Protože on chtěl 42. kapitola (Poslední)

Netrvá dlouho a bez mrknutí oka zmizí z pokoje. Dlouho se přemlouvám ho následovat a i ve chvíli, kdy opouštím pokoj nevím co mu řeknu, nebo jak se ho pokusím uklidnit. Když zjistím že už dávno sešel ze schodů zalomím pohled k zemi a přidám na kroku. Pořád přemýšlím na tím, co ho tolik vykolejilo, zase tolik se nestalo. Už mi nezbývá moc kroků ke schodům, když do někoho vrazím.
„Promiň já…nechtěla jsem,“ zakoktám ještě než zvednu oči v domnění, že se Sam vrátil. Žádná odpověď mě ale donutí je zvednout. Málem uskočím o metr dál, když narazím na Nicka. Chvilku na mě jen tam civí, pak nakloní hlavu a hloupě se usměje.
„Ale copak, už se zase hádáte…není to takový terno, jak si myslela co,“ zamrká na mě a chystá se popojít ještě blíž ke mně. Snažím se uklidnit, nemělo by cenu utíkat a tak jen mírně ucouvnu. Jeho oči už dávno ztratily zelenou barvu. Najednou sebou škubne a naznačí pohyb vpřed. Neudrží výbuch smíchu když se leknu natolik, že uskočím dozadu a zakopnu o svoje vlastní nohy.
„Nehádáme se,“ procedím mezi zuby a snažím se postavil, ale ruce i nohy mi vypověděli službu.
„No, když si za tím tak stojíš,“ ušklíbne se, tiše zamlaská a podá mi ruku. Na chvíli ztuhnu, koukám na něj a nevím co dělat.
„No tak se zvedni sama, mě je to jedno,“ posměje se tak, jak si ho pamatuju, stále ale čeká, až využiju jeho pomoci. Ještě chvilku zaváhám, ale pak se nejistě natáhnu po jeho ruce. Vší silou mě vymrští na nohy. Klidně se na mě podívá a přátelsky se usměje. „Všechno v pohodě?“ Je až zvláštní jak rychle jsem se v jeho přítomnosti dokázala uklidnit, jak rychle jsem k němu zase získala důvěru, skoro stačil jediný pohled do jeho očí. Pak mě ale usadí obrovská rána do hlavy.
Nemůžu se pohnout, oči mi těžknou, hlava třeští jako nikdy. Nesnesitelná bolest na krku mi dává rychle najevo co se stalo. Tentokrát se ale pletu, je to ještě horší, než jenom nevinný kousanec. Celé moje tělo mě neposlouchá, vidím rozmazaně. Stojí proti mně a zvrhle se směje.
„Víš o tom, že všechny jedy na nás působí mnohonásobně víc? Pověděl ti o tom, no? Nestyď se povídej…. Jé, málem bych zapomněl, ty nemůžeš viď? Taky moje práce, ještě pár hodin se nepohneš, ale nic jinýho se ti nestane, pokud to ten vůl zase nezpacká,“ hrábne mi rukou do vlasů a políbí mě na tvář. Projede mnou vztek, nechuť, bezmoc. Chci mu uhnout, křičet, útýct, ale nehnu ani kouskem svého těla.
„Až se sem ten blbeček přiřítí, bude si myslet, že umíráš víš,“ podívá se mi s úsměvem na rtech do očí,“ jenže…ty neumíráš. To množství jedu které v tobě koluje ti neublíží ani v nejmenším, na rozdíl od někoho,“ škodolibě se zasměje. „Jenom se prostě nějakou dobu nebudeš hýbat, jenže … jeho tělo to prostě uklidní až moc. Jak jednoduchý to bylo, Mia je prostě geniální, já blbec bych se celý tvůj život musel koukat na to jak krásně si rozumíte, to zrovna…Měla si bejt moje, rozumíš…moje!“ Zvedne trochu tón hlasu, ale pořád si dává pozor aby ho neslyšel nikdo kromě mě. „Ale, ale…slyšíš to…tvůj zachránce už se blíží, jenom nejspíš nebude mít bílýho koně, to budeš muset přežít kotě…nebo taky ne, to je na tobě,“ věnuje mi poslední polibek a s pobrukováním se vytratí do svého pokoje.
Chvilku na mě jen zírá, snaží se tomu nevěřit. Rychle si klekne vedle mě a zadívá se mi do očí. Snažím se mu aspoň naznačit že budu v pohodě, ale nejde to, ani nemrknu. Proč ho teď nemůže napadnout podívat se mi do hlavy?? Proč?!? Notak, kvůli čemu všechny ty tréninky, proto, aby to teď všechno zahodil?! Blondýne!Pevně mě sevře do náruče, cítím, jak mi dává na stranu vlasy. Tohle přeci nemůže. Odendává poslední pramínek. Pomalu se přibližuje, cítím jeho dech. Neudělá to, nesmí…
Překvapivě necítím takovou bolest jakou jsem čekala, tentokrát nebere krev tak opatrně jako tenkrát, přímo jí hltá. Přestávám vnímat co se děje, konečky prstů mi začínají brnět. Konečně! Zajásám uvnitř. Dostal ze mě dostatek jedu, budu mu moct říct jak to je, přestane a budeme v pohodě. Nebudeme, cítím jak přestává sát. Tlukot jeho srdce začíná zpomalovat, pevnost jeho objetí slábne, až nakonec úplně poleví a složí se vedle mě. Kouká na mě těma medovýma očima. Chci k němu, ale nemůžu. Pořád ze mě nedostal tolik jedu abych se mohla pohnout. Před očima mám větší a větší černo, přestávám vnímat co se děje, ztratila jsem až moc krve. Poslední co cítím, je stékání slzy po tváři…