Temná Spravedlnost

 

 

Připlouvající zvuk jižního moře, který přivolával každodenně hejno racků a jiných druhů ptáků, plachtilo nad pláží a vyhledávalo potravu den co den.

Slunce vycházející včasně ráno osvítilo celý kraj, obohacený stromy a keříky.

Vůně krásné země se rozprostírala po každém volném místečku od země až k nebi.

Když se v tom u pláže začal objevovat stín o velikosti věže v horských oblastech, které sídlily v korunách stromů. Odkud se hlídači zvěře dívali na laně, srny a jiné divoké zvěře.

Čím blíž se objevoval, tím více se stín zvětšoval.

Stín zároveň zastrašoval ptactvo poletující u pláže poblíž malé vesničky, které raději odlétalo jinam hledat potravu a otravovat sochy.

Stín se po chvíli začínal měnit v obrovskou loď, která snad přesahovala délky 200 sáhů. Z ní sršel hrozně odpudivý zápach, který začínal sílit a přesouvat se od lodi směrem k přístavu, od přístavu k vesnicím a farmám.

Snad to byla loď samotného ďábla, který seslal na tuto zem kletbu.

Bohužel tomu bylo tak, na palubě lodi stála armáda nějakých postav, šeredných, páchnoucích po síře a jiných látkách, které by Vám, čich otrávil. Byli to poslové samotného Démona, ti se už nějakou dobu připravovali na výstup z lodi, vběhnout na cizí majetek a zároveň i pobít všechny živoucí duše v této zemi.

Když se přesuneme podél pláže na východ, tam se nachází další ves a hned u pláže, zřejmě o ničem vůbec neví.

 

Ještě v téže hodině se lidé zajímali o činnosti, jako byli práce, obchodování a jiné z činností, které potřebovali pro obživu či jiné zájmy a povinnosti.

Pro pracovníky to byl další z normálních pracovních dní, který přinášel peníze a obživu do domácnosti. Bohužel nebylo lehké se v těchto zemích uživit, protože nebyl dostatek stříbra a jiných vzácných kamenů, někteří rubaly, někteří sázeli na farmách a sklízeli, jiní zase kradli a tak to chodilo pořád dokola.

U obchodníků to fungovalo jinak, buď jim obchodnická činnost přinášela peníze, nebo krach.

Vesnice byli většinou odkázané sami na sebe. Když se jednalo o nějaké jídlo nebo čistou vodu, tak si to lidé museli obstarávat buď nákupem, nebo jinými způsoby. Bohužel sousedské spory byly nejčastějším problémem, který vedl k těmto krokům.

 

Když se loď pomalu přibližovala k pláži, mírně zpomalovala, protože každá pláž měla mělké dno, až se na doraz jemně zabořili a nakonec zastavili. Po chvíli jeden z mohutných tvorů vydal nějakým neznámým jazykem rozkaz, na to po chvíli vyskakovaly z lodi desítky mohutných postav ve speciálních zbrojích. Zbrojení vypadalo kvalitně a velice vzácně.

Nebyli to duchové nebo něco tomu podobnému, právě naopak vypadali přímo lidsky, chodily stejnými křivkami jako lidé.

Neustále je sledoval jejich hlavní boss, nebo jak bych ho jinak nazval, vypadal velmi hrozivě. Jeho zbroj měla ještě silnější odění, vypadajíc úplně jinak a na krku měl připnut velký bílý plášť s nějakým znakem.

Pomyslel si se strachem v očích malý klučina, který upřeně sledoval celou situaci, která probíhala na pláži a mimo ní. Mohlo, mu být osm či devět let, více ne.

Schovával se za nejbližším kmenem spadlého stromu, těsně před keři tisů. Ve kterých se před chvíli něco zahýbalo, teď se vůdce přesně podíval do míst, kde klučina ležel schovaný za kmenem. Vůdce sledoval místo, dokud se neujistil, že se mu to jenom zdálo nebo, že maximálně uviděl nějakého králíka.

Vůdcovo levé oko nespouštělo místo z pohledu, ale pravé se stále dívalo na svou posádku, která se přesouvala a shromažďovala na pláži.

Když vůdce necítil nic zvláštního, odvrátil zrak směrem, kam směřovalo pravé oko.

Vystrašený kluk neváhal a raději utíkal oznámit zprávu do vesnice, utíkal, jen co mu nohy stačily, až po delší době doběhl k hlavní bráně jejich vesnice. Když vběhnul menší bránou dovnitř, ihned si to namířil k jednomu ze strážců, aby to oznámil a přivolal pomoc.

 

„Prosím Vás pane, na břehu se vylodila nějaká armáda, někdo tu připlul!!!

Opravdu prosím, věřte mi!!!“

 

Přímým pohledem do strážcových očí vysvětlil vše, co chtěl, teď už jenom očekával, že uvěří a předá zprávu hlavním vůdci této vesnice. Snažil se sebevíc, ale strážce neposlouchal pozorně a tak chtěl, aby mu to klučina vysvětlil znovu, všechno mu zopakoval a tahal za ruce, aby ho dovedl k vůdcovi.

 

„Dobře, kde se nachází ta armáda? Na pláži?

Ano, pane!!!

Dobře, ukaž mi to místo.“

 

Klučina poslechl a odvedl strážce na ono místo, když po chvíli dorazili, tak uviděli tři vojáky oděných ve stejné zbroji, kterou viděl.

„Kde je ten zbytek? Te-en zbytek zřejmě někam šel, nedokážu říct kde, ale myslím, že jdou do vesnice!

Dobře, zůstaň tady, já se zkusím s nimi domluvit, co pohledávají na tomto ostrově.“

 

Klučina ho nechtěl pustit, ale nakonec stejně strážce trval na svém, klučina zůstal vzadu a schovával se za keřem. Když strážce přicházel ke třem postavám, jedna z nich se s ním vůbec nebavila a ihned mu zasadila smrtící ránu, přímo do těla. Vystrašený klučina raději vzal nohy na ramena, pakoval se odtamtud do vesnice, jak nejrychleji to jen šlo. Po chvíli, celý udýchaný dorazil k zadní brance, když pohlédl kolem, všude uviděl černý kouř a mrtvé torza těl, následně dostal strach. Bylo už bohužel pozdě.

 

„Pro Krista Pána, je to všechno jen moje vina, nedokázal jsem je informovat včas! Co teď budu dělat? Nevím, kde mám jít, panebože pomoc mi!!!“

Modlil se k Bohu…

Chvíli tak pořád opakoval a klel, než mu došly úplně síly.

 

Bylo vidět v jeho očích veliké zklamání, i když neztratil svoji rodinu či někoho, koho miloval, ale i tak byl na sebe tvrdý.

Znenadání se ozval mohutný křik, v té chvíli zjistil, že na něho běží dvě těžce oděné postavy, ozbrojené silnými meči, dlouhými snad dva sáhy.

V jeho očích se mu zobrazovaly různé části svého života, pomyslel pak na svou smrt. Temné postavy teď stály přímo před ním, jenže v tom naběhl k nim nějaký člověk a začal před nimi mávat se sekyrou, která se používala v dřevorubectví. Jednou se ohnal a podruhé měl meč jednoho z nich zabodnut v těle jako, prase nad ohněm.

 

„Utíkej kluku, utíkej…“

 

Poslední slova muže, které vyslovil z úst, než vydechnul.

Když klučina spatřil čerstvou krev na meči, ohmátl se zleva, doprava a rozběhl se, co nejrychleji to šlo. Temné postavy ho pronásledovali, útěk trval dlouhou dobu, běželi za ním, ale jejich chytání bylo marné. Klučina byl rychlejší, kdežto ti dva těžce odění vojáci ho nemohli jen tak dohonit.

Když se chlapec dobelhal celý propocený, unavený a prakticky vyčerpaný do své chatrče tajným vchodem, párkrát se rozhlédl kolem, jestli ho někdo nepozoruje, nakonec byl rád, že je naživu. Matně si předříkával, jestli to není sen, jenomže to bohužel nebyl sen, ale realita. Prožíval ji s bolestí…

Představoval si jeho každičký jednoduchý den, když chodíval lovit srnky či jiné zvěrstvo. V tom vlastně myšlenka, že má doma zbraně, luk s šípy a dokonce i meč, vše zdědil po svém strýčkovi, těsně než zemřel na neštovice. S lukem to uměl velmi výborně, lovil dennodenně a obstarával jídlo skoro pro celou ves, všichni ve vsi byli na něj velmi hrdí, jenomže teď už mohou tak jedině snít a čekat v nebi.

Byl tak unavený ze všeho, že mu nezbývalo nic jiného, než se schovat pod jídelník u postele a přečkat nějakou dobu, dokud nepřátelé neodejdou. Nebyla to moc dobrá poloha, ale rozhodně byl v bezpečí, bylo toho dnes na něho moc, přičemž usnul skrčený a v bezpečí…

 

Jinde v jiné sféře…

 

Chlapec upadl do spánku, celá vesnice zničená a shořelá, vesničané pobiti.

 

„Jako by to byl sen“

Vhodil do konverzace pár slůvek alchymista Járek po boku nejvyššího mága, který hleděl do své křišťálové koule. Viděl z ní víc než kdokoliv jiný, cítil z ní emoce a všechny pocity.

 

„To je neuvěřitelné, není to opravdu pouze přelud či špatná vize? Nemůže to tady být znovu!“

Zvolal na mága Járek, který většinou dohlížel na své kouzelné formule a přísady ve stejné chatrči, kde bydlel samotný mocný mág.

„Myslím Járeku, že to co jsem viděl a řekl ti, je pravda a ne žádný přelud. Uvědom si, že já nemám přeludy!“

Hrozivě zvedl tón a úroveň hlasu jako by ho Járek chtěl urazit. Přitom to tak nemyslel.

 

Járekovi náhle procitnul obličejem strach, raději se poté otočil k oknu.

 

Dalkepos byl jediný úctyhodný čaroděj a nejvyšší mág s nadpřirozenými schopnostmi. Nikdo jiný, je totiž nedokázal ovládat, a proto se říká, že byl ze všech sousedských mágů a čarodějů nejsilnější.

 

Mág obohacen velikou energií, ale hlavně svým rozumem představoval oporu a bezpečí.

Dalkepos v sobě nosil tolik myšlenek, že jen někteří znali jeho pravou tvář, osobnost a náladovost. Věřte či ne, každý důležitý a všestranně naučený čaroděj či mág, musí ovládat koncentraci, nesměl si pohrávat s nebezpečnými formulemi jen tak, pokud to neovládal. Hlavně neplýtvat svým rozumem.

 

Dalkepos byl mistr v tom, co dělá…

Jeho vizáž neznala obdoby.

Krásně šedobílé vlasy stočené dozadu, vypadaly tak mladě.

Jeho temné oči, zářili pořád stejně, i když se jeho nálady měnily z dobré na špatnou, nebo opačně, stále měl stejnou barvu očí a hlavě ta jeho záře v nich.

Už jenom odsuď, vyzařovala jeho důvěra k lidem.

Mohli mu věřit…

 

„Proč se objevili až teď? Nedokážu si to představit, že tak náhle odčinily takové smilstvo, které nemohu volně plout. Musíme to vyřešit Járeku.

Ano, mistře Dalkeposi.“

Po krátkém rozhovoru oznámili zdejšímu královi, vše co stojí za problémem příjezdu nájezdníků, kteří ničí každou ves a nenechají žít, ani dítě či zvíře. Vše co mohou, povraždí, to si nesměly nechat líbit.

 Proto král po všech rozhovorech s ostatními mágy a čaroději, veliteli všech vojsk a vyhotoveních následného plánku bitev, a protiútoků, nařídí krizový stav celému království, na které nájezdníci pomalu začínají útočit. Všechny musí zachránit, ale král nikoho nenechá umřít, je dost odvážný na to, aby se postavil sám v boji proti nepříteli.

 

O pár dní později…

 

„Přišel čas, abychom se postavili temnotě, kterou nenecháme naše životy marnit!!!

Naše armáda je mnohem silnější, mohutnější, mocnější a my budeme bojovat za světlo na tomto světě!!!

Do bojééééé“

 

Král prohlásil tyto poslední slova, než táhl do boje s celou armádou, pro záchranu celého lidstva v jeho království, a také, aby nemusel čelit hanbě a opovržení...

 

Haroldovas Kronika

 

 

 

 

 

Psal se letopočet -53.12-

 

Co se stalo s mladým klukem?

Vyrostl z něj udatný bojovník, který doprovázel krále po jeho boku do války, nebyl už kluk, ale silný, bojeschopný válečník a byl to nástupce barbarů, silných berserkrů. Táhl do válek a nebál se ničeho. Každý o něm říkal, že to byl snad posel samotného Sataniáše. Protože nikdo mu v jeho životě neublížil, nebyl nikdy zabit. Do nebe se dostal přirozenou cestou v roce -03.13-

Jmenoval se Barbar Henry I.

 

Jeho jméno se zapsalo do dějin a jeho synové byli slavní a také mocní. Dědilo se to snad z generace na generaci, až do letopočtu -243.14-.

 Barbar Roamin Van Henry VI. Byl poslední žijící berserkr v mocném království.

Pak bohužel utichla éra slavných Barbarů Henryů. Neví se dodnes proč, ale příběhy byly takové, že byl zabit jednou mocnou čarodějkou, která ho přinutila milovat ji, a následně jednou v noci, ve spánku zabodla nůž do jeho srdce.

Říká se, že byla přitom očarována, ale nikdo netuší, zdali to byla pravda. Jisté je jen to, že čekala potomka.

Jmenovala se Sihmone le Vandere.

 

 

  Světlo vyhrálo nad Temnotou