Zdi

Obrovská zeď vystavěná z šedých cihel se táhla po celém obzoru. Nebyla nijak zvlášť vysoká, nebylo těžké ji překonat, neboť se do výše tyčila dva a půl metru, a ani nebyla mohutná. Tvořila ji pouze jediná cihla do šíře, takže by byla snadno probořena. Ale to se nikdy nestalo. Zeď navíc nebyla osamocena, asi dva metry od ní se táhla další, úplně stejná zeď. Pouze čas se na ní vyřádil více. A ještě jednu zvláštnost zdi na konci světa měly. Na téměř každé cihle bylo vytesáno jméno člověka, který zemřel nepřirozenou smrtí. Stávalo se, že někteří lidé se ke zdem na konci světa vydali v plané naději, že zjistí pravdu o svých blízkých, ale bez pomoci, tak jen promrhali své životy okukováním zdánlivě nekonečných zdí. Ty měly své strážce, průsvitné bytosti bez tváře a jména. Říkalo se jim pouze Strážci a dokázali být stejně milosrdní jako krutí. U zdi žila ještě jedna dívka, která vytesávala jména do cihel. Oděna v bílý šat, s očima převázanýma šátkem stejné barvy, chodila podél zdi, a tesala nová a nová jména do cihel, které se sami přidávaly do zdi. Postupovala dál nehledíc na čas, který jakoby na ni nepůsobil.

Sluneční paprsky jí hřály do tváře a vítr si pohrával s havraními vlasy. Slepá dívka seděla pod stromem a užívala si tu vzácnou chvilku, kdy netesala. Nikdy nepřemýšlela, proč dělá, to co dělá. Ale teď se tomu snažila porozumět. Bylo to těžké, nic jiného neznala a ani poznat nemohla. Z přemýšlení ji vytrhlo známé zaškubání, zvedla se a došla ke zdi. Do ruky vzala dláto a kladivo a vznesla se nad zem. Do nově zasazené cihly vytesala jméno a za ním další, jelikož cihel rychle přibývalo. U jedné se dlouze zastavila a zamyslela se. Nevěděla, jaké jméno má vytesat. To už se jí velmi dlouho nestalo a ona už zapomněla, co má dělat. Její váhání vycítili Strážci a za krátko k ní dorazili.
„Co se děje?“zeptal se jeden z nich. Jeho hlas byl tichý, ale dokázal si udržet pozornost posluchače, ať jím byl kdokoli.
„Nevím, jaké jméno napsat, necítím to,“ špitla a sklonila hlavu. Bála se, že udělala nějakou chybu a bude potrestána. Ale Strážce se pouze dotkl cihly.
„Ten nemá jméno, zemřel dříve, než mu ho matka dala. Tato cihla zůstane prázdná.“ Dívka přikývla a posunula se dál. V hlavě jí létaly myšlenky zběsilou rychlostí sem a tam. Strážce totiž použil jí neznámé slovo - matka. Ráda by přemýšlela, kdo nebo co matka je, ale musela pokračovat ve své práci, cihel totiž stále přibývalo.

Trvalo to dlouho, dny uplynuly, než opět usedla a opřela se o zeď. Matka. To slovo jí stále vířilo v mysli. A k němu se postupně přidaly další myšlenky. Klid a vyrovnanost jí opustily.

Stála u zdi a tesala další jméno. Ticho a klid, který ji obklopoval, byl narušen rachotem, jehož příčinu neznala. Ustala v práci a pokoušela se zjistit, odkud přichází.
„Dobrý den, slečno“ozval se za ní neznámý hlas. Dívka nadskočila, nikdy ji žádný člověk neoslovil. Zmatená cosi zamumlala a srdce jí bušilo jako splašené.
„To vy tesáte ta jména do cihel?“ optal se muž. Alespoň to, byla schopna rozpoznat, stáří muže jí zůstávalo utajeno.
„Ano,“ špitla.
„Pěkná práce,“ řekl muž a přejížděl rukou po zdi. „Baví tě to?“
„Co?“ Podivila se, nikdy nic podobného neslyšela, nevěděla, co to znamená. Muž, který byl už stár, si všiml jejího údivu a tak pokračoval.
„No jestli to děláš ráda? Nikdy jsi netoužila po něčem jiném?“
„Něčem jiném?“ Opět se zatvářila nechápavě. Stařík se nadechoval k odpovědi, když tu k nim dorazil Strážce a odvedl ho pryč. Zamyšlená a neklidná se dala opět do práce. Šlo jí to velmi těžce, neboť přemýšlela o věcech, které ji dosud nikdy nenapadly. A ona nevěděla, co s nimi.

Čas plynul a lidé dál umírali. Někdy více a někdy méně. A ona stále postupovala podél zdi a vytesávala jejich jména do cihel. Ale už to nebyla ta dokonalá práce jako dříve. Myšlenky jí utíkaly do neznámých krajin a její práce ji netěšila tak jako dříve. Toužila po něčem jiném. I když netušila, co si pod tím má představit. Sedla si na zem a opřela se o zeď. Pro začátek by jí stačilo vidět, sundat ten šátek z očí. Nevěděla proč jej tam má. Nechápala to. Cihly dál létaly vzduchem a práce ji volala, ale ona ji neslyšela tak naléhavě jako kdysi. Zaklonila hlavu a nechala sluneční paprsky dopadat na svoji tvář. Chtělo se jí plakat, neboť poprvé za její život jí teplo prostoupilo celou. Přemýšlela, jak asi vypadá, jakou barvu má. A cosi v ní chtělo více. Postavila se a popošla ke stromům u zdi. Rukou přejela po kůře a poprvé ucítila život proudící kmenem a zároveň i čas, který jej pomalu kradl. Začal vát vítr, hladil ji po tvářích a zároveň šeptal neznámá slova. Dotkla se šátku, který jí zakrýval oči, a odvázala ho. Poprvé za svůj život, viděla svět kolem sebe. Spatřila stromy v celé jejich majestátnost, rozmanitý kraj kolem i temnou dlouho zeď. Dala se do radostného pláče. Chtěla se podél zdi rozeběhnout, ale zarazil jí náhlý chlad. Otočila se a poprvé pohlédla na Strážce. Lekla se ho.
„To jsi neměla dělat,“ řekl a ona vyděšeně ustoupila.
„Porušila jsi pravidla a teď přišel čas platit.“ Řekl Strážce, natáhl k ní ruku, vrazil ji do jejího hrudníku a vyrval její srdce. Dívka padla na zem, ale v duchu byla šťastná, jako nikdy předtím. Na okamžik spatřila život, a když byla cena, kterou za to zaplatila vysoká, nelitovala toho.

Za krátko se ze země vznesla další cihla, přidala se do zdi a zrudla. Navždy už zůstala nepopsána. Strážci přivedli další dívku, oděnou v bílém a s šátkem přes oči. Sebrala si ze země dláto a kladivo a pod přísným dohledem strážců se dala do práce. Zeď se rozrůstala dál a dál.