Pach krve

Nejsem šťastný, nejsem štěstí. Sám vím, že jsem nikdy nebyl ničím, ale je to i tak těžké si tuhle věc přiznat. Když mi průbojný déšť smyl z očí závoj, došlo mi, co se skrývá za závěsem. Opona se otevřela tak rychle, že proud následujících událostí bylo těžké ustát.
Ale já je ustál. A teď vím proč. Smysl života není možné nikdy najít. Smyslem našeho života se musíme stát my. Nenajdeme jej na dně sklenice, nenajdeme ho v nitru jiného člověka, nenajdeme ho v každodení rutině. Jak z celého systému vystoupit je otázka nás samých. Někdo se přizpůsobí rutině, ale umlčuje to. V tomhle případě lidi trpí uvnitř sebe. Pak se někdo přizpůsobí, ale nemlčí. Tihle lidé se stávají blázny na druhý pohled, lidi odstrkování od společnosti. A pak je tu ještě jedna skupina lidí – zamlčují sami sebe, i když by nejraději vystoupili ve světle, zpod šedého pláště. Za žádnou cenu nechtějí a občas nejsou ani připraveni vidět pravdu. Je to smutné, je to neštěstí, zraňující, ale když si někdo nechce něco připustit, nemá cenu s tím člověkem jednat.
Když teď sedím na okraji střechy budovy a přemýšlím nad tím, jaké by to mělo mít tu šanci zemřít, tak si uvědomuji, že bych ani zemřít nechtěl. Věděl, jsem že musím čekat. Vlastně, život je něco jako čekárna. Čekáme, dokud nás nezavolají a přitom je na nás, co mezi tím budeme dělat. A že to může být velice dlouhá doba. Chyboval jsem, chtěl jsem zachránit svět, ale jak jsem postupem času a plynulých událostí zjistil, nemůžu. Jeden člověk svět nespasí. Možná mu trochu pomůže, ale nikdy ho nezachrání celý. Aby svět byl zachráněn, musí každý někoho chytit za ruku a musí se za ni držet ta dlouho, dokud se za ni nechytí poslední žijící člověk. Myslel jsem, že v té změti temna už jsem tak zabořený, že už se nezvládnu vynořit.
Ale to jsem se mýlil. Jsem jeho součástí, ale jsem i součástí druhé strany. Nikdy jsem před tebou neměl nic zatajovat. Lituji toho, ale ještě víc lituji toho, že jsi teď toho součástí. Isabelo, nechci, aby se ti cokoli stalo a nechci, abys ses stala tím, čím já, nedovolím to, a proto je tohle snadnější řešení. Nechám tě spát do té doby, dokud se běh smrti neustálí. Potom bude šance ti znovu probudit. Otázka je, jeslti si mě budeš pamatovat. Vím, že za co, to jsem ti udělal budu muset zaplatit, ale pro tebe to udělám. Musím jim ukázat, že veškerou lidkost jsem ztratil a možná tím, že když to budu každý den hrát ji doopravdy ztratím, ale tím neztratím svoji duši. Při každém úplňku budu myslet na naše první setkání a přát si, abych v tuhle noční dobu mohl být s tebou.
Pamatuj si, to, co jsem ti řekl a doufám, že mi někdy odpustíš. Ty tohle místo nemiluješ, jak si myslíš a pořád opakuješ. Nenávidíš ho a já doufám, že jednou si to zcela připustíš. Oni tě nechtěli zachránit. Chtěli tě zabít.
Jako jediná máš šanci jejich osudu utéct. Možná utečeme spolu.