Kam nejmějí vrazi

Kam jdu? Kam jdeš? Kde je začátek a konec naší cesty? Nebo není začátek ani konec? Poletíme strojem času do páté, šesté či desáté dimenze. Světa za bolestí. Nadzemské země. Sem nesmějí vrazi. Těl ani duší.
Ocitám se v úchvatné krajině, krásnější než Avatar.Všude bují nádherné květiny svítící barvami a zlatou září okolo kalichů a listů. Zvířata, jaká znám ze Země, ale i ta prehistorická a jiná, zcela fantastická, se mírumilovně spolu potulují a pasou na zelených mýtinách. V těchto končinách neexistuje pojem predátora a kořisti.
Bytosti, velmi podobné lidem, berou s úsměvem do dlaní květy, hladí zvířata, jež si lehají k jejich nohám a přijímají z jejich rukou pamlsky, nebo se sami procházejí podél stříbrných potoků a jezírek, držíce se za ruce či kolem pasu.
Vedle mne náhle stane vysoký, štíhlý zjev - můj průvodce.V jedné ruce drží plamenný meč, v druhé silný karabáč. Prohlížím si jeho zbraně poněkud rozpačitě.
"Jsou jako cirkusové šelmy, nebojí se ohně," říká.
"Kdo?" ptám se nechápavě.
"Uvidíš je, až přijdeme k půlnoční hranici. Zavržení. Ti, kteří svými činy zavrhli sami sebe, své lidství i duše. Pokoušejí se sem proniknout, avšak marně. Pojď, smíš tu pobýt jen jeden den a čas tady ubíhá rychleji než na Zemi. Jinak bys zde už musela zůstat."
"Nevadilo by mi to příliš. Tam u nás dole je to někdy nesnesitelné."
"Tak nemluv, a přestaň se mračit. Spatříš mnoho svých oblíbených učitelů, mistrů umění, slova a moudrosti, hrdinů, kteří nezaprodali sebe ani své bližní. Také ty, co se poučili z chyb
a napravili se ku prospěchu ostatních. Těch však není mnoho."
Naše putování začíná. Obklopují a provázejí nás bytosti s tvářemi velkých duchů historie: Aristoteles, Platón, Aischylos, Ovidius, Seneca; muži doby středověku a renesance: Dante, Petrarca, Michelangelo, Shakespeare, a četní další, již svým géniem obdarovali lidstvo. Cítím nadšení, inspiraci a současně božský klid.
Kráčíme dál po mostě přes širokou tyrkysovou řeku. "To je obdoba řeky zapomnění? " uklouzne mi nepromyšlená otázka. "Naopak, to je řeka paměti. Pramení v podvědomí a protéká celým vesmírem. Kdo se z ní napije, pozná podstatu všech věcí a největší tajemství všech dob. Jak nahoře, tak i dole, vždyť víš."
Za mostem se krajina mění, zázračné vegetace ubývá, ve vzduchu je cítit chlad. Blížíme se půlnoční hranici rajského království.
"Cítíš to? Je tu hodně negativní energie a zatuchlého vzduchu.. Podívej se, tam za tou duhovou mříží se jich dnes sešlo alespoň sto. A opravdu výkvět."
Vidím jakési stíny s obličeji zsinalými téměř až do zelena a vyzáblými těly.
"Co s nimi uděláš?"
"Vypráskám je odtud, darebáky, to budeš koukat!" odpovídá můj průvodce docela pozemsky a zvedá karabáč. "Počkej chvíli, prohlédnu si je. Celá smečka zdecimovaných zloduchů, to se hned tak nevidí." Můj společník se dobromyslně ušklíbne: "Jak chceš. Klidně jdi až k té mříži, tebe neuvidí, ani ti neublíží. Jsou to jen strašidla."
Čeká mne vskutku jedinečná podívaná. Nejblíže mříži se promenuje muž v bílé tóze a obrovských zlacených sandálech. Caligula. Vedle něj Nero, za ním natahuje krk Attila, oblečený v kůžích. Čingischán. Pizarro a Cortés se železnými helmami na hlavách třímají dlouhé kříže jako meče a lačně pohlížejí skrz mříž na nedobytné území. Nechybějí ani ženy: Locusta s amforou jedu v ruce, Lucrezia Borgia, Čachtická paní, Ilse Kochová, Magda Goebbelsová - matka vražednice. Opodál se tlačí jiné pochmurné zjevy dějin: Rasputin s horečně svítícíma očima, Jack Rozparovač v elegantním obleku, Al Capone se nonšalantně usmívá zpod klobouku. Muži, vesměs s knírem a v uniformách, gestikulují: Ádolf šermuje rukama a štěká rozkazy, které naštěstí přes duhovou mříž nejsou slyšet, holohlavý Benito bouchá pěstí do neviditelného řečnického pultu, generalissimus blahosklonně kyne neexistujícímu průvodu. August je tu také s početnou tlupou příbuzných diktátorů, kteří jsou již všichni na pravdě ďáblově (proč je, ksakru, pouští ven?!). Vzadu zahlédnu ještě několik falešných proroků, jež však raději nebudu jmenovat.
Leč exkluzivní přehlídka pojednou rázně končí. Mému průvodčímu zřejmě došla trpělivost s mojí investigativní zvídavostí a zvědavostí, přiskočil k mříži a zapráskal bičem. Přízraky zezelenaly ještě více a rozplynuly se.
"Tak, a je z nich NIC," pochvaluje si.
"Proč je tvůj kolega z druhé strany barikády posílá sem? To si s nimi v pekle neví rady?" ptám se trochu provokativně.
"S tím ´kolegou´ jsi to přehnala. Ale uhodlas. Někteří jsou dokonce horší než On, a protože stále přibývají noví, chce se těch dřívějších zbavit. A dělá to chytře. Toto je totiž jediné místo, kde jeho klienti zmizí navždy. Je to paradox, viď?"
"A řeka paměti?"
"Ta samozřejmě uchová jejich jména a činy. Ale nestarej se. Kosmický řád funguje spolehlivě. Mimochodem, je čas, abys nastartovala svůj stroj času. Vzpomínej na dobré, ne na zlé. A třeba o naší zemi něco napiš."
Vtom jsem se probudila. Za oknem svítilo slunce. Sedla jsem ke stolu a začala psát: "mír všem lidem dobré vůle…"