Protože on chtěl 40. kapitola

„Tak co Kelly, jak se ti líbí ve škole?“ Prohodil nenápadně Gabriel u večere bez jediné známky toho, že by si myslel, že jsem tam dneska nebyli.
„Docela fajn, nebude to tak hrozný jak jsem si myslela,“ špitla jsem a snažila se vypadat co nejklidněji, přesto že mi lež musela koukat z očí,
„Tak to jsem rád, včera si vypadala docela vyplašeně,“ mrkl na mě, pak se spokojeně podíval na Sama, který mu pohled vrátil a pustil se do jídla.
„Jenom první dojem,“ zalhala jsem sama sobě a zadoufala, že to zítra bude o něco lepší. Nenápadně jsem se přehrabovala v jídle a dělala, že mi chutná. Nedokázala jsem pochopit jak můžou být ti dva tak v pohodě. Alex se pustil do jídla jako vždycky, jako by mu týden nedali najíst a Sam nejdřív z číny vytřídil většinu zeleniny a spokojeně pojídal maso. Čekala jsem na někoho, kdo od sebe odsune talíř, abych ho mohla následovat a nemusela ho tam nechávat poloplný sama. Jenže přesně to se stalo. Všichni spořádali všechno maso a vyzobali každičké zrnko rýže, až na Sama, který nechal na okraji přebytečnou zeleninu. Proti své vůli jsem do sebe ještě narvala pár soust, pak se pokusila o co nejpřejedenější výraz a odsunula talíř ke středu. Hodila jsem bezmocným pohledem po Samovi, aby už se přestal vybavovat s Alexem a už odešel, on si to ale náramně užíval. Společně si naplánovali, jak vyjedou na ryby a jejich úlovek si nechají uvařit. Probrali spolu všechny možný pokrmy a způsoby, jak rybu připravit a až poté, co se přesvědčili, že mě potrápili dostatečně se Sam klidně zvedl od stolu, poděkoval a vybídl mě ať jdu s ním. Ani na vteřinku jsem nezaváhala.
„Tos nemusel,“ zažbrblala jsem, hned co sem si byla jistá, že nás Gabriel neuslyší.
„Ale jo, musel,“ usmál se šibalsky a cvrnkl mě do čela.
Dobelhali jsme se společně do točitých schodů a já trošku přidala do kroku, když jsme procházeli chodbou, protože mít za zády Nickův pokoj ve mně nevyvolávalo zrovna nejlepší pocit.
„Klid, není tu,“ ušklíbl se když zaregistroval můj úprk.
„Cože? Jakto?“
„Trošku to tu nezvládal, to víš, promenádovalo se mu po domě čerstvý masíčko,“ žduchl do mě, jako by si myslel že mi to bez toho nedojde, „je na pár týdnů s Miou.“
„Seš si jistej že je to dobrej nápad?“
„Ne, to rozhodně není, ale je nejbezpečnější, alespoň pro tebe,“ Usmál se a zalehl na postel.
„Chudák, ten mě bude mít fakt rád,“ postěžovala jsem si.
„Leda tak na talíři,“ zažertoval s jeho obvyklým zvrhlým nádechem v hlase a pohledem mě vybídl, abych si lehla k němu.
„Neboj, on si to nevezme zle,“ ujistil mě ještě, když viděl, že dost váhám.
„Fajn…ale stejně,“ zašeptala jsem a lehla si provokativně na druhou stranu postele, než obýval. Nevypadal ale, že by ho to nějak znepokojovalo, což mě dost zaskočilo.
„Co teď?“ Koukla jsem se po něm znuděně.
„No já nevím, spát?“
„Díky, tím už jsem dneska zabila dost času,“ poušklíbla jsem se a nenápadně se přisunula blíž. Jenže ani to už nezaregistroval, protože usnul nejspíš už když vyslovil slovo spát. Koneckonců nebylo se čemu divil. Vyškrábala jsem se odhodlaně z postele, z nočního stolu sebrala jeho iPod a doufala, že v něm najdu něco co se dá poslouchat. Potichu jsem zaklapla dveře do koupelny, i když ani to by jeho spánek nejspíš nepřerušilo. Otočila jsem oběma kohoutky u vany a chvilku počkala, než se naplní aspoň trošku. Ipod jsem položila vedle vany a usoudila jsem, že bude lepší vzít si ho, až budu plně uvelebená ve vaně a ujištěná, že ho tam nepustím. Protože kdybych utopila ten svůj, smál by se…ale nevím jak by reagoval na to, že si zaplaval ten jeho, aniž by o toM věděl. Chvilku jsem hledala, než jsem konečně našla něco dle mého gusta…