na svého společníka a pak zabodla svůj tvrdý pohled přímo do Petřiných očí. Gabriel Petře úsměv opětoval a pak ji naprosto odzbrojil, když si sundal plášť a odhalil tak černá, ohořelá křídla. Jen zalapala po dechu a rychle cukla pohledem. Podívala se Gabrielovi do očí a poprvé si všimla, jakou mají barvu. Byly jako rozpuštěné zlato, jako když prochází sluneční paprsky sklenicí whisky. Byly tak upřímné, tak vřelé, že z ní obavy spadly a ona se uvolnila. Airen se krátce usmála a obrátila pozornost zpět ke svému talíři. To už ale Michaelovi došla trpělivost. Prudce uhodil do stolu, až se jedna noha podlomila a kdyby Gabriel stůl nezachytil, zhroutil by se. Pomalu nohu spravil a obrátil se na svého bratra.
„Jak chceš Gabrieli, nechme těch zdvořilostí. Co jsi udělal s Matarelem?“ Petra se střídavě dívala z jednoho na druhého a pozorovala emoce v obou tvářích. Michael byl naštvaný, přímo zuřil, z Gabriela naopak vyzařoval ledový chlad. Všimla si, že i atmosféra v místnosti se změnila. Všichni upíři se zájmem sledovali roztržku a někteří dokonce výhružně syčeli. Petra věděla, že v případě bitky by Gabriel neměl šanci a bylo jí to proti mysli. Ani nevěděla, kdy se přiklonila na jeho stranu, ale bylo to tak.
„Matarel se rozhodl sám, ke komu se přidá. Je to náš společný přítel.“ Pousmál se Gabriel jejím směrem.
„Je to…?“ náhle jí to slovo nešlo přes rty.
„Upír?“ dokončil za ni Gabriel „Ano je, mocný upír. Jméno si vybral podle Matarela, byl to anděl deště. I on má neobyčejnou schopnost ovlivnit… no, dejme tomu počasí.“
„Vzal si jméno po andělu?“ Petra se bezděky usmála, upíři byli přece zrozeni z temnoty, děti noci.
„Ano, mnozí z nás to dělají. Matarelova rodina je silně věřící a když se stal upírem, snažil se sám sebe dokonce zabít. Naštěstí se mu to nepodařilo a…“
„TAK DOST!“ zahřměl Michaelův hlas.
Nikdo se ani nepohnul, utichlo i výhružné syčení. Ticho prolomil až Gabriel.
"Myslím, že je čas jít domů." jeho hlas už byl zase prostý jakýkoliv emocí. Vzal Airen za ruku a odváděl ji kolem stolu pryč. U dveří se zastavil. Neohlédl se jen tam tak stál jako by snad na něco čekal. Po chvíli promluvil.
"Je mi líto téhle situace ale jinak to nejde a ty to dobře víš. Máš ještě možnost přidat se k nám. Rozmysli se." A odešel z místnosti. Zbytek večeře proběhl za napjatého ticha.