Magie - část I.

Měsíc v úplňku září a osvětluje kopcovitou krajinu, avšak dnes není potřeba neb celou krajinu kolem města Fisthaur mnohem více osvětluje požář hltící celé město, založený jedním ohňovým mágem, jenž se práve tryskem žene do hájů Misthavenských pronásledován částí Fisthaurské milice se zrovna ne nejlepšími úmysly. Tuhle scenérii nezaujatě sledoval z Výtězného vrchu vzdáleného pár mil osamělý poutník čekajíc jak to dopadne. Klisna Mága nevypadala zrovna plná sil a pronásledovatelé vědomi si toho faktu na svých válečných koních už začínali ohmatávat kopí. Do lesa Mágovi zbývalo tři – čtyři minuty tryskem ovšem jeho klisně do vyčerpání tak dvě a pronásledovatelé s odpočatými koňmi si už začínali brousit zuby a přemýšlet jak moc bolestivá smrt by odpovídala zapálení města. V poutníkovi kterému bylo jasné že do lesa to mág nestihne, se něco pohnulo pod žaludkem, už dlouho tenhle pocit neokusil a hned věděl co má dělat. Zkušeným okem zameřil bandu jezdců a tím směrem hodil do dáli svou dubovou hůl, a rozběhl se do dáli. Moc se mu to věřit nechtělo, ale začínal cítit že by jeho milovaná klisna Stephanie musela být rychlejší a začal přemýšlet o možnostech, dotek many v žilách necítil a nemělo cenu se naprosto vyčerpat a tak začal litovat zapálení města, pak se mu hlavě ale ozval ten druhý jasnější, mocnější a strašlivější hlas ,,Ser na ty přiblblý myšlenky co by,kdyby! a bojuj dokud můžeš!„. Zastavil se, utišil mysl, otočil klisnu a vyrazil tryskem do houfu pronásledovatelů, vyndal nohy z třmenů a opatrně přidřepl na sedlo jak se to naučil za mlada v cirkusu, ozbrojenec s kopím s řevem jel přímo na něj. Vyčkal na správný moment a skočil na řvoucího holohlavce. V tu chvíly se ovšem stalo něco co nikdo nečekal – ze tmy vyletěla rotující hůl a vlítla mágovi do ruky a přinutila ho se jí chytit a udělat ve vzduchu přemet, pak dopadl na zem jako by se nechumelilo, a teď čekal sprchu oštěpů, stačili přiletět dva, prvnímu se uhnul a druhý odrazil a to už byl obestoupen skupinou jezdců s připravenými oštepy, chtěli hodit ve stejnou chvíly ,,na jistotu“ v tom se ozval povznešený hlas rytíře ,,Zadržte!" a pokynul aby neházeli. Neobratně ve své mohutné zbroji začal slézat z koně nafoukaně říkajíc ,,přeje-li si bovat, ať je tomu tedy tak, je to povinností rytíře!„. Jezdci nabručeně semknuly koně do uzavřeného kruhu a čekaly na podívanou. Mág veděl že má tu čest bojovat se Sirem Oswaldem jedním z nejlepších šermířu království ale i tak nechtěl dát svou kůži zadarmo. Rytíř se jak se patří uklonil a tasil meč, při zvuku skřípaní oceli o pochvu se mu jako vždy vybavili všechny bitvy a sebejistě šel vstříc osudu. Osud ovšem dnes měl jiný záměr. Rytíř zaútočil zhora doufajíc že přesekne hůl tomu budižkničemu a ukončí tu frašku, švihl – a tu se ozval děsivý řev nejspíše draka a zem se zatřásla až se ve své mohutné zbroji zakymácel. Všechny koně se splašily až na věrnou Stephanii, vzepjali se na zadních a schodili své jezdce, a pelášili k městu, dva ozbrojenci s hrůzou utíkali také. ,,Čekal jsem že budeš bojovat čestně ty ďábluv synu!“ zahřměl rytířův povýšený strachem nalomený hlas. Mág se škodolibě usmál ,,S tímhle nemám nic společného, asi to byl drak co si na nás brousí zuby, tak mě tu nechtě a sami vemte radši do zaječích." ,,Ty patříš nám zrůdo!" opětoval rytíř a vrhl se na steč. Důbová hůl v sevření mága bleskurychle praštila rytíře do zápěstí a švihem vedeným zdola ho ránou do brady odmrštila na zem.