My Little pony . Fanfic

Dlouhá směna v práci se vlekla jako přetížený vůz tažený voly. „Kdy už to ksakru skončí,“ ptal jsem se sám sebe a seděl jsem u stroje produkujícího součástky do automobilových světel. Každou součástku pozorně prohlédnout a uložit lehce na své místo do krabice vystlané molitanem. Jak zábavné! Kolem mne projíždějí vysokozdvižné vozíky naložené výslednými produkty a jejich řidiči se tváří stejně unaveně jako já. „Taky přetahují,“ řekl jsem si, a uchopil jsem právě přijíždějící součástku. Náhle slyším křik, otočím se a spatřím jeden z vysokozdvižných vozíků, jak se řítí přímo proti místu, kde jsem právě seděl. Nezmohl jsem se ani na výkřik a upadl jsem do temnoty.

Přišlo mi to jako bych se probudil z krátkého spánku do prosvětleného dne. Pomalu jsem otevíral oči a slunce mne do nich bodalo jako tisíce jehel. Náhle jsem skrz přivřená víčka viděl nad sebou cosi, o čem se mi zdávalo jen ve snech – kulatou hlavu, nádherné velké oči a krátký čumáček. Prudce jsem otevřel oči a začal jsem se leknutím plazit pryč, ale to něco bylo stále vedle mne a... mluvilo to na mně! Ucítil jsem lehký dotek něčeho tvrdého na zádech a znovu jsem se propadl do temnoty. Když jsem se probudil, ležel jsem na nemocničním lůžku a nic jsem si nepamatoval, jen ten divný sen. Promnul jsem si oči a posadil jsem se, rozhlédl jsem se po místnosti a přišla mi tak trochu zvláštní, jako bych ji už někdy někde viděl – a tu mi to došlo. Samozřejmě, ta místnost vypadá přesně jako ta, ve které ležela Dashie, když měla poraněné křídlo. Zasmál jsem se a s dobrým pocitem jsem se uložil opět do měkké a voňavé postele. „To je ironie,“ pomyslel jsem si, „jsem teď jako Dashie, mám také poraněnou ruku a ležím v podobném pokoji jako tenkrát ona.“ Začal jsem se rozplývat nad nemocnicí, která mohla být takto vybavena a snažil jsem se určit, kam mě asi převezli. Tu se mi v hlavě objevila vzpomínka na můj sen a na poníka, kterého jsem v něm spatřil. „Ne, to nemůže být přece možné,“ pousmál jsem se a myšlenku odsunul do pozadí, ale za chvíli jako by se mi znovu vnutila do mysli. Nedalo mi to, vstal jsem tedy z postele a pokusil jsem se dojít ke dveřím, ale náhlá slabost mne přemohla a já se silným žuchnutím dopadl na studenou podlahu.

V tu chvíli do místnosti vešli oni. Trhl jsem sebou, ale nedokázal jsem se pohnout, nevydal jsem ani hlásku. Jeden z nich se ke mně opatrně přiblížil a začal na mne mluvit „klid, neměj strach, my ti neublížíme.“ Měl tak jemný hlas, přesně jako mají poníci v seriálu. I tihle byli přesně takoví, byli to skutečně oni? To přece není možné, jak to, že jim rozumím? Onen poník mne jemně uchopil a přiběhl i jeho pomocník a společně mne položili zpět na postel, přikryli mne peřinou a položili sklenku s vodou na stolek vedle postele. Jakmile jsem ležel v posteli, opět na mne ten poník promluvil. „Ničeho se neboj, tady jsi v bezpečí, nikdo ti tu neublíží, jen v klidu lež, musíš se uzdravit, asi jsi toho mnoho prožil.“ A pak s jemným klapáním kopýtek odkráčeli ke dveřím, které za sebou zlehka zavřeli. Zůstal jsem tam ležet jako opařený, v hlavě se mi honily tisíce myšlenek, jedna méně uvěřitelná než druhá. Ztuhle jsem hleděl na bílé dveře, kterými ještě před několika sekundami procházeli oni, poníci, postavy ze seriálu, postavy z mých fantazií a snů! Zřejmě toho na mne bylo už moc a já si ani neuvědomil, že jsem usnul. Když jsem se vzbudil, prudce jsem otevřel oči a rozhlížejíc se po místnosti jsem usoudil, že to opravdu nebyl sen, ale skutečnost. Na stole leželo teplé jídlo, byl to jablkový koláč, a vedle stála sklenka čerstvého moštu. Do očí se mi nahrnuly slzy a já začal otevřeně plakat, během chvíle bylo povlečení mokré, ale pláč ve mne neutichal. Měl jsem hlavu v dlaních a v hlavě opět tisíce myšlenek, takže jsem si ani nevšiml že přede mnou někdo stojí.

Ucítil jsem lehký dotek na rameni, vyndal jsem hlavu z dlaní a s ubrečenýma očima jsem se podíval před sebe. Stáli tam opět ti dva poníci, ale byl mezi nimi i jeden větší, i přes slzy jsem postřehl její zlatou ozdobu kolem krku, zlaté botičky na všech čtyřech kopýtkách... Pomalu jsem zvedal hlavu, až sem se jí podíval do očí, uviděl sem před sebou stát ji, princeznu Celestii! Stála  přede mnou majestátně a hrdě, jakoby v ní byla síla tisíce sluncí, její pohled byl oslňující. Zůstal jsem s otevřenou pusou hledět na tu krásu a ona tam jen tak stála a pozorovala mne upřeným a zkoumavým pohledem. Náhle jako bych se probral a uvědomil si tu chvíli, rychle jsem zavřel pusu a utřel si z očí velké slzy, které ještě nestihly zaschnout. Přiblížila se a natáhla svou krásnou nožku směrem ke mně a jemně se mne dotkla na tváři a setřela mi ještě poslední zbytky slz, které jsem přehlédl. Pak mi klidným hlasem řekla „ahoj, já jsem Celestia, a kdo jsi ty a jak jsi se tu ocitl? A ke všemu ještě v takovém stavu?“. Nemohl jsem uvěřit, že řekla „já jsem Celestia“ a nepoužila žádný titul. Po čase, kdy jsem zase s otevřenou pusou připravenou k odpovědi jen mlčky hleděl na Celestii, jsem se zmohl k očekávané odpovědi.

„Ahoj, já jsem Jakub, jsem z planety Země a nevím jak jsem se sem dostal.“ Trochu jsem se zastyděl za tuhle hloupou odpověď, ale bylo vidět, že Celestia rozuměla tomu co říkám. Podívala se na lékaře a něco jim pošeptala, oni pak potichu odešli pryč a nechali nás tam o samotě. Podíval jsem se na Celestii a stále jsem nemohl uvěřit. „Já Vás znám princezno, ale...“ nedokončil jsem větu, protože mi přišlo hloupé říkat že jí znám ze seriálu. Princeznu Celestii to zřejmě trochu překvapilo, ale nevyvedlo ji to z míry. Podívala se na mně svýma krásnýma očima a pohladila mně po vlasech, „máte tak jemnou hřívu, vy lidé.“ V tu chvíli ve mně hrklo, jak nás může znát? Celestia pokračovala „asi se ptáš jak vás znám, že?“ Udiveně jsem pokýval hlavou. „Znám vás lidi, už jsem u vás na Zemi jednou byla, ale to je dlouhý příběh.“ V tu chvíli jsem si dovolil přerušit ji a zeptal jsem se „Pro Dashie?“ Bylo vidět, že je překvapená „ano, pro Dashie, nečekala jsem, že se s vámi opět setkám a už vůbec ne tady v Equestrii, opravdu nevíš jak jsi se sem dostal?“ zeptala se mně a já jen zakroutil hlavou v odpověď. Ještě chvíli mne hladila po vlasech a pak mně jemně položila na postel, „teď musíš odpočívat“ pravila, a když odcházela, vesele se podívala na mou peřinu a bylo vidět potěšení v jejích očích. Nevěděl jsem proč, ale pak jsem se tím směrem podíval i já a zastyděl jsem se, vždyť já jsem byl nahý a... vzrušený! Polil mne stud a rychle jsem zdravou rukou zakryl onen hrbolek na peřině, princezna na mne jen jemně mrkla a zaklapla za sebou dveře pokoje.

Toho dne byl krásný slunný den, před oknem mi létali motýli a já měl pocit jako by mne pozorovali a podivovali se nad tím, kde jsem se tu vzal. Okno bylo otevřené ale přesto žádný z motýlů nevletěl dovnitř, jen čerstvý ranní vánek naplněný vůní rosy mne dráždil a nutil mne vstát a jít se podívat na ten svět, který jsem mohl spatřit jen ve svých snech a nebo v seriálu. Bohužel jsem věděl jak můj pokus vstát dopadl minule a tak jsem se o chůzi ani nepokoušel. A i kdybych chtěl, věděl jsem, že by se to lékařům asi nelíbilo a nechtěl jsem poníky zbytečně popuzovat svou neposlušností, přeci jen v seriálu sice byli chápaví a trpěliví, ale jaká je realita to jsem nevěděl. Hleděl jsem na hodiny, které byly umístěny naproti mé posteli a byl jsem si vědom toho, že každá minuta v Equestrii je několik dní v mém světě a začínal jsem si uvědomovat, že pokud se někdy vrátím, bude již vše jinak. Já se ovšem nenudil jako Dashie, když ležela na té samé posteli na které nyní ležím já, stále jsem se v hlavě probíral myšlenkami na to, jak jsem se sem vlastně dostal a jaký ve skutečnosti tento svět je a hlavně jak mne přijmou poníci? Co když mne nepřijmou, co když mne tu nebudou chtít ani na chvíli nechat? Co když ze mě budou mít strach, tyto myšlenky mne sžíraly a ani jsem nepostřehl že se slunce vyhouplo vysoko na nebe a přišlo odpoledne, mé první odpoledne v tomto světě. Probralo mne až jemné zaklepání na dveře, dovnitř vešla malá kobylka a nesla mističku, ve které bylo něco zajímavě vonícího, položila to vedle mne na stůl spolu se sklenkou vody a chvíli mne pozorovala. Hezky jsem se na ní usmál a poděkoval sem jí, trošičku znervózněla, ale když viděla můj úsměv, oči se jí rozzářily a řekla „není zač.“ Bylo vidět že ji trápí spousty otázek stejně jako mně, ale oba jsme nenašli odvahu k tomu pustit se do rozhovoru. Chvíli jsme se na sebe dívali, ona mi pak popřála dobrou chuť a pomalu odcházela pryč, ve dveřích se ještě zastavila, ohlédla se na mně, já se na ni usmál, ona na mně také a potichu zabouchla dveře.

Uchopil jsem mističku a podíval se dovnitř, bylo v ní naskládané seno, které příjemně vonělo už z dálky, zřejmě bylo nějak zvláštně upravené. Bohužel seno je něco, co člověk moc dobře jíst nemůže, ale řekl jsem si, že přece neodmítnu štědrost poníků, protože pro ně je seno pochoutka a tak jsem poněkud nejistě nabral trochu sena mezi dva prsty a dal jsem si ho do úst. Jeho sladká chuť mne velice překvapila, ale přeci jen to bylo seno, bylo suché a musel jsem ho dlouho žvýkat, abych ho byl schopen vůbec polknout. Ze začátku jsem se ho snažil vlhčit v ústech vodou, ale po pár soustech už mi žádná nezbyla a tak se doba žvýkání prodloužila na dvojnásobek. Přesto jsem si to seno vychutnával jako tu největší hostinu v životě, bylo to seno které bylo nasekané v Equestrii, sami poníci ho nasekali a usušili, byl jsem vděčný za každé sousto a každé sousto jsem si opravdu náležitě vychutnal. Nakonec jsem ho spořádal docela rychle a když přišla sestřička pro nádobí, už jsem měl snědeno. Usmála se na mně a zeptala se jak mi chutnalo. „Bylo to výborné a sladké, opravdu jsem si moc pochutnal“ odpověděl jsem. „To jsem ráda“ usmála se na mne, sebrala nádobí a odkráčela. Opět jsem zůstal sám jen s otevřeným oknem, ani motýli za ním už nelétali, ale zato jsem spatřil něco, co mne skutečně velice potěšilo. Na čistém nebi bez mráčku jsem viděl poletovat cosi velkého, chvíli jsem to pozoroval a všiml jsem si pestrých barev, kterými byl tento „objekt“ lemován. „To je přece Rainbow Dash!“ téměř jsem vykřikl nadšením a měl jsem obrovskou touhu vyskočit z postele, zavolat na ni a seznámit se s ní, i když jsem měl dojem, že už ji znám celá léta. Naštěstí jsem si uvědomil svůj stav a taky fakt, že mne Dashie prostě nezná a proto by bylo velice nevhodné na ni pokřikovat z okna. Jistě budu mít příležitost ji ještě spatřit, protože jak znám Rainbow Dash, tak ta si nenechá ujít nic zajímavého.

Usmál jsem se a pozoroval jsem jak klidně létá a rozhání mraky, které se tu a tam objeví na různých místech. Pod okny jsem slyšel jemné hlásky poníků a smích, dokonce jsem měl dojem, že jsem zaslechl i známé hlasy, ale to takhle na dálku moc poznat nešlo. Uvelebil jsem se tedy v posteli a dál jsem pozoroval nebe a Dashie jak si užívá létání, poslouchal při tom hlasy a snažil se zaslechnout co si povídají. Po chvíli jsem zavřel oči a tvrdě usnul, slyšel jsem lehké kroky poníků jak se potichoučku kolem mně pohybují, někdo mne přikryl a pak jsem slyšel hlas sestřičky která mi nosila jídlo, jak mi potichoučku do ucha šeptá „dobrou noc a sladké sny“ a ucítil jsem jemné doteky na těle a ve vlasech, pak jen klapnutí dveří a ticho. 

Dobrou noc Equestrie.