Setkání, 1.díl

Povím vám příběh, který jistě mnozí z vás znají, je to příběh o Brumbálovi a jeho setkání s fénixem Fawksem…
Tento příběh se odehrál před mnoha lety, bylo to ještě před tím, než Brumbál nastoupil do Bradavic jako učitel přeměňování. Byl velmi mlád, teprve skvělých pětadvacet let.
Byl teprve květen, ale to nebránilo teplému letnímu počasí, aby proniklo do každého koutu, každého pohladilo a ohřálo…
Brumbál leží v posteli a potichu přemýšlí nad tím, co by dnes mohl dělat. Měl jít původně s Averan do nedalekých hor prozkoumávat tamější přírodu, ale nakonec to Averan odřekla, protože se jí naskytla příležitost jet na výpravu týkající se sov a tu ona nemůže jako ochránkyně a milovnice sov odmítnout.
Leží tu tak, zamyšlen, když náhle vlétne otevřeným oknem do pokoje sova. Usadí se na okraj postele, složí svá křídla a nastaví nohu s pergamentem směrem k Brumbálovi.
Ten se na sovu překvapeně podívá, přeci jenom nečeká žádný dopis, vezme dopis, rozevře ho, úhledným písmem tam stojí:

Milý Albusi,
píši ti dopis ze své výpravy. Tohle ti musím sdělit.
Víš, jak jsem měli dnes jít do těch hor? Musíš do nich jít, dostala jsem, že v horách žije veliká skupinka Fénixů, no není to nádherné? Musíš do těch hor, tohle je velká šance spatřit toto zvíře živé a ve svém prostředí!
Potom mi budeš vyprávět.
S úctou,
Averan Mystery

Přečte si ho ještě třikrát.
Tohle je skvělá zpráva! Ty Fénixe musí vidět. Rychle vyskočí na nohy, sepíše krátký dopis Averan, ve kterém jí děkuje a píše, že se do hor vydá. Oblékne se, vezme hůlku a seběhne po schodech dolů.

Nakoukne do obýváku, kde sedí jeho otec, má návštěvu. Oznámí mu, že jde pryč a že dorazí až na večeři.
Otevře dveře a vyjde do toho nádherného počasí, vstříc osudu… Paprsky světla mu dopadají na tvář, nastavuje ji jim, jak je to báječný hřejivý pocit.
Asi po deseti minutách cesty se dostane k úpatí hor. Začne po něm pomalu šplhat, nejsou to zrovna bezpečné hory pro výstup. Je sice pravda, že se může na vrch hor přemístit, ale nač to dělat? Proč přijít o ten pocit dobrodružství?
Je to opravdu namáhavý výstup, ale s každým zdolaným metrem naplňuje Brumbála vzrušení.
Už je téměř u místa, kde by se Fénixové měli ukrývat, soudí tak podle peří tady kolem všude.
Sáhl po kameni, chtěl se zase o kus výše vytáhnout, jenže kámen se uvolnil a Brumbál cítil, jak padá dolů. Zavřel oči a snažil se nemyslet na smrt, která ho čekala. Snažil se myslet na něco krásného, snažil se přivolat štěstí.
Náhle ucítil, jak něco zastavilo jeho pád a teď má pocit, že letí vzhůru, vstříc nebesům. Pomalu s očekáváním otevře oči. A co nespatří?! Jeho tělo drží v drápech několik Fénixů. Sice o nich četl mnoho knih, které psaly o jejich kráse, viděl mnoho obrázků, které tuto krásu zobrazovaly, ale nic se nevyrovnalo tomu, co spatřil!
Krásní rudozlatí ptáci, jejich peří nádherně dlouhé, v záři slunce se lesknou. Shlížely na něj zářivé oči. Když si Fénixové všimli, že si je se zájmem pozoruje, přikývli jakoby na pozdrav a letěli dál!
Brzy se dostali do míst, kde Brumbál spadl, potom to trvalo jenom chvíli a ocitli se v hnízdě těchto nádherných ptáků.
Položili ho na zem. Brumbál rychle vstal a rozhlédl se. Stál uprostřed velkého hnízda. Jak se tak rozhlížel, spatřil hlouček Fénixů, popošel o kousek dál a díval se, co tam dělají. Stáli kolem jednoho z nich, vypadal velmi špatně, byl opelichaný. Najednou vzplál, proměnil se v popel. Brumbálovi došlo, co to bylo. Vždyť o tom tolik četl a vždycky to chtěl vidět. Teď se mu jeho sen splnil. Popošel ještě o kousek blíž a snažil se mezi Fénixi ještě více nahlédnout dovnitř. Z popela se právě zrodil onen Fénix. Byl tak malý a tak krásný…
Jejich rituál byl dokonán. Rozestoupili se, teď je mohl Brumbál spatřit všechny pohromadě. Bylo jich asi kolem dvaceti. Všichni roztáhli křídla a začali vydávat jakýsi zvuk, nebyl to zpěv, ale i tak to bylo nádherné. Znělo to, jako kdyby ho vítali.
Brumbál se jim poklonil, nevěděl, co jiného by měl udělat, tak snad alespoň toto.
„Děkuji za záchranu života, jsem vašim dlužníkem.“
Fénixové kývnou hlavou na znamení souhlasu. Rozestaví se do dvou řad proti sobě, mezi nimi vznikne jakási ulička, na jejímž konci stojí onen mladý Fénix. Pozvedne hlavu, roztáhne křídla a začne zpívat. Zní to tak lahodně, tak krásně. Brumbála naplní pocit štěstí a naděje. Ale ještě jedna věc ze zpěvu tohoto Fénixe vyzařuje, snaží se Brumbálovi něco říci. Zní to jako prosba, jako největší touha. Brumbál tedy otevřel svou mysl a začal poslouchat. Vnímá tu lahodu a ta slova, která se se zpěvem k němu nesla.
Po chvíli Fénix přestane. Brumbál se probere z transu. Začne pomalu vstřebávat to, co mu Fénix chtěl říct. Sdělil mu, že jsem jmenuje Fawkes, je z velmi starého královského rodu Fénixů, jenže teď už nemůže stát v jejich čele, musí odejít. I když je všemi milován, je tu jeden jediný Fénix, u kterého je to naopak. A právě on ho z trůnu sesadil. Vyzval ho na boj, což nebývá zvykem, ale stává se to. Přemohl ho, Fawkes si myslí, že ho musel ovládnout zlý duch, ale je to velmi divné, Fénixové jsou silná stvoření, jedině že by sám Louven, tak se jmenuje, chtěl. Ví, že jsou ostatní z nich v ohrožení, ale nic s tím nemůže udělat, nebo nemůže, když tu zůstane. Brumbál jim musí pomoci, přece jen je nemůže nechat na pospas zlu! Tak čistá nádherná stvoření…
„Jak vám tedy mohu pomoci? Myslíš, že si tě mám vzít a potom společně je zachránit?“
Fawkes přikývne a pomalu se k němu blíží. Ukloní se, položí zobák k botám Brumbála, chvíli takto zůstane, potom se narovná. Brumbál se zahledí do těch krásných upřímných očí. Hledí na sebe asi minutu. Potom je vyruší ohlušují řev…
Fénixové zpanikaří, je jim na očích vidět strach!
Brumbál se rozhlíží, nic nevidí, ale cítí, jak ten mocný křik a řev naplňuje jeho mysl strachem, bolestí a bezmocností.
„To je on, Louven?“ Vydá ze sebe a dívá se na Fawkese. Ten jenom kývne, postaví se před něj, roztáhne svá křídla. Před něj se staví další a další Fénixové. Začnou sborově zpívat, jejich hlas se nese horami. Nese se celým okolím. Brzy přehluší ten křik a řev. Okolí začne naplňovat pocit štěstí. Jejich hlasy sílí, ale i tak to zní stále stejně krásně a lahodně. Křik ustane. Fénixové přestanou také zpívat…
Horu a její okolí zaplní ticho, jediné co ho ruší, je slabé dýchání Brumbála a Fénixů.
Fawkes složí svá křídla. Otočí se, opět pohlédne do očí Brumbála. Ten hned cítí, co mu chce sdělit. Není čas bojovat, musí oba odejít a později se vrátit a Louvena porazit.
„Tak já se přemístím, protože mě bys neunesl. Počkám na tebe dole, u úpatí hor.“
Ozve se prásknutí a Brumbál zmizí.
Objeví se u úpatí hor a jak čeká na Fawkse, přemýšlí, jak by mohl pomoci ostatním Fénixům…