Bezedná kapsa 1/10

                Bezedná kapsa

   Říká se, že slunce vychází naplněno světlem. Je jako váza posetá nekonečným množstvím otvorů, z kterých pomalu vytékají sluneční paprsky a zalévají země pod sebou, a jak den plyne, světla v ní ubývá, až je nakonec sama tak prázdná, že ztmavne do červena a zlehka zapadne za obzor.

Říká se také, že světlo zemi jen pohladí a dál putuje skrz placatý svět, na druhé straně se znovu objevuje a skapává do té prázdné vázy, až se ta naplní a opět zazáří zlatě.

   Pokud je výše zmíněné pravda, za stěny tohoto hostince nezkoušelo denní světlo proniknout nikdy. Po celý den zde panovalo stejné těžké přítmí plné kouře, těžkého vzduchu a hluku. Svůj díl na tom měla hlavně špinavá úzká okna, která dovnitř mnoho okolního světa nepustila, a těch pár svíček visících na stěnách a sloupech moc světla nedodalo. V zimním období zalévalo místnosti hostince teplé domácké světlo z krbu, který byl však nyní vymetený a nepoužívaný.

   Důvod, proč Sevir svolal své přátele zrovna sem, byl jednoduchý. Tajné a důležité věci by se měly projednávat zrovna v takovém prostředí. Tedy alespoň on sám o tom byl přesvědčen.

   Bylo mu o něco víc, než měl dohromady prstů na rukou i nohou, ale na obyčejného dělníka a grázlíka byl chytrý a občas mu to nebezpečně dobře myslelo. A jako mnoho dalších osob v krčmě, ale i venku ve městě, měl svá tajemství. Jeho největší bylo pečlivě ukryto pod prostou bavlněnou košilí, překrytou širokým čtvercovým kusem látky, jenž měl uprostřed díru na hlavu. Sevir nosil vždy nejméně dvě vrstvy oblečení.

   Druhem byl rovan. I když oproti většině ostatních rovanů měl lehce odlišnou postavu. Byl vyšší, hubenější a hůře snášel zimu.

   Původní rované kdysi dávno zdolávali nekonečná pohoří, a proto – i po tolika staletích po sestupu do nížin – byli hlavně muži podsaditější, rozložití, silní, s chlupatými končetinami i hrudí. Nohy měli krátké a pětiprsté ruce sahající až ke kolenům. Děti a starci chodili s lehkým předklonem a občas si při chůzi pomáhali klouby rukou. Ti vznešenější ze starších však dávali přednost holi.

   Sevir rád sedával po vzoru důležitých osob u stolů v rozích místností anebo alespoň kdekoliv, kde mohl mít záda otočená ke stěně. Bohužel však nebyl sám tak důležitý, aby si tato místa v přeplněné krčmě vydobyl, takže momentálně seděl u menšího stolku opřeného o jeden z nosných dřevěných sloupů uprostřed hlavního sálu.

   Vlasy barvy mokrého písku mu padaly do obličeje, jak se nakláněl nad desku stolu a přemýšlel. A poslední dobou přemýšlel opravdu hodně.

   Vše začalo už v mládí, kdy je s otcem propustila poušť, a přistěhovali se do města. Začal se seznamovat s městským prostředím - což bylo ze začátku hodně náročné -a také s ostatními dětmi. Bába od jednoho z dětí jim často vyprávěla příběhy a malý Sevir jimi byl naprosto unesen. A jeden příběh mu utkvěl v hlavě tak dlouho, až si na něj po mnoha letech opět vzpomněl.

   Dvoje dveře. Dva strážci. Jedna otázka.

   „ A za jedněmi z těch dveří se ukrýval poklad,“ vyprávěla vždy bába tajemným hlasem a její jediný žlutý zub jí přitom vyčníval ven zpoza   zvrásněných rtů.

   Bezedná kapsa, tak ten příběh nazývala.  A jako jediný z těch příběhů, měla místa v něm svá jména. Pravá jména. Ne ty dokola omílané názvy jako Začarovaný les, v Království daleko odsud nebo Věž zlého kouzelníka.

   Ze zvědavosti trochu zapátral a k velkému překvapení zjistil, že některá místa existují dodnes. Potom o svých zjištěních řekl svému příteli Malarovi, čaroději. Ten mu s pobavením oznámil, že kdyby jako on navštěvoval školu a nedej bože i univerzitu - ať již magickou nebo obyčejnou - dávno by se dozvěděl, že ten příběh je založen na skutečných základech starých přibližně šest set let a postavy a již zmíněná místa v něm existují, i když mnohá již změnila jména nebo jsou ztracena.

   „Vždyť muž z příběhu byl velmi mocným knížetem. A po mnoha letech panování se prostě ztratil. Tak náhle, jak se předtím objevil. Dějepisci dosud neví, co se s ním stalo,“ poučil Sevira čaroděj. „A že by měl střeženou pokladnici, o tom jsem nic nečetl ani neslyšel.“

   Ale jelikož byl čaroděj, měl rád výzvy.

   Dlouhé měsíce poté proseděli nad pergameny, mapami a starými těžkými knihami, cinkali mincemi u správných uší a ptali se správných osob správnými otázkami. Až nakonec znali odpověď a Sevir mohl s úsměvem na rtech položit dlouhý ukazováček na mapu a říci: „ Tady leží náš poklad.“

   A teď tu seděli proti sobě a čekali na Pahejla, posledního chybějícího člena jejich skupiny.

   Vedle Malara seděl další člen výpravy, jeho starší bratr Kruc. A i když to byli bratři, každý byl úplně jiný. Alespoň co se vzhledu týče.

   Oba byli tardené. Avšak Malar byl na tardena  moc vysoký s mohutnější postavou. Od spánků se mu táhly dva pruhy vlasů a na temeni se splétaly do jednoho copu mířícího k zemi. Zbytek lebky měl holý. Zato jeho bratr dělal svému druhu čest. Na první pohled si jeho původ nedalo splést.  Vysoký skoro sáh, hubenější postavy, kůži světle sivou, s oválnou hlavou zdobenou úzkým kostěným výstupkem pod kůží, vysokým na temeni dobrého půl palce, vynořujícím se nad kořenem nosu a táhnoucím se až do týla, kde postupně mizel v lebce. Poznávací znamení každého tardena. Uši měl lehce zašpičatělé, hranatějších tvarů a přilehlé k hlavě. Pod ústy mu chyběla brada a místo ní mu k zemi vyrůstaly dva tmavě zabarvené růžky prohnuté k tělu. Na rozdíl od bratra měl hlavu oholenou úplně, kromě úzkého copánku rostoucího za pravým uchem. To značilo, že je nejstarším potomkem a má jednoho sourozence - bratra.

   Povahově si byli bratři více podobní, a to i pokud se jednalo o alkohol. Tardenové všeobecně alkohol snášeli nejhůře ze všech druhů. Dnes odpoledne se však chovali v mezích slušnosti. Zatím.

   Sevir se otočil po šenkýřce, která proběhla kolem, mírně se pousmál a rozhlédl se sálem. Ještě na jednoho muže čekal. Avšak zatím Drlata ani jeho strážce nikde nezahlédl. Z druhé strany místnosti uslyšel kroky a rychle se otočil.

   „Buď zdráv, Pahejle, a přisedni k nám,“ pokynul  Malar rukou k nově příchozímu. Poslední člen skupiny se shrbeně došoural ke stolu, odsunul židli stranou a sedl si na zem. Ještě se pořádně ani nepozdravil se svými přáteli, a už před něj jedna z mladých dívek stavěla malý soudek piva. Zhluboka se napil.

   „To se musíme pokaždé scházet na podobném místě? Sotva se sem vejdu, “ postěžoval si hned na úvod a setřel si pěnu z úst. Znovu se napil a bouchl prázdným soudkem do stolu.

   „Ještě jeden!“ zvolal a jeho hřmotný hlas se rozléhal hostincem. Na jednu chvíli všichni hosté umlkli. Stavět se mezi zápasníka a jeho pití se nevyplácelo.

   Rychle přispěchala další mladá sukně.

   „Viděla jsem vás dneska zápasit, Pahejle. Byl jste úžasný. Složit tři chlapy, to se jen tak nevidí. Počkejte chvíli, donesu vám něco, ať nemusíte sedět na té zemi,“ rozplývala se mladá pomocnice a odběhla.

   „Mladý holky mě žerou. Ale to starý báby vlastně taky, cha. Blbý mrňavý hospody pro vyžlouny. Nebejt těch pár větších podniků, co ve městě ještě jsou, nemá si obr kde oddychnout a sejít se s přáteli. S těmi správně vysokými přáteli, jestli mi rozumíte. Ale to byste se vy slečinky nesměly bát. Ha, tak ukaž, cos přinesla,“ zajímal se obr a nadzvedl své dlouhé hubené tělo.  Pod zadkem mu skončil pytel plný pilin. Obr se párkrát zavrtěl. „ Pohodlný,“ usmál se na děvče. To se začervenalo a odběhlo za povinnostmi.

   „Jednou jsme s tebou v hospodě pro obry byli. A málem nás udupali, nevzpomínáš si?“ obořil se na něj Sevir. Pahejl si jen odfrkl a nahnul korbel na sebe.

   Odpoledne líně plynulo a venku, tedy alespoň podle řečí čerstvě příchozích, se začalo pomalu stmívat. Sevirovi a jeho přátelům to však nevadilo. Povídali si o všedních věcech obyčejných životů a nechali čas líně plynout.