Pod Temným Údolím

 

Probudil se uprostřed veliké bouře ve svém tábořišti, ukrytém pod skalním výklenkem.

Podíval se do ohniště, které pomalu pohasínalo.

 

„Mohl bych tam něco přihodit“ zamyslel se.

 

Pootočil se po malém prostoru, který měl okolo sebe, ale nenašel nic, co by hořelo. Všechno ostatní už spálil a v tak nehostinném prostředí těžko něco najde.

Všude jenom samé kamení a úlomky kostí, které ho děsily více než neskutečná síla bouřky, která byla samo o sobě jak sám Hérakles…tvrdý, neskutečně silný a děsivý.

Nějak mu za tu dobu vyhládlo…zašmátral ve své brašně a ulovil malý kousek chleba, staršího několik nocí. Bohužel mu nebylo zrovna nejlépe a neměl tolik chuti jíst starší, skoro suchý chléb. Když pochopil, že je to jeho poslední pokrm, který mu dodá energii v takovém prostředí, začal přemýšlet, kde najde další zdroj obživy.

Dostal chuť na granátové jablko, které rostly kousek od jeho rodného domu, stačilo vykouknout z okna a hned naproti uviděl sady s ovocem.

Když, ale pohlédl před sebe teď a uviděl tu strašnou bouři, nikam se mu pak nechtělo.

Celý promočený od stékající vody, která stékala podél skály, se schoulil do klubíčka, aby si alespoň trochu zahřál své nejdůležitější údy.

Už se ani nepamatuje, jak se tady dostal…

Čekal, až bouřka utichne, ale zdálo se, že neustále zesiluje. Tou neskutečnou zimou se pokřivil jako husí krk.

Ohniště už dohasínalo, ale bylo jeho jedinou nadějí, aby mu bylo tepleji než teď. Znovu pohlédl na stěny menší velikosti, které měl kolem sebe, snažil se v tom temném prostředí najít něco, co mu pomůže rozhořet oheň. Jeho pohled směřoval zleva, doprava a znovu zpět, ale pořád nic. Začínal už ztrácet trpělivost a chuť něco podnikat. Po tom jak se mu jeho otec zavděčil, musel odejít z království, si začínal myslet, že skoná svou slabostí a nervozitou. Za menší chviličku mu vpadl do mysli nápad, který by mohl uskutečnit. Nebyl by to snad pro něho problém, snad jen chvílemi uvažoval o možných nástrahách, které by mu do cesty vházel sám bůh. Za jeho činy jaké vykonal…

Po rozmyšlení a odhodlání začal balit pár věcí, které byly vytažené, jako byl chléb a pár křesadel, které měl na rozdělání ohně. Postavil se na své nohy, plášť na kterém seděl, rázem padl k zemi jako noční závěs. Zvedl ho ze země a nasadil kolem krku, zahalil svoje záda a pomalu se svým ladným krokem vyšel k východu skalního výklenku, ve kterém přebýval přes noc. Déšť už zeslabil a vítr foukal jen mírně, to byla vhodná příležitost rychle postoupit dál. Přesunout se někam, kde by bylo lépe. Vykročil pravou nohou a cupital, kde ho jen nožky táhly.

 

Pokračoval na západ, jak to měl ve svém plánu.

 

Po několikasáhách stál naproti rozcestí a uprostřed v trávě stoupala do jeho výše tabule, na které byli dva nápisy směřované podle cest. Jeden na levé a druhý na pravé straně.

 

Sungmaské Skály <---> Lesy pod Temným Údolím

 

Už od názvu to vypovídalo o nějakých zajímavých místech, přece jenom jsem byl už docela daleko od svého království a nedalo se říci, že už tady někdy byl. Musel risknout jednu z možností, protože vrátit se by byla zbabělost.

Po dlouhém přemýšlení vykročil pravou stezkou a pokračoval hlouběji do vnitrozemí. Také čím dál více se obával, že ho potká něco hrůzostrašného.

 

 „Nesmím si to připouštět!!!“ řekl si Tyraelv duchu.

 

Stezka, po které šel, začínala ztrácet na množstvích kamenů, místo toho se usměrnila přímo do nazelenalé trávy, byla mírně ochozená, takže bylo vidět, že tu moc lidí a ostatních druhů živočišné rasy nechodí.

Když uviděl před sebou pole neznámých keřů, musel pokračovat přes ně. Snažíc se obejít menší trs neznámého keře, avšak jeho pravice se otřela o trní, čímž si způsobil menší poranění, ale nějak ho to netrápilo, spíše s tím počítal. Akorát, sem tam zaklel.

Po chvíli, když si kontroloval svou ruku uviděl, že mu z rány kape krásně červeně zbarvená krev, vyškubl si trošku látky ze svého pláště a párkrát přiložil na zranění.

Náhle ucítil neskutečnou bolest, která ho začala obklopovat po celé ruce. Bylo mu to divné, velice divné, protože taková menší ranka nemůže způsobit sebemenší vedlejší účinky. Raději se posadil na trávu kousek od keřů a staral se o svou ruku.

Po delší chvíli ale bolest ustoupila, což i přestala téct krev. Ještě si ránu raději zkontroloval a pak znovu pokračoval do jícnu Temného Údolí.

Když vstal z trávy, uslyšel kolem sebe zvuk letícího ptáka.

„Myslím si, že to byl Trsovec“ v duchu si zodpověděl.

Když pokračoval dále kolem stromů, které tu stály několik generací a ještě několik dalších ér budou stát, začal cítit divný zápach, pomyslel si, že to je nějaká mršina, ale všude kolem bylo samé spadané dříví a větvičky. Sem tam nějaká houba, která byla zrovna opodál, co procházel kolem. Díval se cestou všude kolem, ale nic nenašel, tak si myslel, že má halucinace a maximálně cítí nějakou rostlinu, která vydávala ochrannou látku. Proti mouchám, komárům a jiným malým létavcům, to byla přirozená obrana, vypouštět ochranné látky do vzduchu.

Pokračoval dále dopředu a spíše níž a níž co vedla jediná přirozená cesta bez různých překážek. Avšak, když zhlédnul dopředu, skutečně tam leželo něco podivného. Myslel si, že je to kus hadru či nějaké podivné věci, ale když se blížil ještě blíž tak uviděl mršinu něčeho zajímavého. Nevypadalo to jako zvíře podobné těm, které zná z lovu či seznamu nalezených tvorů a zvířat. Ale zápach tomu odpovídal. Vůbec se to ničemu co zná, nepodobalo.

Jeho tlama a hlava, byli tak zajímavé spojené, představte si vlka a medvěda z oblasti čumáku a lebky. Prostě vše po mém průzkumu bylo jinak.

 

„Proto raději vkládám popis mršiny, kterou jsem našel.“

 

Popis nalezené mršiny :

-          Lebka a čumák, velice protáhlé lebeční kosti, spánkový prostor zúžen na polovic délky,

-          Tlama, v ní asi 36 zubů ostrých jako břitva, o velikosti menšího vodního Uhjotlupaka (dnešní podobnost se žralokem)

-          Torso těla, pokryto velice jemnou srstí, černo-šedé barvy, zřejmě výsledek stářím, anebo délkou hnití mršiny; to samé na horních a dolních končetinách

-          Tlapy a prsty, je neobvykle prokázáno, že tato mršina má na vrchních tlapách 7 prstů, tvar se nepodobá normálnímu zvířeti, ale právě naopak člověku zkříženého s nějakým zvířetem; jasně jde poznat, že na rukou vidíte tepny a články prstů podobným lidských rukou; nehty zaostřené do špičky!!!

Dolní končetiny, jak je popíši raději tímto názvem, obsahují pouze 4 prsty a 1 pazour jako u vlků či psů, před části horní holeně a tlapou, je jasně vidět, že je tento tvor příbuzný s vlkem či psem; kůže se zdá být silnější; nehty jako u horních končetin

 

 

 

Zřejmě to bude nějakýkříženec vlka či psa a člověka, takže vlkodlak anebo mnohem něco horšího.

 Začínal být nervóznější, protože zjistil pravou identitu tohoto tvora. Postupoval proto raději dále od toho zdroje zápachu, protože sám nechtěl zapáchat. Když obešel mršinu zleva, pokračoval směrem do srdce lesa, z níže měla vést cesta do Temného Údolí, ale zatím nenašel žádné známky vyšlapané či nějaké udělané cesty.

Nebe bylo oproti místu u skalnatých hor krásně čisté a bez mráčku. To se mu velice líbilo, měl rád slunce a krásný lehký studený vánek, když mu provětřil kolem hlavy. Cítil pokaždé uvolnění a dobrý pocit. V lese kde byly listnaté a místy jehličnaté stromy, se slunce jemně odráželo od spadaného listí, občasně jste mohli zahlédnout i oblak páry nesoucí se kolem jehličnatých stromů, bylo to způsobeno díky vlhkosti nacházející se v místech půdy těchto stromů.

Lehkými kroky našlapoval po půdě, kde rostly občas houby a občas to menší kapradí. Přece jenom měl trošku respekt k přírodě, takže se snažil neničit přírodní kořínky,rostliny a houby. Když sestupoval z menšího kopce, který ho překvapil, levou nohou uklouznul a upadl na mělký povrch půdy. Klouzal z kopce, jako kdyby byl na saních v zimě, jak si pamatoval, když byl malý klučina, kterého zajímali jen samé neplechy a klukoviny vjeho letech.

Snažil se při tom nějak držet rovnost, aby sebou neházel velice rychle a, aby se dole o něco nenapíchl na nějaký kus dřeva, jenomže při takové rychlosti se ani nemohl koncentrovat a spíše se kutálel dolů jako sud. Nezbývalo mu nic jiného než se jenom dokutálet a nezranit se při tom dopadu o něco ostrého. To by se mu stalo nakonec osudným a možná by tam zemřel, jenomže nic takového se mu naštěstí nepřihodilo.

Když se udeřil do pravé ruky o něco tupého,myslel, že je to nějaký spadlý kmen, ale byl to kámen, naštěstí ne moc ostrý a ne moc veliký…

S následnou bolestí se snažil posadit a přečkat bolest, ale v tom uslyšel nějaký zvuk, vzdálený po jeho levici. Upřeně se přesunul jeho pohled na ono místo, neviděl nic než jen nazelenalé listí a pár spadlých kmenů, které byli obaleny stromovou houbou, a následně přes ně byste viděly les z pravé strany, kde uklouzl.

Možná to byl zvuk listí, ale možná to byl jenom přelud po tom pádu, trošku zamotané hlavy a bolest, kterou cítil,mu snad předhodil přelud.

 

Když bolest po chvíli ustoupila, vstal a rozhýbával svoje pravé rameno, které před chvíli měl plné bolestí. Odhrnul si košili a shodil na zem svůj plášť, aby se podíval na rameno, pár škrábanců a lehce červeně zabarvené místo úrazu. Nic víc tam nebylo vidět, což byl pro něj přívětivý pohled a dobrá zpráva.

Pokračoval opět ve své chůzi směrem podle slunce na západ, počasí se stále víc a víc probouzelo a odhalovalo své zábrany.

Místy, když obcházel nějaké kamení či drobné hrstky spadaného listí, se snažil vychutnávat krásu přírody, vytáhl si jen tak svůj deník, který měl za opaskem schovaný a pečlivě si ho uchovával, snad i jako své tajemství. Nějak mu to nedalo, a proto si napsal pár drobností o tom tvorovi, kterého našel, spíše jen zbytky mršiny. Udal pár drobností a dodal ještě pár informací z této krajiny a nakonec si ho schoval zpět za svůj kožený opasek.

Nějak mu po té chvilce opět vyhládlo, jen vzpomínka na to co opět musí sníst, mu přestala dávat chuť a myšlenky na jídlo, kdyby tak mohl najít nějaký strom, kde by utrhl nějaké jablko či nějaké bobule zhltnul. Raději pokračoval v cestě a nemyslel při tom na hlad, žízeň, ani jiné takové myšlenky. Když se po několika metrech blížil k vydatnějšímu slunečnímu světlu, které zahlédl před sebou,asi tak několik delších kroků vpředu, myslel si, že je někde v blízkosti volného prostranství a proto raději zrychlil své tempo. Když už byl pár kroků od zdroje světla, uviděl jeho vysněné volné prostranství a se štěstím si oddychnul, usedl na tvrdou zem, která byla pod ním,dlouhým výdechem si oddechnul.

Bylo cítit, že se nachází někde jinde, protože měkká půda byla zaměněná za méně měkkou půdu. 

Tráva, která rostla opodál, měla nádherný dýchánek, obohacovala barvy krajiny před lesem a to dělalo Tyraela šťastným.

Když se pak postavil na nohy, tak si to zamířil přímo doprostřed prostranství. Než tam došel, trvalo mu to snad asi větší chvíli, na nebi nebyl ani sebemenší mráček, který by potemňoval svit slunce. Nádherný svit a čistý lehký vánek byl krásně cítit. Tyrael si oddechnul a zamířil k místu, kde ležel neznámý balvan velkých rozměrů, mohl mít snad čtyři sáhy na výšku a tři a půl sáhů na šířku. Nebyl moc dobrý ve výpočtech, ale tohle věděl dost dobře. Když obcházel veliký balvan, všímal si nějakých nápisů, které byly vyryty po celé šířce balvanu. 

„No co to může být, vždyť to nejsou slova, jsou to Runy. Že mě to nenapadlo předtím, když jsem to studoval v království“ Pomyslel si Tyrael a rukama přejížděl po vyrytých runách. Zasmál se vlastní hlouposti.

 

Snažil se přijít na to, k čemu to mohlo sloužit, ale marně. Nezbývalo mu nic jiného než si sednout, opřít o balvan a na chvíli si odpočinout. Po tak dlouhé cestě byl unavený a jeho nohy začínaly tvrdnout. Ztuhlé nohy jemně položil před sebe a nechal je uklidnit. Když se podíval na nebesa, slunce bylo pořád ve stejném svitu jako předtím, jen příchod mraků mu dělal větší starost. Před dlouhou chvíli ještě na nebi nebyl ani jediný mráček, ani neviděl žádný příchod mraků, tohle bylo velice divné. Nevysvětlitelné ale bylo ovšem i to, že začal po chvíli foukat docela krutý vítr, nebyl to vánek ani větřík jako o nějakých dnech plných dešťů, tohle bylo opravdu jako vichřice, startující nával vichrů začal pohupkovat se vším co bylo na louce, vysoká tráva se prohýbala, až přímo lámala. Stébla padala k zemi…

Když se postavil na nohy, zacloumal s ním vítr a musel udržet balanc, aby neupadl na zem. Teď v nepravou chvíli přišel čas rychle se jít někam opět ukrýt, vyběhnul směrem k dalšímu lesu, co se rozprostíral naproti od jiných lesů a vkročil co nejrychleji do nitra jehličnanů. Když už byl na místě, očekával, že to po chvíli přestane, ale opak byl pravdou, vítr o rychlosti několik desítek sáhů cloumal skoro se vším, co se nacházelo na louce, protějších lesů a všude jinde, když se chtěl doslova schovat někde do nějaké jámy, všude kolem nebylo nic k ukrytí.

Už doslova špekuloval a cítil v sobě strach, kde se schová, pořád ho ale v tu chvíli nic nenapadalo.

Tyrael měl v sobě špatný pocit, skoro až skrčený u jednoho ze stromůse snažil uklidnit, ale pořád mu to nešlo. Nedokázal v sobě potlačit strach, který ho obklopoval. V tom se najednou ozývalo nějaké vití, přímo z lesa, kde Tyrael přečkával, schoulený u stromu otočil zrak přímo ke zdroji vití.

S vyplašeným výrazem v očích sledoval každičký temný kout v hlubokém lese, přestal až skoro dýchat, aby ho něco neprozradilo před vlky a jinými tvory, kteří se nacházeli přímo hlouběji v lese. Vití se stále ozývalo víc a víc, bylo blíž a blíž, Tyrael se strachy začínal potit po celém těle, cítil jak mu v krku schne a modlil se ke svému bohu, ať se mu něco nestane. Když v tom z jižní strany lesa vyběhl tvor na nějaký veliký zarostlý balvan, který mu připomínal mršinu, kterou uviděl předtím v lesích před loukou. Jeho srst a barva, byly tak stejné…Jeho strach najednou zmizel stejně jako síla větrů na louce. Náhle byl klid, všude bylo ticho, jeho rozběhnutý tep se zklidnil a pot zeslábl, bylo jasně poznat co se děje…Tyrael ležel na zemi vedle stromu a cítil pocit pohody, neměl žádný strach,cítil se perfektně. Žádné výčitky svědomí…

Tvor, který stál kousek opodál, už na tom místě dávno nebyl.

Vichřice, která řádila, byla také pryč, sluneční svit opět prorážel jehličnany a ozařoval prostor lesů.

„Co se to sakra děje?“

Optal se sám sebe, nevěděl vůbec, co to má znamenat.

Když se přesunul k louce, jeho pohled směřoval všude kolem, balvan, který předtím osahával, tam záhadně nebyl. Ovšem zajímavé bylo to, že louka vypadala jinak, tráva byla jemně pokrytá nějakou načervenalou věcí. Chovalo se to podivně, lepilo se to na jeho nohy, když si na to šáhnul, cítil jemnost a nic víc. Snažil se to dostat ze sebe pryč, ale nějak se mu to nedařilo. Pokračoval tak raději dál, svit slunce mu prozrazoval, že je neustále ještě den.

Přesunul se na místo, kde původně balvan osahával. Místo toho tady uviděl jen prázdný vzduch. Bylo mu to velice divné, vichřice byla pryč, tajemný tvor byl také pryč. Tráva dostala nový nádech načervenalé látky, nebo co to bylo.

Velice zajímavé…

Když jeho mysl stále pracovala s hypotézami, co se vlastně stalo, pokračoval raději dále po louce, která byla směrem k východu pošlapaná. Na jeho konci uviděl mírný pahorkatý kopec nahoru, a tu samou vyšlapanou cestu, na kterou se měl dostat. Pokračoval tedy výše, než se dostal k vrcholu. Mezitím si vytáhl vak s vodou a osvěžil tělo a dutiny, které byli suché jako poušť. Osvěžen, s novější energii se vydal do kopce, který měl zanedlouho zvládnutý. Když jeho pohled poté spatřil obraz před ním. Myslel si, že je pořád v království, jenomže jeho pohled směřoval někam jinam. Byl velice zklamaný. Protože co uviděl, bylo samé nitro temnoty. Před sebou měl mírnou cestu dolů a na konci cesty, stála vysoká brána. Rozhodně byla z kamene nebo tomu podobného materiálu.

Když pozvedl hlavu víš, tak spatřil nahnědlé nebes krvavě rudou barvou, která se přibližovala a roztahovala po celém nebi, připomínající pocit tíhy, strachu a samoty. Nebylo to jediné, co spatřil, uviděl mnoho létajících tvorů na nebesích, dole u brány postávala nějaká postava, nebylo moc dobře vidět co tam je, ale Tyrael měl veliký strach. Chtěl se vrátit domů, ale bohužel už nemohl, něco ho přitahovalo blíž a blíž. Snažil se tomu sebevíc odporovat, avšak marně.

Jeho kroky duněly každým sáhem víc a víc, už si jdou, jdou si pro něj.

Blížil se k bráně, která mu naháněla opět strach, jenomže neměl na vybranou.

Poté se před ním objevila nějaká postava, kterou doposud prohlašoval za mýtus a pohádku, které četl v knihovně o pravdě mezi temnotou a světlem.

Jediné co spatřil, byl on…

Samotný věrný služebník Adrian, který mu sdělil poselství…

 

„Tyž jsi ten, koho celou dobu hledáme, nového Pána Hrůzy a Chaosu.

Teď nyní půjdeš se mnou a projdeš několika světy, v níž máš na vybranou, jestli se staneš poslem nebo se vrátíš zpět do smrtelného života.“

 

Cítil ten zápach síry, pocity úzkosti a trápení, strachu a žádné naděje. Adrianova mysl pronikala do Tyraela čím dál víc, nedokázal odporovat…

 

„Nemáš na vybranou Tyraely, buď půjdeš, nebo zhyň krutou smrtí.“

 

 

 

 

Poslední světlo, které spatřil…