Tajemný Předmět

Letos byla zima velká a velmi studená, studenější než předminulá.

Vrátil jsem se akorát z boje, toho krutého boje, který nebyl zapotřebí, jenom kdyby náš král nebyl tak hloupý. Bohužel byl chamtivý svou nenasytností po moci a hromadě zlatých.

Nikdy bych Vám nepřál mít takového pána vaší Vlasti, který dá přednost zlatu před obyčejnými poddanými. Byli jsme pro něj pouhými krysami v jeho terárku.

Psal se rok 983…

V té době jsem byl pouhý učeň, ale už jsem se každopádně učil jiným věcem dopředu, i kdyby se mělo stát bůh ví co. Kupříkladu snažil jsem se prosadit v učení stát se Hraničářem, kradl jsem…učil jsem se více v plížení k nepřítelovi zezadu či tichého vniknutí do různých objektů. Po škole jsem se dostal k mistrovi Ludovikovi, protože mě pár vesničanů vidělo, jak kradu, takže nakonec jsem byl svěřen tomu nekrutějšímu mistrovi v celém království. Každý říkal, jaká krutá práce čeká na učence, jenž poté jsem poznal sám.

Bohužel co říkali lidé, nebyla až tak velká pravda…

Mistr mě vychovával velice dobře a snažil se, být ke mně štědrý, ale i tvrdý abych nezměknul.

Hodně jsem se učil od mého mistra, který v tom byl nejlepší. Neviděl jsem lepšího hraničáře, než byl samotný mistr. Byl jsem velice nadaný a schopný, ale abych získal čest samotného mistra, musel jsem tvrdě dřít. Učit se novým věcem i v domácnosti.

Jednoho dne rána, po několika letech, mě však oslovil můj mistr a poklepal mě po rameni. V duchu mi došlo, že měl na mysli právě to, co jsem celou dobu hledal. Získat čest před samotným mistrem Ludovikem.

Z této noviny jsem měl nádherný pocit, pocit pořádně vykonané práce.

Jak jsem řekl, doučování po nocích mě oslabovalo, ale rozhodně to stálo za to. Každý den jsem sice chodil spát těsně před půlnocí, ale ráno jsem vstával o nějakou dobu později, než jiní učenci. Při kokrhání kohouta. Což bylo hodně povzbuzující.

Mimo jiné, že jsem hlídal obydlí, chodíval i na střílení z praků, lovení z luku a házení vrhacími dýkami.

Nechybělo mi nic, co by mě odrazovalo od této činnosti i zábavy. Když se už pomalu odebíralo k večeři, zamířili jsme zpět do chatrče na pořádné jídlo. Po vydatném králíkovi s bramborami jsem se odebral do postele, abych dřímal. Tehdy, když se setmělo, ještě téhož večera, těsně před půlnocí jsem uslyšel nějaký zvuk připomínající křik. Říkal jsem si, že se mi snad začíná zdát o něčem strašném, ale v tom opět hrozivý výkřik. Vyhodilo mě to z postele jako vyděšené zvíře.

Nedalo mi to a tak jsem si vzal sebou svoje dýky pro případnou obranu, i když jsem byl schopný bojovník s rukama, jak mě naučil mistr používat i hlavu, a ne jenom tasit zbraně.

Vyrazil jsem jako liška ke zdroji výkřiků a nezpomaloval přitom. V těle mi začínal vyskakovat adrenalin, který ve mně vřel. Snad se mi to nezdá, řekl jsem si.

Špatný pocit mi svíral část srdce jako ohnutou manžetu, pot mi stékal na čele a vnímal jsem už pouze výkřiky. Nebyl jsem už daleko, přičemž zvuk ještě sílil, až se mi zdálo, že mi sluch odchází. Měl jsem takový ten zvláštní pocit hluchosti.

Cestou jsem míjel různé stromy lišejníků a pár listnáčů, které jsem musel obcházet, abych si ještě v té tmě nevypíchl oči o dlouhé nebezpečné větve, sahajíc skoro na úroveň hlav.

To mě děsilo také, ale musel jsem jít pořád dále za tím zvukem. Abych zjistil příčinu.

Když jsem se blížil ke zdroji, nedokázal jsem se poté ani nadechnout, co jsem měl před svýma očima. Čím blíže jsem se přibližoval, tím více mě ozařoval tajemný předmět, který vyčníval ze země kousek od většího topolu. Jen tam tak nehybně čouhal zpoza menšího trsu travičky a hlíny. Můj strach se vypařil, zato moje nálada a grimasa se pozvedávala jako zvyšující se úrovně v nějaké hře. Abych dodal, tak sluch už se mi vrátil zpět do původní hladiny.

Neváhal jsem se přiblížit skoro až k tomu předmětu, který prosvítal celou temnotou. Z toho čpěla nádherná atmosféra, kdybyste to tak mohli vidět jako já, tak byste se vůbec nebáli.

„Doufám, že mě nikdo neviděl“

Říkal jsem si v duchu, protože to nebyla obvyklá situace, kdy bych potajmu něco dělal.

Můj obličej skoro prosvítal, jako světluškám zadeček, který byl vidět na několik sáhů.

Rozhodl jsem se tajemný a tajuplný předmět zvednout z té studené hlíny, rukama jsem pomalými pohyby ohmatával prostor kolem předmětu, hlínu odhrabával tak lehce, abych něco nezpůsobil, nějakou nevídanou reakci.

Měl jsem samozřejmě strach, ale když jsem povytáhl svítící předmět, hned mě opět přešel. Tím jsem také uvolnil ještě větší zář, než byla obvyklá, důvodem bylo to, že byla zakopaná celá spodní část v hlíně. Při tom dotyku jsem cítil hřejivé uspokojení, které se mi nechtělo opouštět, tak jsem si tajemný předmět schoval do spodní kapsy kabátu. Po větší odmlce při přemýšlení, jsem se otočil od místa nálezu a prohlédl okolí, zdali mě nikdo nepozoruje, protože by to byl veliký problém. Nikdo, nikde, pusto a prázdno, lesem zaznívalo pouze houkání sov a občasné vytí lesních vlků.

Pomalým krokem jsem se vracel zpět do své chatrče, ve které jsem samozřejmě bydlel i se svým mistrem. Nesměl to vidět, protože věřím tomu, že by neměl radost. Tiše jsem otevřel dveře, které držely na ocelových pantech, bohužel trošku to přitom zaskřípalo. Znáte ten zvuk, když musíte namazat panty olejem. Přesně takový ostrý…Vkradl jsem se náhle dovnitř jako myška, abych nevzbudil svého mistra, který měl místnost za rohem kuchyně. Kdybyste nevěděli, o čem je řeč, tak to je ta část chatrče, kde se připravují jídla. Pečou se ryby a maso, vaří brambory…Jiné produktivní činnosti.

Převlékl jsem se do svého pyžama a předmět položil na svou postel, můj pohled se pak upřel přímo na něj. Abych ho pozoroval, jakou má vlastnost a jaké tajemství vlastně nese.

Byl pro mě velmi tajemný a říkal jsem si, co bude mít v sobě za moc, či k čemu bude sloužit. Horké otázky padaly těsně jedna za druhou. Vychutnával jsem každičký pohled, dotek a prostě strašně moc mě uchvátil, že se mi vůbec nechtělo spát.

Jenomže musel jsem ráno vstávat, opět na boží kokrhání toho šíleného kohouta, který mě v mém dětství klovl do zadku. Nebylo to zrovna moc příjemné, tak se mi nesmějte.

 

Toho večera jsem si ho schoval pod svůj lněný polštář, a povzdechl si.

„Zítra bude nádherný den“

Prohodil jsem myšlenku v mysli.

 

Druhý den za časného rána

 

Po probuzení už mistr dávno nebyl v posteli, protože byl zvyklý vstávat časně ráno, ještě dřív než zakokrhá kohout, kterého jsem tak moc miloval. Ironie je na správném místě, řekl bych.

Vstal jsem z postele a zkontroloval, jestli můj maličký poklad stále leží nehybně pod polštářem. Vskutku nezmizel, takže to nemohl být sen… První dobrá zpráva, která mě potěšila.

Druhá zpráva byla naopak neuspokojující, když mistr dorazil zpět do chatrče, držel v ruce králíka. Znamenalo to, že budeme jíst králíka. Já neměl rád králíky, protože jejich maso, nevydalo ani špetku energie a chuti. Maso bývalo tuhé a ani bych neřekl, že by bylo vždycky čerstvé.

 

„Dneska připravíš „Králíka s Nádivkou“

 

Dodal mistr a položil králíka na stůl, spíše s ním praštil.

Když slunce pomalu zapadalo, už jsme měli po vydařeném obědě klid, ještě jsem umýval zbylé nádobí, které jsem nechal po vaření. Když jsem se pak zeptal mistra, co budeme dnes dělat, odpověděl, že máme den klidu. To znamenalo odpočívání a pohodu, tudíž jsem se pak vrhl zpět ke svému objevu a zíral opět do jeho nitra.

Té noci jsem si myslel, že je to nějaký kus kovu či tomu podobnému, ale když bylo jasné světlo, zjistil jsem, že to má charakter zkameněliny. Proto jsem měl takový názor na tvar předmětu. Nezbývalo než znovu pohlédnout na kámen. Avšak náhle jsem začínal blouznit nebo snad se mi to zdálo?

Po nějaké chvíli jsem začínal v sobě cítit zvláštní pocit, který mě nutil přemýšlet nad tím, co tu dělám a proč jsem se zrodil.

Z pocitu se stávala bolest, kterou jsem se snažil potlačovat, když jsem držel ten kámen. Když jsem sledoval barvu kamene, neměla už zářivě zelenou, ale jasně nažloutlou, čímž jsem v lesku viděl sebe. Prohlížel si každou světlou část z celého kusu. Bylo mi čím dál více zle a raději jsem si lehnul do postele a zavřel oči, kámen raději schoval do menší truhly, kterou jsem měl u postele. Ležel jsem už déle jak pár hodin a já měl pořád stejný pocit, byl to pocit úzkosti a samoty. Cítil jsem v sobě bodající reflexy, které mě ničili, až jsem nemohl skoro vůbec dýchat. Ocitl jsem se poté během chvíle, kterou jsem nevnímal ve snu, díval jsem se před sebe a pozoroval podivuhodnou postavu, která stála nade mnou, jakoby nahlížela…

Z jejího hlasu vyšlo pár slov, které jsem zaregistroval…

„Chci po Tobě, abys zabil svého krále! Slyšel si mě, zabij ho a vrať se zpět do lesa, kde jsi našel můj kámen duše.

Chci to po Tobě, rozuměl si mi dobře.“

 

„Ne to nikdy neudělám, proč bych měl?“

Nechápavě jsem odseknul neznámému stínu.

 

„Protože jinak všichni zemřete!!!“

Po chvíli jsem se vzbudil celý propocený a s pocitem nicoty. Náhle za mnou přišel můj mistr a zeptal se mě na zajímavou otázku.

„Co se ti zdálo proboha, že jsi kňučel ze spaní jako malá holka.“

„Nevím měl jsem sen, strašný sen, ze kterého mám velké obavy, protože si myslím, že byl skutečný!“

Se strachem v očích jsem zavřel raději oči, abych nemusel dále odolávat nátlaku v toho šera.

Ve společenské místnosti byla zapálena jediná svíčka, která vydávala svit do celého pokoje. Ale nebyl dost velký na to, aby prosvítil i můj pokoj, což představovalo pocit strachu.

Mistr s údivem, který měl ve tváři, raději odešel do svého prostoru a ulehl zpět do postele.

Když jsem se na druhý den probudil, myslel jsem stále na ten pocit, co se týkalo včerejšího snu, měl bych něco hrozně rychle udělat, snad to i říct svému mistrovi.

 

Jenomže, jak vysvětlím to, co mi bylo sděleno ve snu?

Snad si bude ještě myslet, že jsem blázen, to bych rozhodně teda nechtěl…

Každopádně mu budu muset o tom říct, protože se to hlavně týká krále…jenomže když mu řeknu, že zrovna „ Já „ bych měl zabit krále, i když to nikdy v životě neudělám. Je to teď velmi nelehké, nebudou mě považovat za zrádce??

Budu muset ještě hodně přemýšlet o všem jestli to sdělím nebo ne.

 

Možná to raději zatajím a nechám si to pro sebe…nejsem sice blázen, ale věřím tomu, co mi bylo sděleno ve snu. Byl skutečný a budu si ho pamatovat až do své smrti. Možná ho řeknu za pár let svým dětem, ale věřím, že to spíše nebude nutné…